ECLI:CZ:US:2015:3.US.253.15.1
sp. zn. III. ÚS 253/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Baldreicha, zastoupeného Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3508/2014, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 59 Co 267/2012 a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 41 C 195/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud ve Zlíně výše uvedeným usnesením zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení o vyklizení pozemku (v němž byla jeho žaloba zamítnuta), a Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně toto usnesení potvrdil; následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům především vytýká, že nepřipustily jeho návrh na provedení důkazu, kterým mělo být prokázáno, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nemohla nabýt žalovaná vydržením, pročež by soud musel "jednoznačně" dospět k závěru, že i v původním řízení měl "aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby".
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - stěžovateli příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.
Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předložený nový důkaz nenaplňuje podmínky pro obnovu řízení.
Napadená rozhodnutí obecných soudů stojí na úsudku, že stěžovatelem navrhovaný důkaz byl dosažitelný i v původním řízení a nadto že nemůže pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé, neboť má zpochybňovat toliko závěr o případném vydržení vlastnického práva žalovanou v situaci, kdy soud prvního stupně dospěl v původním řízení k závěru, že nabyla vlastnické právo jiným způsobem, a úvahu o vydržení vlastnického práva vyslovil toliko "nad rámec odůvodnění".
S těmito závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nepolemizuje; včlenil do ní obsah rozhodnutí obecných soudů, uvedl, co namítl v dovolání, ocitoval §1 až 6 občanského soudního řádu, a na tomto základě proklamoval, že obecné soudy se těmto ustanovením zpronevěřily v míře natolik intenzívní, že "dosahuje až ústavní roviny". Konkrétní ústavněprávní argumentaci však stěžovatel nepředložil, dávaje pouze najevo, že se závěry obecných soudů nesouhlasí a má je za nesprávné.
Ústavní soud však není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí sama o sobě významná, jak si stěžovatel zřejmě představuje.
V kontextu ústavněprávního přezkumu je totiž významné, že obecné soudy stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní rozhodovací praxi obecných soudů, a nelze je hodnotit ani jako nepředvídatelné ani coby výraz výkladové libovůle.
Z řečeného plyne - v podobě shrnutí - že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Důvody pro aplikaci citovaného ustanovení jsou v dané věci očividné. Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu