ECLI:CZ:US:2015:3.US.2518.14.1
sp. zn. III. ÚS 2518/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti MUDr. Jana Schöttnera, zastoupeného Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem Praha 1, Jakubská 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3569/2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2013 sp. zn. 68 Co 154/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 6 C 38/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení č. 47 Listiny základních práv Evropské unie - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté co mu věc byla odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení) ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na žalovaném (JUDr. Petru Pasternakovi, dále jen "vedlejší účastník") domáhal zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacené půjčky. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Vedlejší účastník uzavřel se stěžovatelem (a jeho manželkou) dne 7. 4. 1994 smlouvu o právní pomoci, na jejímž základě se zavázal poskytovat právní a ekonomickou pomoc (zvláště v záležitostech souvisejících s provozem tam specifikované nemovitosti); odměna byla sjednána ve výši 10% hrubého ročního příjmu ze spravovaného majetku a za rok 1999 měla činit částku 1 696 560 Kč. Jelikož stěžovatel nebyl dle názoru nalézacího soudu schopen prokázat uhrazení odměny, vedlejší účastník podáním ze dne 20. 6. 2005 započetl svoji pohledávku z titulu neuhrazené odměny proti pohledávce stěžovatele z titulu nesplacené půjčky. S tímto započtením stěžovatel nesouhlasil, přičemž v prvé řadě namítal, že vedlejší účastník nemohl započíst svou pohledávku za situace, kdy na straně dlužníka vystupoval se svojí manželkou, vůči pohledávce, jež svědčí toliko jemu. Současně stěžovatel poukazoval na skutečnost, že započtená pohledávka neměla žádnou souvislost s výkonem advokacie a že samotné uzavření smlouvy o půjčce v daném kontextu (nepřímo) prokazuje, že on a jeho manželka vedlejšímu účastníkovi inkriminovanou odměnu skutečně uhradili.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že nesprávně posoudily jednání vedlejšího účastníka jako souladné s dobrými mravy, a vadně tedy posoudily jeho započtení jako platné, přestože k takovému jednání nebyl dle konstantní rozhodovací praxe kárné komise České advokátní komory oprávněn. Dle názoru stěžovatele totiž vedlejší účastník započtením porušil ustanovení §16 odst. 2 a §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a v návaznosti na to i ustanovení čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 6 odst. 4 Etického kodexu České advokátní komory.
Nadto stěžovatel obecným soudům vytýká, že ve věci postupovaly nepřiměřeně formalisticky a nezohlednily skutečnost, že vystupoval v daném občanskoprávním vztahu jako slabší smluvní strana, a to především proto, že byl osobou práva neznalou. V této souvislosti poukazuje i na to, že vedlejší účastník si byl velmi dobře vědom, že mu on a jeho manželka hradili veškeré platby (odměnu) neformálním způsobem, pročež pro ně bude v případném soudním sporu velmi obtížné unést důkazní břemeno pro tvrzení, že k zaplacení příslušné odměny skutečně došlo. Rozhodnutí obecných soudů proto dle mínění stěžovatele není možné považovat za spravedlivé.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je případ i projednávané věci.
Oproti očekávání stěžovatele je z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí zjevné, že se obecné soudy všemi jím v ústavní stížností vznesenými námitkami řádně zabývaly a vzaly tak v úvahu jak potenciálně slabší smluvní postavení stěžovatele (srov. str. 4 rozsudku Nejvyššího soudu), tak v prvé řadě skutečnost, že pohledávka vedlejšího účastníka byla pohledávkou nejen za stěžovatelem, ale i za jeho manželkou (viz str. 4 a 5 rozsudku Nejvyššího soudu), a stejně tak se soudy zabývaly otázkou, zda jednání vedlejšího účastníka nebylo v rozporu s dobrými mravy (srov. str. 5 rozsudku obvodního soudu, podrobněji pak viz str. 5 rozsudku městského soudu). V návaznosti na odůvodnění odvolacího soudu je pak možné ještě - stěžovateli případně na vysvětlenou - dodat, že jím odkazovaná rozhodnutí kárné komise České advokátní komory se vždy týkala "započtení" palmární odměny z finančních prostředků v advokátní úschově, k čemuž však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem namítané prvky libovůle a nespravedlnosti v napadených rozhodnutích nespatřuje, a tím neshledává ani žádný relevantní důvod, jenž by měl (mohl) ospravedlňovat kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť (nejen) z ústavněprávních pozic není napadeným rozhodnutím co vytknout.
Je tedy namístě již pouze konstatovat, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než posoudit ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu