ECLI:CZ:US:2015:3.US.2549.15.1
sp. zn. III. ÚS 2549/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Komárka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2015 č. j. Ncp 270/2015-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 7. 2015 č. j. Ncp 270/2015-34 rozhodl v řízení o žalobě stěžovatele proti žalovanému Loai Masarwa (dále jen vedlejší účastník), o nahrazení projevu vůle, tak, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 49/2015 určil v prvním stupni jako příslušné krajské soudy podle ustanovení §9 odst. 2 písm. n) o. s. ř., a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě. Vrchní soud též uvedl, že v souladu s ustanovením §169 odst. 2 o. s. ř. usnesení neobsahuje odůvodnění.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že toto usnesení vrchního soudu bylo vydáno v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 o. s. ř., neboť se svojí žalobou domáhal nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka převést na stěžovatele spoluvlastnické podíly k nemovitostem (pozemkům), jež jsou součástí tzv. rodinného závodu dle §700 a násl. o. z. Již poté, co obdržel usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 18 C 49/2015-27, kterým byl vyzván, aby se vyjádřil k "postupu soudu (a jeho důvodům), kdy věc bude předložena vrchnímu soudu k posouzení věcné příslušnosti soudu...", mu sdělil, že dle jeho názoru jsou věcně příslušné okresní soudy, neboť věcná příslušnost krajských soudů dle §9 odst. 2 písm. n) o. s. ř. se týká toliko sporů z "koupě závodu, pachtu závodu nebo jeho části". Postup vrchního soudu, který usnesení o určení věcné příslušnosti neodůvodnil za situace, kdy s určením věcné příslušnosti krajského soudu (a tím i postoupení věci) nesouhlasil, má proto za rozporný s ústavním pořádkem, a za výraz porušení "zásady transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů", zejména když se v žalobě opíral o zcela nový institut tzv. rodinného závodu, jenž byl jako právní pojem zaveden do právního řádu teprve až od 1. 1. 2014.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Olomouci uvedl, že usnesení neodůvodnil zejména proto, že již okresní soud ve výzvě stěžovateli podrobně rozvedl důvody, pro které měl za to, že je dána věcná příslušnost krajského soudu dle §9 odst. 2 písm. n) o. s. ř.; pokud poté vrchní soud návrhu okresního soudu vyhověl, je "logické a zcela zřejmé", že tak učinil právě proto, že se s argumenty obsaženými v usnesení okresního soudu ztotožnil, a proto pokládal za nadbytečné toto zdůvodnění znovu ve svém usnesení uvádět.
Z vyjádření vedlejšího účastníka je zjevné, že nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou, neboť má za to, že ani konkrétní okolnosti věci si odůvodnění nevynutily, když vrchní soud akceptoval skutkový stav tvrzený stěžovatelem v žalobě, jmenovitě (jen) porušení předkupního práva při prodeji části rodinného závodu.
V replice stěžovatel na svém návrhu setrval.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jest uznat, že daná věc se v jistých aspektech identifikuje s těmi, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to nejen stěžovatelem dovolávanými nálezy - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 904/08, sp. zn. II. ÚS 1235/11, sp. zn. I. ÚS 59/11, sp. zn. II. ÚS 2193/10, sp. zn. I. ÚS 3161/13, sp. zn. II. ÚS 148/13, sp. zn. II. ÚS 885/13 či nález sp. zn. IV. ÚS 3613/11 (všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz); to je významné potud, že tam prezentovaný výklad klíčové právní otázky přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu dle §104a o. s. ř. a interpretace výjimky spočívající v možnosti neodůvodňovat usnesení dle §104a o. s. ř. podle §169 odst. 2 o. s. ř. se prosazuje nutně i zde.
Nicméně v dané - konkrétní - věci je namístě dát zapravdu vrchnímu soudu, a to i při prezentovaném požadavku výkladu §169 odst. 2 o. s. ř. jako ustanovení "výjimečného"; nelze ostatně zcela pominout, že výluka z odůvodnění rozhodnutí je výlukou zákonnou.
V usnesení okresního soudu (viz výše) byly stěžovateli předestřeny adekvátní (a vůbec myslitelné) námitky proti jeho věcné příslušnosti, proti kterým se stěžovatel měl příležitost vyjádřit, což také - oponentně a obšírně - učinil. Jestliže vrchní soud rozhodl oproti stěžovateli jinak, bylo nasnadě, že tak učinil příklonem k argumentaci, již předestřel okresní soud. Jinak řečeno, ačkoli své rozhodnutí podle ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. formálně neodůvodnil, z celkového kontextu bylo srozumitelné, proč rozhodl tak, jak rozhodl.
I kdyby mělo být ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. interpretováno vskutku restriktivně (ve smyslu stěžovatelem dovolávaných nálezů Ústavního soudu), v dané věci takovému požadavku bylo tudíž zadost učiněno.
Porušení základního práva stěžovatele (na spravedlivý proces), korespondující závěrům jím odkazované judikatury Ústavního soudu, proto v dané věci zjistitelné není.
K požadavku stěžovatele, aby se Ústavní soud "aspoň krátce vypořádal s problematikou věcné příslušnosti ve sporech týkajících se rodinného závodu", resp. "jiných sporech, než je přímá koupě rodinného závodu či jeho části", pak nelze než konstatovat, že k takovému - všeobecně výkladovému - úkolu Ústavní soud povolán není.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu