ECLI:CZ:US:2015:3.US.2535.15.1
sp. zn. III. ÚS 2535/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, proti usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 13. 5. 2015 sp. zn. Ncp 3078/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o věcné (a místní) příslušnosti jeho občanskoprávní věci.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh tyto požadavky z níže uvedených důvodů nesplňuje.
Třebaže byl stěžovatel dosud opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (srov. kupř. řízení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 348/10, IV. ÚS 1866/14 aj.), je zjevné, že ani nyní podaný návrh tyto náležitosti nesplňuje, jelikož - v prvé řadě - nebyl naplněn požadavek povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení §30 a §31 zákona o Ústavním soudu. Vyzývat stěžovatele k odstranění vad návrhu by za takové situace bylo neefektivní; s právními následky vadné ústavní stížnosti byl stěžovatel dostatečně seznámen již dříve, v době jejího podání.
V usnesení ze dne 18. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1673/15 Ústavní soud výslovně uvedl, že "navrhovatel se před podáním projednávaného návrhu obrátil se svými návrhy na Ústavní soud celkem v 18 případech, přičemž se mu v šesti z nich dostalo poučení o náležitostech a podmínkách ústavní stížnosti stanovených zákonem o Ústavním soudu, v ostatních případech podaná ústavní stížnost náležitosti spojené především s povinným zastoupením stěžovatele advokátem na základě speciální plné moci splňovala. Z výše uvedeného shrnutí je tedy zřejmé, že navrhovateli jsou dostatečně známy podmínky uvedené v ustanovení §29 a §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přesto se je navrhovatel bez zjevného důvodu rozhodl v nyní projednávaném návrhu nerespektovat. Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností a také z dalších důvodů, které budou dále vyloženy, nevyzval navrhovatele k odstranění vady předmětného návrhu".
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že mu zákon o Ústavním soudu ustanovovat účastníkům řízení právní zástupce neumožňuje.
Vzhledem k řečenému postupoval Ústavní soud obdobně jako v případě stěžovatelova podání, jež bylo odmítnuto usnesením ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. IV. 1469/15 (toto usnesení bylo stěžovateli doručeno cca měsíc před podáním posuzovaného návrhu, pročež mu musel být "rigorózní" postoj Ústavního soudu v době podání projednávané věci již dostatečně znám).
V souladu s výše uvedeným se tudíž Ústavní soud uchýlil k analogickému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez jednání odmítl.
Z povahy věci musel být rovněž odmítnut návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj