ECLI:CZ:US:2015:3.US.2467.15.1
sp. zn. III. ÚS 2467/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) J. Š. a 2) nezl. J. A. Š., obou zastoupených Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, 738 01 Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2015 č. j. 56 Co 147/2015-979 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2015 č. j. 0P 1352/2013-899, spojené s návrhem na vydání příkazu k přijetí účinného opatření k zabránění pokračování nežádoucího stavu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 11. 8. 2015, po odstranění absence právního zastoupení řádně doplněnou podáním dne 7. 9. 2015, se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilé dcery J. A. na vydání předběžného opatření o určení školy nezletilé, ve které bude od 1. září 2015 plnit povinnou školní docházku.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že před Okresním soudem v Ostravě je podán návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti pro dobu před a po rozvodu manželství J. a A. Š., rodičů nezletilých dětí J. A. a R. S. o určení bydliště nezletilých dětí a styku nezletilých dětí s prarodiči; po rozšíření návrhu i o určení základní školy, ve které budou nezletilé děti povinny plnit školní docházku. Před zahájením řízení ve věci samé (první ústní jednání je nařízeno na 14. a 16. října 2015) obecné soudy rozhodly o vrácení dětí ze Slovenské republiky (matka žije v obci v okrese Košice-okolie) do bydliště otce v Ostravě, které určily jako místo bydliště obou dětí do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé, a formou předběžného opatření svěřily nezletilé děti do střídavé péče obou rodičů s tím, že v každém sudém měsíci budou v péči matky a v každém lichém měsíci v péči otce, přičemž zároveň upravily styk rodičů s dětmi v době, kdy tyto budou v péči druhého rodiče.
Návrh otce z března 2015, kterým se domáhal vydání předběžného opatření, jímž by soud určil Základní školu generála Zdeňka Škarvady v Ostravě-Porubě jako školu, kde bude od 1. září 2015 jeho nezletilá dcera plnit povinnou školní docházku, Okresní soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Poukázal na absenci řádného návrhu na zahájení řízení o určení školy u nezletilé, který dosud nebyl podán, v důsledku čehož nemohlo být řízení o této věci dosud zahájeno, a dále konstatoval, že pro vydání předběžného opatření není dán procesní prostor, neboť ve své podstatě se nejedná o úpravu předběžnou, jak předpokládá ustanovení §74 odst. 1 o. s. ř., ale v zásadě jde o úpravu konečnou, nahrazující meritorní rozhodnutí soudu. Okresní soud v Ostravě dále uvedl, že určení školy navržené otcem se zcela vylučuje s dosavadní pravomocnou a vykonatelnou úpravou péče o obě nezletilé děti, které jsou předběžně svěřeny do střídavé péče obou rodičů v bydlištích na území dvou států. Odvolání kolizního opatrovníka nezletilé a odvolání otce (který společně s odvoláním doplnil návrh ve věci samé o určení základní školy, ve které mají obě nezletilé děti plnit základní školní docházku) Krajský soud v Ostravě hodnotil jako nedůvodná a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Odvolací soud zvažoval možnosti výuky nezletilé J. A., přihlédl k dosavadnímu chování rodičů, kteří zatím neprojevili ochotu dohodnout se na řešení dílčích problémů souvisejících s rodičovskou odpovědností, a vážil i zájem nezletilé. Po rozvedení svých úvah Krajský soud v Ostravě uzavřel, že v souladu se zachováním rovnováhy práv a povinností obou rodičů nezbývá, než trvat na takovém řešení, že nezletilá bude v době péče u matky navštěvovat základní školu v bydlišti matky a v době péče u otce bude navštěvovat základní školu v jeho bydlišti (pokud nebude vzdělávána individuálně), a to do doby, než Okresní soud v Ostravě rozhodne ve věci samé.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a závěrům Krajskému soudu v Ostravě oponovali - názor soudu, že by nezletilá mohla zvládnout docházku střídavě po měsíci ve dvou základních školách v České republice a Slovenské republice, označili za ničím nepodloženou spekulaci a oponovali mu poukazem na vyjádření Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy z dubna 2015, Základní školy generála Zdeňka Škarvady a doporučeními psychologů PhDr. Mertina a Mgr. Kusáka, podle kterých jde o krajně nevhodný model a řešení, které bude dítě neúměrně zatěžovat a stresovat; odvolacímu soudu rovněž vytkli, že se s těmito doporučeními nevypořádal a nepodrobil testu proporcionality kolizi práva dítěte na výchovu a péči oběma rodiči s jeho právem na takové zacházení ze strany všech subjektů, které není v rozporu s jeho blahem. Stěžovatelé podrobili kritice i krajským soudem uvažovaný individuální vzdělávací model, který označili za řešení mimo rámec zákonů České republiky a upozornili, že ani jeden z rodičů nemá pro individuální vzdělávání své dcery zákonem vyžadovanou kvalifikaci. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že soudy obou stupňů nezkoumaly důsledky svých rozhodnutí, neověřily, zda jimi prosazovaný režim střídavé výchovy je slučitelný se školním řádem české základní školy, a tím, že nástup nezletilé ke školní docházce nepovažovaly za změnu poměrů a o této významné záležitosti nerozhodly, rezignovaly na svoji základní funkci.
Stěžovatelé rovněž nesouhlasně reagovali i na výtku Krajského soudu v Ostravě, že rodiče svými neshodami a opakovaným podáváním návrhů na předběžnou úpravu záležitostí nezletilých dětí přivodili stav, kdy Okresní soud v Ostravě nemohl v řízení postupovat hospodárně a rychle tak, aby mohl ve věci konečné úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí rozhodnout. Uvedli, že účastníkům řízení nemůže být kladeno k tíži využívání zákonných procesních institutů, které považují za potřebné k ochraně práv svých a práv nezletilých dětí. Poukázali na to, že soudu prvního stupně trvalo více než rok než ustanovil znalce a zadal mu k vypracování znalecký posudek, první jednání ve věci nařídil na den 14. 10. 2015, tedy měsíc a půl poté, co nezletilá nastoupí do školy, přestože jako soud prvního stupně má mimo jiné meritorně řešit výběr její základní školy. Stěžovatel též poukázal na délku odvolacího řízení o předběžném opatření, které trvalo cca čtyři měsíce, a uvedl, že by považoval namístě aplikovat pro řízení před odvolacím soudem totožné lhůty, které platí pro rozhodnutí o návrhu (§75c odst. 2 a §76c odst. 2 o. s. ř.).
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že si jsou vědomi toho, že pouhým zrušením stížností napadených rozhodnutí obecných soudů není možné sjednat nápravu nevyhovujícího stavu, ústavní stížnost však podávají zejména proto, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejich ústavně zaručených práv a poskytl obecným soudům závazné stanovisko, jak postupovat v tomto a obdobných případech v budoucnu. Stěžovatelé vyčkávali s podáním ústavní stížnosti do doby vyhotovení znaleckého posudku vyžádaného Okresním soudem v Ostravě v naději, že soud bude poté jednat urychleně formou předběžného opatření tak, aby nezletilá mohla nastoupit ke školní docházce do jedné školy a bylo odvráceno střídání dvou školních zařízení ve dvou státech. Z reakce Okresního soudu v Ostravě, který obdržel znalecký posudek dne 10. 8. 2015 a nařídil první jednání ve věci až ve dnech 14. a 16. října 2015, stěžovatelé dovozují, že soud nemá v úmyslu zabránit střídání škol a hodlá na nezletilé testovat neověřený model vzdělávání. Stěžovatelé proto žádají, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv a aby obecné soudy usměrnil tím, že jim přikáže, aby "přijaly bez zbytečného odkladu takové účinné opatření, byť dočasného charakteru, kterým zabrání pokračování nežádoucího stavu, kdy nezl. J. A. je nucena v rozporu se svými oprávněnými zájmy a v rozporu s právním řádem České republiky navštěvovat dvě základní školy ve dvou státech, a zajistí, aby byla nezl. stěžovatelka vzdělávána v jedné základní škole v místě svého obvyklého bydliště".
S ohledem na blížící se nástup nezletilé do základní školy při zachování současného stavu stěžovatelé navrhli, aby jejich ústavní stížnost byla projednána mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako věc naléhavá. Stěžovatelé též uvedli důvody, které je vedly k návrhu na anonymizaci rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny v řízení o předběžném opatření Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčích rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předchází či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Pokud jde o přezkum předběžných opatření, Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že s ohledem na způsobilost některých z nich zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (a to i - jak je tomu v daném případě - když návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)].
Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že obě napadená usnesení byla vydána příslušným soudem na základě zákona, usnesení soudu prvého stupně i odvolacího soudu dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Ústavní soud tudíž napadená rozhodnutí respektuje, byť k některým širším důvodům v rozhodnutí odvolacího soudu zaujímá z pohledu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte jistý kritický postoj. Důvod, proč Ústavní soud nevyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí nezrušil, je skutečnost, že kasací stěžovaných rozhodnutí by zájmy nezletilé nemohly být účinně podpořeny. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a v situaci, kdy Okresní soud v Ostravě v řízení postupuje tak, aby v polovině října 2015 byl připraven rozhodnout ve věci samé, nepovažuje Ústavní soud v daných časových souvislostech (tj. po podání bezvadné ústavní stížnosti) za efektivní vést ho k opakovanému rozhodování formou předběžného opatření. Stěžovatelé si jsou této skutečnosti sami vědomi, neboť sami připustili, že zrušením napadených rozhodnutí není možné sjednat nápravu nevyhovujícího stavu, nicméně žádají od Ústavního soudu, aby konstatoval porušení jejich ústavně zaručených práv. Ústavní soud však v řízení o ústavní stížnosti nevydává tzv. akademické výroky, pouze vyhoví-li ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal podmínky zasahovat v projednávané věci v daném stádiu řízení nálezem, nebylo možné zabývat se ani návrhem, aby poskytl obecným soudům závazné stanovisko, jak postupovat v tomto a obdobných případech v budoucnu (sic!), resp. petitorním návrhem, podle kterého by obecným soudům přikázal přijmout bez zbytečného odkladu takové účinné opatření, byť dočasného charakteru, kterým zabrání pokračování nežádoucího stavu ... a zajistí, aby byla nezl. stěžovatelka vzdělávána v jedné základní škole v místě svého obvyklého bydliště.
Dospěl-li Ústavní soud z vyložených důvodů k závěru o zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti, nebylo již třeba zabývat se otázkou práva prvního stěžovatele za svou dceru zmocnit advokáta k podání ústavní stížnosti i jejím jménem. Očividnou kolizi zájmů vyplývající z toho, že v dané věci je vedlejší účastnicí řízení matka nezletilé stěžovatelky, nebylo proto nutno procesně řešit.
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo pořadí, aniž by o tom vydával samostatné usnesení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu