ECLI:CZ:US:2015:3.US.2437.15.1
sp. zn. III. ÚS 2437/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Jitky Fatkové, zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 84 Co 516/2014-197 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2012 č. j. 13 C 364/2007-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení označených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, 3, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že civilní soudy nesprávně posoudily její nárok na vrácení přeplatku na úhradách spojených s užíváním bytu ve výši 4 047 Kč proti Stavebnímu bytovému družstvu ROZVOJ. Žalobu zamítly pro nedostatek aktivní legitimace a stěžovatelce ještě byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. K právním vztahům uvedla, že rozvodem manželství stěžovatelky a Miroslava Fatky zaniklo právo společného nájmu družstevního bytu a Miroslav Fatka se stal výlučným nájemcem bytu, přičemž stěžovatelce svědčilo (i v roce 2004) pouze právo bydlení, a to až do zajištění bytové náhrady. Dle jejího názoru je nemyslitelné, aby stěžovatelka platila za užívání bytu bývalému manželovi, včetně záloh spojených s užíváním bytu, a takto zaplacené zálohy byly potom vyúčtovány družstvem.
3. Podle názoru stěžovatelky nebylo možné po bývalém manželovi (zemřel 2009), požadovat, aby platil úhrady za bydlení v bytě, který skutečně neužíval, ale bydlela v něm stěžovatelka. Soudy učinily nesprávné závěry, když dovodily, že stěžovatelka poskytovala plnění za svého bývalého manžela a bezdůvodné obohacení ve smyslu §454 zákona č. 40/1964 Sb. tak vzniklo jen jemu, nikoliv stěžovatelce, protože bývalý manžel měl povinnost platit úhrady za užívání bytu a úhradu za dodávku služeb (§712a zákona č. 40/1964 Sb.).
4. Podle názoru stěžovatelky civilní soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že bývalý manžel byl nositelem aktivní legitimace ve sporu o vrácení přeplatku, svými rozhodnutími porušily práva stěžovatelky. Stěžovatelka poukázala na svoji svízelnou sociální situaci, kdy jí bylo uloženo uhradit náklady řízení žalovaného, a domáhala se zásahu Ústavního soudu.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
6. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů.
8. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého, pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkumné řízení, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné dovolání, lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že civilní soudy se celou věcí zabývaly, svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem a vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
11. Závěry uvedené v napadených rozhodnutích nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
12. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, spolu s návrhem na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu