ECLI:CZ:US:2015:3.US.2607.14.1
sp. zn. III. ÚS 2607/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. LAND TRADE a. s., se sídlem v Praze 7, Letenské náměstí 157/4, a 2. Forbes Game, a. s., se sídlem v Praze 7, Letenské náměstí 157/4, zastoupených Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 382/16, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 č. j. MSPH 94 INS 26776/2013-B-9 "na listu č. 2 (nepřiznání hlasovacích práv věřitelům a ustanovení insolvenčního soudu k výkonu funkce věřitelského výboru) a č. 3 (nepřiznání hlasovacích práv věřiteli č. 1 spojených s jeho pohledávkou č. 2 a o zamítnutí návrhu na hlasování schůze věřitelů o odvolání ustanoveného insolvenčního správce)", spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená usnesení insolvenčního soudu a současně navrhli derogaci shora specifikovaného ustanovení insolvenčního zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že v rámci přezkumného jednáni vedlejší účastník, tj. JUDr. David Termer, insolvenční správce dlužníka Harlequ´in a. s., "zcela nedůvodně" popřel pohledávky jejich, jakož i dalších insolvenčních věřitelů.
Při navazující první schůzi věřitelů insolvenční soud k písemnému návrhu stěžovatelů na přiznání hlasovacích práv usneseními pod č. j. MSPH 94 INS 26776/2013-B-9 rozhodl tak, že stěžovatelům se hlasovací práva nepřiznávají. Dále soud konstatoval, že při této schůzi věřitelů není přítomen žádný věřitel s platným hlasem, a že tedy věřitelská schůze nemůže ustanovit věřitelský orgán a působnost věřitelského výboru v řízení bude nadále vykonávat insolvenční soud.
Městský soud v Praze posléze rozhodl, že stěžovateli LAND TRADE, a. s., hlasovací práva nepřiznává, pokud jde o pohledávku č. 2 ve výši případných 408 000 hlasů.
Městský soud v Praze o návrhu zástupce stěžovatelů, aby schůze hlasovala o odvolání a ustanovení insolvenčního správce ve smyslu ustanovení §29 insolvenčního zákona rozhodl usnesením na listu č. 3 níže tak, že se návrh zamítá.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle oponují rozhodnutí insolvenčního soudu a dovozují, že insolvenční správce popřel jejich pohledávky nedůvodně, přičemž následně jim Městský soud v Praze nepřiznal hlasovací práva, aniž by to řádně odůvodnil. Připomínají jednotlivé námitky, které ve prospěch přiznání hlasovacích práv uplatnili (zejména, že: 1. popěrné úkony nejsou řádně odůvodněny, jsou nesrozumitelné, nepřezkoumatelné a nepodložené, 2. ve vztahu k popření Pohledávky č. 1 bylo popření zjevně nedůvodné, když údajnou neexistenci této pohledávky, popř. její promlčení vyvracejí listinné důkazy, 3. ve vztahu k popření Pohledávky č. 2 bylo popření rovněž zjevně nedůvodné a navíc účelové, když do doby, než do práv spojených s touto pohledávkou vstoupil stěžovatel č. 1, neměl insolvenční správce o existenci a důvodnosti této vykonatelné pohledávky žádnou pochybnost, 4. Pohledávka č. 2 je vykonatelná, což insolvenční správce ignoruje, 5. insolvenční správce Pohledávku č. 3 opomenul "podrobněji prostudovat", a že insolvenční správce nedostál své povinnosti popěrné úkony řádně odůvodnit). Dále stěžovatelé oponují předpokladu Městského soudu v Praze, že jde o "řízený konkurs", a polemizují se závěry stran převodu nemovitostí a způsobu úhrady kupní ceny. Mají za to, že insolvenční soud dezinterpretoval společný zájem věřitelů, přičemž nepřipadá v úvahu, jakým způsobem by mohli stěžovatelé společný zájem věřitelů v uvedeném smyslu byť jen ohrozit. Stěžovatelé rovněž zaznamenávají rozhodnutí, jimiž Ústavní soud zrušil usnesení insolvenčních soudů, jimiž bylo rozhodnuto, že přihlášení věřitelé nemají na předmětné schůzi věřitelů hlasovací práva.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání, jak je zakotvuje zákon o Ústavním soudu.
Plénum Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 konstatovalo, že ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo podle §51 odst. 1 nebo 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
V souladu s ustanovením §23, věty druhé, zákona o Ústavním soudu je rozhodující senát Ústavního soudu tímto stanoviskem vázán. Stěžovateli vzpomínaná judikatura Ústavního soudu je v důsledku tohoto stanoviska pléna obsoletní.
Závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku je třeba použít i v projednávané věci, a to bezprostředně ve vztahu k usnesení na listu č. 2 - nepřiznání hlasovacích práv věřitelům a č. 3 - nepřiznání hlasovacích práv věřiteli č. 1 spojených s jeho pohledávkou č. 2.
Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl podanou ústavní stížnost ve specifikované části jako nepřípustnou.
Dále se patří zabývat ústavní stížností v části směřující proti usnesení na listu č. 2 - ustanovení insolvenčního soudu k výkonu funkce věřitelského výboru a usnesení o zamítnutí návrhu na hlasování schůze věřitelů o odvolání ustanoveného insolvenčního správce.
Plénum Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 v odst. 6 konstatovalo, že: "[p]řípustnost ústavní stížnosti nelze konstatovat ani pro specifický případ, kdy v důsledku nepřiznání hlasovacích práv žádnému z věřitelů přítomných na schůzi věřitelů nelze vůbec hlasovat o některém z jejích obligatorních bodů, např. o potvrzení nebo odvolání insolvenčního správce (tak tomu bylo v případě usnesení insolvenčního soudu, jež Ústavní soud přezkoumával v nálezu ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1824/13). V takovém případě by totiž k případnému zásahu do základních práv došlo způsobem, který se projeví až v postupu insolvenčního soudu spočívajícím v tom, že předmětný bod neučinil předmětem jednání (a následného hlasování) této schůze věřitelů, ačkoliv jím podle zákona být měl. Tento postup by bylo možné napadnout ústavní stížností jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, přičemž jeho posouzení z hlediska ústavněprávních požadavků by záviselo v podstatné míře na tom, zda se insolvenční soud nedopustil kvalifikovaného pochybení při rozhodování o hlasovacích právech."
Co do těchto ústavní stížností rovněž napadených usnesení dlužno konstatovat, že ani stěžovatelé nezpochybňují relevantně úsudek, že představují důsledek usnesení výše konkretizovaných, která se týkala nepřiznání hlasovacích práv (srov. odst. 51 ústavní stížnosti).
Ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení dané věci se pak odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu, a ústavněprávní roviny nedosahuje; v důsledku toho je ani z ní hodnotit nelze. Stěžovatelé nepřípadně očekávají, že se Ústavní soud v jejich věci chopí role další (běžné) přezkumné instance.
Za připomenutí stojí rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, pakliže zde Evropský soud pro lidská práva vyslovil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ukládá soudům povinnost odůvodnit svá rozhodnutí, ale nemůže být vykládán jako požadavek na podrobné vypořádání se s každým tvrzením, přičemž rozsah povinnosti odůvodnit své rozhodnutí se může lišit podle povahy rozhodnutí, a proto otázka, zda soud porušil povinnost uvést důvody vyplývající z čl. 6 Úmluvy, může být zodpovězena pouze ve světle okolností konkrétního případu.
Zdůraznit lze též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2006 ve věci Klemeco Nord AB v. Švédsko, stížnost č. 73841/01, odst. 42, schvalující postup odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a připojil jej ke svému rozhodnutí, čímž dal stranám najevo, že souhlasí s odůvodněním soudu nižšího stupně a že nové důkazy ... nemohou jeho závěry změnit.
Vzhledem k charakteru této fáze insolvenčního řízení je podstatné, že obě usnesení insolvenčního soudu z vnitřní logiky věci nemohla obsahovat jiné odůvodnění než přejatá tvrzení, která předestřel insolvenční správce a k nimž se zástupce stěžovatelů podrobně vyjádřil v rámci přezkumného jednání i schůze věřitelů. Jinými slovy, usnesení insolvenčního soudu jsou odůvodněna jak rekursem ke společnému zájmu věřitelů a smyslu insolvenčního řízení, tak implicitním převzetím insolvenčním správcem předestřených skutkových a právních závěrů. V tomto směru postačuje odkázat na vyjádření insolvenčního správce zaznamenané v protokolu z přezkumného jednání (ze dne 25. 6. 2014), str. 3, jehož obsah je stěžovatelům znám.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v této konkretizované části jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu je totiž řízením akcesorickým; jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351). Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než s ústavní stížností spojený návrh na zrušení části ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu