ECLI:CZ:US:2015:3.US.2457.14.1
sp. zn. III. ÚS 2457/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice u Mostu, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, AK se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 4. 2014 č. j. 8 Tdo 1376/2013-87, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 8 To 124/2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012 č. j. 2 T 10/2011-3717, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 21. 7. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2014, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 10/2011.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 7. 2012 rozsudkem č. j. 2 T 10/2011-3717 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") stěžovatele (stíhaného spolu s dalšími obviněnými) uznal vinným v bodě I. 1), 2), 3) zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku a v bodě I. 1), 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, uložil mu peněžitý trest v počtu 500denních sazeb ve výši 1 500 Kč, tj. ve výši 750 000 Kč, pro případ, že by peněžitý tret nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok, a uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, ve které je předmětem činnosti rozhodování o nakládání s finančními prostředky z fondů Evropské unie, na dobu pět a půl roku.
Dne 17. 1. 2013 rozsudkem sp. zn. 8 To 124/2012 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek krajského soudu ze dne 12. 7. 2012 č. j. 2 T 10/2011-3717 částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody (výrok I), a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou (výrok II). V odvolání stěžovatel namítal, že napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný a nesprávný; slovní popis skutků, které jsou stěžovateli kladeny za vinu, je nepřehledný, nejasný, obsahuje zbytečné a zavádějící údaje rozporné s právní větou i právní kvalifikací. Krajský soud prý pochybil, pokud odmítl provést důkaz všemi provedenými odposlechy a jako důkaz použil pouze tu část, která se mu hodila, a dokazování vedl tendenčně. S odvolacími námitkami stěžovatele se odvolací soud vypořádal na str. 10 až 14 svého rozsudku.
Dne 16. 4. 2014 usnesením č. j. 8 Tdo 1376/2013-87 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 8 To 124/2012 odmítl podle §265i odst.. 1 písm. e) tr. řádu; se stěžovatelem uplatněnými dovolacími důvody se dovolací soud vypořádal na str. 12 až 19 svého usnesení.
Stěžovatel původně podal dvě dovolání, z nichž v prvním uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. stěžovatel zrekapituloval celý proces vznášení námitky podjatosti zprvu vůči předsedkyni senátu soudu prvého stupně Mgr. Kamile Elsnicové a posléze i celému senátu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stěžovatel zejména namítl, že soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci; v další části dovolání stěžovatel tvrdil extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž poukazoval i na nesprávnost provedení důkazů odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu.
Ve druhém písemném dovolání stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na důvody již uvedené v prvním dovolání a svoji argumentaci doplnil o rozbor chybného posouzení důkazů, zejména výpovědí svědků, nedostatečnost posouzení důkazů soudy a porušení principů dokazování.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 5, čl. 82 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V části A ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval jím vznášené námitky podjatosti soudkyně krajského soudu Mgr. Kamily Elsnicové a způsob, jakým o nich bylo soudy rozhodováno. Zejména nesouhlasil s důvody uvedenými na str. 12 usnesení dovolacího soudu ze dne 17. 1. 2013, pro které dovolací soud stěžovatelovo podání, tvrdící dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) o. s. ř., odmítl. Takový postup dovolacího soudu stěžovatel označil za "odepření spravedlnosti", v důsledku čehož "došlo ke zkrácení stěžovatele na jeho základních právech a svobodách" zakotvených v čl. 82 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
V části B ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle citoval popisy skutků, jimiž byl uznán vinným v bodech 1), I-2, I-3 a uvedl, že "[z]ásadní pochybení, které má za následek porušení práva na spravedlivý proces, je zcela nedostačující popis skutku 1)]", na což navazuje nesprávně užitá právní kvalifikace jeho jednání, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
V části C ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že za zásadní pochybení obecných soudů považuje průběh dokazování, využívání důkazních prostředků a hodnocení důkazů obecnými soudy. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že připustil důkaz "výpovědí dopisem" odsouzeného P., který vypovídat odmítl a chtěl, aby za výpověď byl považován tento dopis, a soud následně tento důkaz hodnotil jako výpověď obviněného. Tím došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti soudního jednání. Stěžovatel dále tvrdil, že obecné soudy odmítly provedení důkazu kompletními odposlechy a v převážné většině vycházely z policejních přepisů "zájmových" odposlechů; rovněž nebyl vysvětlen způsob značení odposlechů; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. III. ÚS 258/99 (N 148/16 SbNU 99). Odvolací soud provedl důkaz přehráním odposlechů, nikoliv však v rámci jednání, což odporovalo zásadám právního státu, rovnosti stran a zásadě provádět důkazy co nejblíže skutečnosti. Stěžovatel dále namítl, že nebyl proveden důkaz výpovědí svědkyně Petráškové a že "s těmito důkazy se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nevypořádaly." U skutku pod bodem I-3 soud prý zcela pominul ve věci zásadní fakt, že daný projekt fotbalového hřiště měl být předložen Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.
Stěžovatel uzavřel, že soudy vykonstruovaly případ, který nikdy neexistoval, čímž porušily základní práva a svobody dle čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že podstatou argumentace obsažené v ústavní stížnosti bylo jen opakování námitek stěžovatelem již dříve vznesených v řízení před krajským soudem, v odvolání i dovolání, s nimiž se soudy všech stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly, jak bylo již výše konstatováno.
Ústavní soud připomíná, že výhrady stěžovatele proti postupu soudu prvého stupně zpravidla neakceptuje, neboť nedostatky v tomto řízení mohou a mají být napraveny v průběhu odvolacího řízení, a výjimečně v řízení dovolacím. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se s odvolacími námitkami stěžovatele v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal a své rozhodnutí náležitě odůvodnil; obdobný závěr lze vyvodit i ve vztahu k napadenému rozhodnutí soudu dovolacího.
Ústavní soud opakovaně též připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí], k čemuž v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu došlo.
Po celkovém posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že krajský soud, odvolací soud i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí, nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu