ECLI:CZ:US:2015:3.US.2448.15.1
sp. zn. III. ÚS 2448/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Gao Qing, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015 č. j. 7 Afs 11/2014-61 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 6 Af 51/2013-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (poté, co jeho původní rozhodnutí ze dne 26. 4. 2013 bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2013 č. j. 7 Afs 69/2013-34) zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 9. 2009 č. j. 10760/09-1500-106794, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 22. 5. 2009 č. j. 181137/09/009913108848 o zamítnutí žádosti o zrušení daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2002 podle §56 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 2 229,20 Kč (výrok II).
V odůvodnění soud vyložil, že institut opravy zřejmých omylů a nesprávností dle §56 zákona o správě daní umožňuje (oproti mimořádným opravným prostředkům jako je obnova řízení či přezkoumávání daňových rozhodnutí) toliko reakci na formální chyby daňových rozhodnutí, aniž je dotčena jejich hmotněprávní podstata, tedy odstraňování chyb, kterých se dopustil správce daně ve vydaných rozhodnutích ("opravy různých méně významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel...početních chyb"). K §56 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, jehož aplikace se stěžovatelka v daňovém řízení domáhala, uvedl, že toto ustanovení lze vykládat toliko v tom smyslu, že "došlo k záměně v označení adresáta rozhodnutí, a přitom šlo o zřejmý omyl nebo nesprávnost", a tudíž se jím nelze domáhat revize vlastní hmotněprávní povinnosti stanovené daňovým rozhodnutím, se kterým daňový subjekt "z nějakých konkrétních důvodů nesouhlasí". Jelikož stěžovatelka v návrhu na zrušení daně uplatnila výhradně námitky zpochybňující hmotněprávní základ platebního výměru, nelze žádný z důvodů považovat za omyl či nesprávnost ve smyslu výše naznačeném, uzavřel městský soud.
O kasační stížnosti, kterou proti rozhodnutí městského soudu stěžovatelka podala, Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že 1. stížnost proti výroku I rozsudku zamítl, 2. rozsudek v rozsahu nákladového výroku II zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu k novému projednání, a 3. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
K rozhodné právní otázce, zda lze rozhodnutím podle §56 zákona o správě daní změnit či zrušit vlastní daňovou povinnost téhož daňového subjektu, Nejvyšší správní soud uvedl, že z dikce tohoto ustanovení, jeho systematického zařazení mezi mimořádné opravné prostředky, jakož i z ustálené judikatury správních soudů (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 42/2007 - 142 či č. j. 2 Afs 136/2005 - 66, dále rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 202/2004 - 80, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 1183/2007), plyne, že prostřednictvím institutu opravy zřejmých omylů a nesprávností revidovat již dříve daňovému subjektu pravomocně stanovenou daň nelze. Rozhodné ustanovení totiž "dopadá jen na případy, kdy dojde k omylu v osobě adresáta (tedy tehdy, bylo-li by daňové rozhodnutí adresováno a doručeno jiné osobě, než se kterou bylo vedeno řízení...). Typicky může jít o případy nahodilé záměny jmen daňových subjektů nebo i případně o záměnu osob shodného jména a příjmení". Jelikož o takový případ ve věci stěžovatelky nejde, nelze se aplikace tohoto ustanovení domáhat, neboť řízení podle §56 zákona o správě daní "není jakýmsi kvazi odvolacím řízením, kde by stěžovatelka mohla popírat svou řádně a pravomocně jí stanovenou daňovou povinnost za rok 2002, pokud nedosáhla zrušení daně v řádném odvolacím řízení, popřípadě při obnově řízení nebo správním přezkumu původního rozhodnutí". Připomněl též, že na nyní posuzovaný případ stěžovatelky již v řízení před správními orgány dopadala výluka pro použití mimořádných opravných prostředků (tedy i §56 zákona o správě daní) dle §56a odst. 2 téhož zákona, neboť daň z příjmů za rok 2002 stanovená stěžovatelce byla již dříve pravomocně přezkoumána soudem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem správních orgánů a soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svého práva přitom spatřuje v tom, že právní názor ohledně nemožnosti aplikace §56 zákona o správě daní a poplatků v její věci, k němuž se správní soudy (zde zejména Nejvyšší správní soud) uchýlily, není správný, jestliže s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti dopadá "citovaná judikatura ... právě na tento případ".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Jinak řečeno, tzv. podústavní "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.
Je zjevné, že v nyní posuzované věci nejde než o tvrzený deficit spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož se stěžovatelka ve stížnosti dovolává, a který se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad rozhodné právní normy (zde §56 zákona o správě daní) je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V dané věci však tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti správních soudů zjevně splněny nejsou; argumentace stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil právní výklad (zejména Nejvyššího správního soudu) ustanovení §56 zákona o správě daní, a to z pohledu pouhé "věcné" správnosti.
Oponenturou, založenou na obdobných námitkách, jež již dříve stěžovatelka žalovanému i soudům adresovala (v odvolání, žalobě i kasační stížnosti), otevírá spor situovaný zásadně v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu - až na připustitelné výjimky - nepřísluší (srov. usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09).
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje.
Tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) oběma soudy též odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace, zahrnující i vysvětlení, proč dovolávané ustanovení zákona na věc stěžovatelky užít nelze, je obhajitelná a lze ji efektivně zastávat. Existence případné jiné výkladové verze (včetně stěžovatelčiny) a navazující polemika potenciál věc posunout do ústavněprávní roviny nemá.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak nelze přičíst znak interpretační libovůle či judikatorního excesu, resp. je hodnotit jako ústavněprávně nepřijatelné.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu