ECLI:CZ:US:2015:3.US.2408.15.1
sp. zn. III. ÚS 2408/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Zajíce, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2015 č. j. 25 Cdo 1143/2015-302 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2014 č. j. 12 Co 113/2014-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 5. 8. 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo změněno usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 12. 2013 č. j. 7 C 48/2008-262, jímž byl rozhodnut spor mezi stěžovatelem, jakožto žalobcem, a Psychiatrickou nemocnicí Horní Beřkovice, jakožto žalovanou, o zaplacení stěžovateli způsobené újmy. Stěžovatelova žaloba byla částečně zamítnuta a zčásti vzata stěžovatelem zpět. Stěžovateli bylo dále přikázáno nahradit žalované náklady řízení, jež okresní soud určil částkou 1 348 Kč. Krajský soud jako soud odvolací stanovil výši náhrady nákladů řízení na částku 50 698 Kč. Usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 14. 7. 2014. Stěžovatel proti němu podal dne 6. 10. 2014 dovolání k okresnímu soudu spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty, kterou odůvodnil tím, že stonal na své chatě a byl od 8. 9. 2014 v pracovní neschopnosti, která skončila až 23. 9. 2014. Žádost o prominutí lhůty následně byla doložena zprávou ošetřující lékařky. V žádosti namítal, že při doslovném výkladu ustanovení §240 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), které stanoví, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout, by mu byla znemožněna obrana jeho procesních práv, neboť by došlo k potlačení jeho práva na spravedlivý proces, když při rozhodování v odvolacím řízení o tak vysoké povinnosti k plnění neměl žádnou možnost obrany.
3. Okresní soud jeho žádosti o prominutí lhůty k podání dovolání vyhověl usnesením ze dne 30. 1. 2015 č. j. 7 C 48/2008-294. Velmi podrobně přitom rozebírá znění a smysl aplikovaných ustanovení. Dle okresního soudu je zřejmé, že ustanovení §240 odst. 2 občanského soudního řádu nepřipouštějící prominutí lhůty k podání dovolání, bylo inkorporováno do našeho právního řádu dříve, než v něm byly přijaty zásady demokratického právního státu a na nich vybudovány Ústava, Listina základních práv a svobod i občanský soudní řád, a lze tedy pochybovat o souladu §240 odst. 2 občanského soudního řádu s těmito principy. Na druhou stranu toto ustanovení má dle okresního soudu svůj smysl, a vzhledem k mimořádnosti dovolání, jako opravného prostředku, má i svůj nezpochybnitelný účel, jakožto jednoznačná uzávěra pro možné důvody přezkumu soudních rozhodnutí. V testu proporcionality (tedy přiměřenosti zásahu do práva na spravedlivý soudní přezkum v zájmu zajišťování rychlé a výkonné spravedlnosti) toto ustanovení dle názoru soudu prvního stupně zpravidla obstojí, a soud proto dospěl k závěru, že není nutné předkládat toto ustanovení k přezkumu Ústavnímu soudu. Zároveň však okresní soud zdůrazňuje, že každé pravidlo se vztahuje i na případy, které se nastaveným obecným předpokladům vymykají. V projednávaném případě jde o to, že žalovanému, v rozhodování o jeho povinnosti k úhradě částky přesahující 50 000 Kč (tedy pro žalovaného podstatným způsobem ovlivňující jeho život), nebyla poskytnuta žádná možnost k reakci na odlišný právní názor odvolacího soudu před změnou prvostupňového rozhodnutí a před odepřením možnosti opravného prostředku. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tedy k významu a velikosti zásahu do práv stěžovatele, k neexistenci řádného opravného prostředku a k odnětí možnosti žalobci reagovat na odlišný právní názor odvolacího soudu, k typu sporu fyzické osoby se státem řízenou organizací týkajícího se přímo výkonu státní moci (nařízené ústavní léčení), k existenci judikatury Ústavního soudu, s níž je napadené usnesení dle okresního soudu v možném rozporu, a v neposlední řadě s přihlédnutím k prokázanému nezaviněnému zmeškání zákonné lhůty pro akutní virovou infekci, dospěl okresní soud k závěru, že je jeho povinností vykládat ustanovení §240 odst. 2 občanského soudního řádu nejen v úzkém gramatickém smyslu, ale je nutno vykládat toto ustanovení v souladu se smyslem a účelem občanského soudního řízení (a ústavních principů spravedlivého soudního řízení), tedy s ohledem na povinnost soudů zajistit všem osobám právo na ochranu jejich práv. Z toho je dle okresního soudu zjevné, že doslovný jazykový výklad ustanovení §240 odst. 2 občanského soudního řádu nemůže obstát, a je proto nutno toto ustanovení v dané věci interpretovat restriktivně. Požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces vylučují možnost nikdy nepřipustit prominutí lhůty k podání dovolání, což platí dle okresního soudu zvláště v projednávaném případě, kdy bez možnosti účastníka řízení reagovat na odlišný právní názor odvolacího soudu je odvolacím soudem změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž je účastníku odňata možnost poukázat na další dosud možná nerozhodné okolnosti (jako jsou v tomto případě např. důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 občanského soudního řádu) a je zároveň zbaven možnosti podat opravný prostředek. S akcentem na nezaviněné zmeškání dovolací lhůty stěžovatelem dospěl tak okresní soud k závěru, že v souladu s právem na spravedlivý proces je možný pouze takový výklad občanského soudního řádu, který s odkazem na právo na spravedlivý proces ve výjimečných případech umožňuje prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání, pročež stěžovatelově žádosti vyhověl.
4. Nejvyšší soud však napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání pro opožděnost a zároveň stanovil stěžovateli povinnost nahradit žalované straně náklady dovolacího řízení ve výši 3 520 Kč. Dovolací soud přitom jen stručně konstatoval, že dovolací lhůta v dané věci uplynula dne 15. 9. 2014 a její zmeškání nelze prominout.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V první řadě považuje stěžovatel za porušení svých práv postup Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelovo dovolání bez ohledu na usnesení okresního soudu, kterým bylo stěžovateli prominuto zmeškání lhůty k podání dovolání, aniž by toto pravomocné rozhodnutí okresního soudu v napadeném usnesení jakkoliv Nejvyšší soud zmínil. Uvedené usnesení okresního soudu pak Nejvyšší soud nezrušil, ani nezměnil, čímž dle stěžovatele porušil princip předvídatelnosti pravomocných soudních rozhodnutí. Vzhledem k absenci právní úpravy prominutí zmeškání lhůty pro podání dovolání je třeba dle stěžovatele aplikovat analogicky úpravu o odvolání. Tím pádem měl okresní soud možnost posoudit konkrétní okolnosti případu a následně rozhodnout o prominutí lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud tedy nebyl oprávněn odmítnout dovolání stěžovatele pro opožděnost postupem, jakým to učinil. Dále byla stěžovatelova ústavní práva porušena krajským soudem, který rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu o účelnosti vynaložených nákladů státem zřízenými organizacemi na najímání externích advokátů. Žalovaná strana dle stěžovatele nijak nedoložila, že její zastoupení advokátem bylo nezbytné. Stěžovatel na závěr vznáší otázku, zda je jakékoliv zastupování organizačních složek státu advokátem v souladu se zásadami správního práva. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. V první řadě bylo třeba posoudit, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelova procesní práva odmítnutím podaného dovolání pro opožděnost. Jakkoli úprava úkonů soudu prvního stupně takové posouzení včasnosti podání s takovým výsledkem nevylučuje, nepředjímá to vlastní rozhodnutí dovolacího soudu o splnění této podmínky. Zákon zde explicitně stanovuje, že zmeškání lhůty pro podání dovolání nelze prominout, což se vztahuje na úkony soudu prvého stupně, stejně jako na vlastní rozhodování dovolacího soudu. V případě, že v tomto ohledu prvostupňový soud svůj úkol podle §241b odst. 2 občanského soudního řádu nesplní, musí tak s ohledem na kogentní ustanovení §240 odst. 2 občanského soudního řádu učinit sám dovolací soud, jak se konečně stalo v projednávané věci. Na ústavnosti postupu dovolacího soudu v tomto ohledu nic nemůže změnit ani to, že se nevyjádřil k argumentaci soudu prvního stupně, neboť takovou povinnost mu zákon neukládá, nehledě na to, že její podstatou byla polemika s důvody rozhodnutí odvolacího soudu a zpochybnění samotného ustanovení, které prominutí zmeškání nepřipouští.
9. Co se týče názoru stěžovatele a závěrů soudu prvního stupně ohledně možnosti výkladu ustanovení §240 odst. 2 občanského soudního řádu contra legem, Ústavní soud takový výklad v případě střetu s principy ústavního práva na řádný proces nevylučuje, nicméně v projednávané věci o takovou situaci (v podstatě případy denegationis iustitiae, založené na rozdílu mezi marným uplynutím a zmeškáním lhůty) nejde (sub 10). Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým zákonodárce umožnil za splnění zákonem daných podmínek brojit proti zásadně pravomocnému rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů. Zakotvení relativně dlouhé lhůty pro podání dovolání poskytuje zásadně každému dostatek času na obstarání odborné právní pomoci a vypracování přiměřeného podání, byť třeba i ve formě tzv. blanketního dovolání s vylíčením skutečností, které dovolateli brání podat dovolání bezchybné. Z ústavněprávního hlediska je dle Ústavního soudu klíčový právě zmíněný relativní prvek dostatku času, nikoliv poskytnutí celé dvouměsíční lhůty, během níž musí být dovolatel po celou dobu schopen zajišťovat úkony k podání dovolání. Uvedenou lhůtu musí v duchu zákonných podmínek soudy poskytnout každému aktivně legitimovanému účastníkovi, z principů ústavního pořádku však dle Ústavního soudu nelze dovodit naprosto rovné podmínky pro její využití. V důsledku nejrůznějších komplikací, např. zdravotních, pracovních, finančních, rodinných, apod., může v praxi dojít snadno k faktickému zkrácení této lhůty. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené může pouze hodnotit, zda v rámci poskytnuté lhůty měl stěžovatel reálnou možnost dovolání podat. Obdobně Ústavní soud hodnotí i dovolání v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3555/14 ze dne 25. 6. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz/), které navíc není tolik ovládáno zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým).
10. Z usnesení okresního soudu vyplývá, že stěžovateli bylo napadené usnesení krajského soudu doručeno dne 14. 7. 2014 a do pracovní neschopnosti se stěžovatel dostal v pondělí dne 8. 9. 2014 (se špatným zdravotním stavem lze tedy počítat nanejvýš ode dne 5. 9. 2014). Z dostupných dokumentů tedy v první řadě nevyplývá, že by nebyl stěžovatel schopen obstarat záležitosti pro podání dovolání (např. zajištění právní pomoci) po celou dobu zákonné dvouměsíční lhůty, nýbrž naopak vše svědčí tomu, že po převážnou část této lhůty nebyl stěžovatel ve stavu, který by mu bránil v úkonech směřujících k podání dovolání. Vzhledem ke striktnosti zákona v nemožnosti prominutí lhůty pro podání dovolání, jíž si měl být stěžovatel vědom, je pak nutné relativně přísně hodnotit i samotné dočasné překážky, které měly stěžovateli bránit v jeho procesní aktivitě. V usnesení okresního soudu popsané zdravotní problémy, s nimiž se stěžovatel dostavil k akutnímu ošetření, a sice pro tři dny trvající horečka 39 stupňů, bolesti v krku a kašel s lékařským závěrem o akutní virové infekci horních cest dýchacích, nejsou dle Ústavního soudu bez dalšího upřesnění takové povahy, aby stěžovatel nebyl schopen např. prostřednictvím rodiny, přátel či telefonu kontaktovat svého právního zástupce, který by stěžovatelův zdravotní stav zohlednil. Pokud v době kolem dne 5. 9. 2014, tedy přibližně padesátý den dvouměsíční lhůty, stěžovatel žádného právního zástupce neměl a nepokusil se alespoň přiměřeně nějakého
obstarat - alespoň z předestřené argumentace nic takového neplyne - nelze s ohledem na výše uvedenou zásadu vigilantibus iura scripta sunt a princip ochrany právní jistoty třetích osob označit za nespravedlivé, nese-li sám odpovědnost za neprozíravost jeho procesní "strategie". Závěr Nejvyššího soudu o opožděnosti stěžovatelem podaného dovolání tak nelze označit za porušení ústavních principů řádného procesu.
11. S ohledem na výše uvedené je pak třeba pro opožděnost odmítnout ústavní stížnost v části brojící proti rozhodnutí krajského soudu, jehož obsah, stejně jako protiargumentace okresního soudu nemohly být s ohledem na nesplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti posouzeny.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh opožděný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu