ECLI:CZ:US:2015:3.US.2461.15.1
sp. zn. III. ÚS 2461/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Miroslava Olivy, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, 460 01 Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 2015 č. j. 32 Cdo 5348/2014-215 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2014 č. j. 4 Cmo 230/2013-177, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi bylo porušeno čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatel (dále rovněž "žalovaný") uvádí, že žalobce Josef Rejman (dále jen "žalobce") se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 157 6301,- Kč s příslušenstvím, Žalovaná částka představuje cenu stavebních prací, které žalobce provedl pro stěžovatele a která byla stěžovateli po skončení prací vyfakturována fakturou ze dne 8. 1. 2009 splatnou dne 22. 1. 2009. Stěžovatel fakturu neuhradil ani po písemné výzvě, ačkoli k předání díla došlo v prosinci roku 2008. Stěžovatel v řízení popřel, že by dne 3. 11. 2008 s žalobcem uzavřel smlouvu o dílo s termínem dokončení dne 25. 12. 2008 za dohodnutou cenu 157 630,- Kč.
Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl zejména soud prvního stupně a namítá, že tato skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Výpočet, k němuž dospěl soud prvního stupně, se opírá o závěry znaleckého posudku, které jsou podle názoru stěžovatele nevěrohodné, neboť v nich nejsou přesně specifikovány práce provedené žalobcem a jejich rozsah. Z tohoto důvodu prý nebylo možné dospět k jejich ceně. Nalézací soud prý přesunul důkazní břemeno z žalobce na žalovaného, neboť uvedl, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně své procesní obrany.
Odvolacímu soudu stěžovatel v obecné rovině vytýká, že se důsledně nezabýval všemi jeho odvolacími námitkami a že se s nimi v průběhu odvolacího řízení řádně nevypořádal, pokud jen ve stručnosti odkázal na řízení před soudem prvního stupně, v němž prý již byly námitky stěžovatele zohledněny. Tím měl odvolací soud porušit ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a §212 o. s. ř. Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, porušující zásadu dvojinstančnosti řízení, porušující zásadu zákazu libovůle při rozhodování soudu; skutková zjištění jsou údajně v příkrém rozporu s právními závěry, k nimž dospěly oba obecné soudy.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytýká, že jím podané dovolání odmítl jen z formálních důvodů, aniž prý je posoudil věcně, i když stěžovatel údajně v dovolání uvedl, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení projednávané věci.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 5. 2013 č. j. 39 Cm 77/2011-155 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 153 441,- Kč spolu s úrokem z prodlení (bod I výroku) a zamítl žalobu, aby žalovaný žalobci uhradil částku 4 189,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (bod II výroku) a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 5. 2014 č. j. 4 Cmo 230/2013-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I, III a IV výroku (výrok I).
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 9. 6. 2015 č. j. 32 Cdo 5348/2014-215 odmítl dovolání stěžovatele v části, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit České republice náklady řízení, dovolací soud odmítl jako nepřípustné [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může v takových případech rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popř. v příslušném spisu.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak je tomu i v tomto případě.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů ohledně stanovení výše ceny díla, včetně rozsahu prací provedených žalobcem. Přestože se stěžovatel snaží dát svojí argumentaci ústavněprávní rozměr, nejde ve skutečnosti o nic jiného než o vyjádření nesouhlasu s tím, k jakým závěrům obecné soudy ve vztahu k povinnosti žalovaného zaplatit částku 153 441,- Kč včetně příslušného úroku z prodlení dospěly. Ústavní soud však není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně stanovení výše žalované částky, k jejímuž zaplacení byl žalovaný zavázán. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor stěžovatele na výsledky dokazování nemůže sám o sobě založit závěr o porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel namítal, že obecné soudy nehodnotily důkazy řádně, resp. že podle jeho názoru přenášely důkazní břemeno z žalobce na stěžovatele jako žalovaného, lze připomenout, že stěžovatel založil svoji procesní obranu na tvrzeních, jejichž věrohodnost sám v průběhu řízení změnou výpovědi zpochybnil. Jak soud prvního stupně, tak později i soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vysvětily, z jakého důvodu bylo nutné nechat vypracovat znalecký posudek, z něhož by soud zjistil obecnou cenu díla, i proč neuvěřily ničím nedoloženému tvrzení stěžovatele o (částečném) naturálním plnění, spočívajícím v ceně dveří, či o zaplacení doplatku dlužné částky.
Z obsahu napadených rozhodnutí nebylo zjištěno, že by žalobci bylo rozhodnutím soudu přiznáno více, než bylo požadováno v žalobě. Odvolací soud shrnul výsledky dokazování před soudem prvního stupně a konstatoval, že bylo nepochybně prokázáno, že dílo bylo provedeno v rozsahu stanoveném znaleckým posudkem. Za vykonané práce kromě předmětných dveří žalobce nedostal zaplaceno. Tato skutková zjištění nejsou stěžovatelem ostatně zpochybněna ani v nyní projednávané ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbývá než opětovně připomenout, že postup soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s procesními pravidly nebo že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Ve skutečnosti, že se soudy po provedeném dokazování přiklonily k tvrzením žalobce, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, je-li v tomto směru rozhodnutí dostatečně odůvodněno. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně nijak nespecifikoval, jakými konkrétními námitkami se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval a nevypořádal, resp. jak tyto námitky mohly ovlivnit procesní výsledek pravomocně skončené věci. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z ústavních předpisů.
V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, důvody pro které nemohl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro procesní pochybení projednat, jsou podrobně specifikovány v napadeném rozhodnutí, jemuž nelze vytknout žádné ústavněprávní pochybení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu