ECLI:CZ:US:2015:3.US.2610.15.1
sp. zn. III. ÚS 2610/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Šárkou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Železná 159, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 22 C 197/2012-194 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014 č. j. 21 Co 170/2014-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 27. srpna 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavně zaručené zásady, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod ve smyslu čl. 3 Listiny, a ústavně zaručené zásady aplikační přednosti mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že se stěžovatel u obecných soudů domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 702,50 EUR. Tato újma měla být stěžovateli způsobena průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod spisovou značkou 17 C 274/2009, v rámci kterého se stěžovatel již od roku 2009 domáhá rozhodnutí ve věci údajně nesprávného úředního postupu, spočívajícího dle stěžovatele v tom, že mu není věznicí poskytována dieta odpovídající jeho zdravotnímu stavu.
3. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval porušení stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zejména s ohledem na zjištění, že řízení trvá již čtyři a půl roku a lze v něm shledat téměř dvouletý průtah. Obvodní soud však zamítl stěžovatelovu žalobu co do požadované náhrady nemajetkové újmy. Své rozhodnutí odůvodnil především poukazem na osobní charakteristiky a chování stěžovatele, který takto inicioval více než 30 obdobných sporů, přičemž jeho motivací dle obvodního soudu již není úspěch v těchto řízeních, ale spíše "zpestření" výkonu trestu odnětí svobody spočívající mimo jiné v častých eskortách na ústní jednání spojených s pobytem v Praze, kde v důsledku toho stěžovatel tráví přibližně 30 až 50 % doby výkonu trestu. Obvodní soud se v tomto ohledu opřel i o znalecké posudky o osobě stěžovatele z jiných řízení, ze kterých vyplývá, že stěžovatel ve vyvolávání obdobných sporů nachází určité uspokojení. Obvodní soud tak uzavřel, že ač v tomto případě k průtahům v řízení došlo, a domněnka nemajetkové újmy v tomto ohledu nebyla vyvrácena, je s ohledem na osobní charakteristiky stěžovatele přiměřeným zadostiučiněním pouhé konstatování porušení práva.
4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podali odvolání jak stěžovatel, který obvodnímu soudu vytýkal především použití znaleckých posudků z jiných řízení a nerespektování judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak žalovaná Česká republika, která ve svém odvolání argumentovala tím, že vzhledem k výše zmíněným vlastnostem stěžovatele nemohlo dojít k žádné nemajetkové újmě, a tudíž mu nemělo být přiznáno přiměřené zadostiučinění ani v podobě konstatování porušení práva. Dle žalované navíc stěžovatel průtahy v řízení do jisté míry způsobil vlastní procesní aktivitou. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se ve svém rozsudku ztotožnil s argumentací žalované, když konstatoval, že ač se v případě průtahů v řízení nemajetková újma presumuje, v tomto případě byla s ohledem na osobu stěžovatele úspěšně vyvrácena. Dle městského soudu spočívá v případě průtahů v řízení nemajetková újma především v negativním dopadu dlouhodobé nejistoty o výsledku řízení na účastníkův psychický stav. Ve chvíli, kdy však stěžovatel svými podáními nesleduje účel úspěchu v řízení, ale v rozporu s ustanovením §2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), své právo na přístup k soudu spíše zneužívá, tento tíživý psychický stav na straně stěžovatele chybí. Domněnka nemajetkové újmy je tak dle městského soudu v tomto ohledu dostatečně vyvrácena. Jelikož žádná újma stěžovateli nevznikla, nebylo namístě ani přiměřené zadostiučinění spočívající v konstatování porušení práva. Rozsudek obvodního soudu tak městský soud v tomto ohledu změnil tak, že žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém poukazoval zejména na to, že konstatované zneužívání práva stěžovatelem nebylo v řízení nijak prokázáno. Navíc dle stěžovatele nelze z pouhého většího počtu vedených řízení dovozovat, že stěžovatelovi nemůže být průtahy v řízení způsobena újma, obzvláště v případě, kdy je o oprávněnosti svého nároku přesvědčen a již v několika obdobných řízeních byl úspěšný. Nejvyšší soud ve svém usnesení následně konstatoval, že městský soud spojitost mezi větším počtem stěžovatelem vedených řízení a absencí nemajetkové újmy řádně odůvodnil, mj. i s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. S ohledem na to, že větší část dovolání stěžovatele pak směřovala do skutkové roviny, odmítl Nejvyšší soud toto dovolání jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví zmíněným rozhodnutím obvodního a městského soudu. Stěžovatel vyčítá obecným soudům zejména to, že jejich závěry ohledně existence a závažnosti stěžovatelovy újmy nevyplývají z provedených důkazů. Zjištění soudů, že si podáváním žalob stěžovatel pouze zpestřuje výkon trestu odnětí svobody, soudy dovodily pouze z většího počtu stěžovatelem vedených řízení a ze znaleckých posudků pořízených před mnoha lety pro účely trestního řízení. V takovém postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel znaky svévole a porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v argumentaci soudů spatřuje i porušení čl. 3 odst. 3 Listiny, dle kterého nikomu nemůže být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Stěžovatel dle svého tvrzení podáváním průtahových žalob pouze realizuje své ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 odst. 3 Listiny, což mu nemůže v řízení před obecnými soudy jít k tíži. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje i na celkem čtyři další řízení, v rámci kterých byly jeho průtahové žaloby zcela úspěšné, a navrhuje, aby Ústavní soud provedl dokazování těmito spisy. Dle stěžovatele navíc nemůže obstát argumentace městského soudu založená na aplikaci §2 občanského soudního řádu, neboť ve chvíli, kdy obvodní soud rozhodl, že došlo k porušení práv vyplývajících z Úmluvy, mají ustanovení Úmluvy před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy aplikační přednost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud tak může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý, jemuž vznikla škoda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem státního orgánu, právo na náhradu této škody, přičemž za nesprávný úřední postup je v tomto ohledu považováno i neprojednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Posuzování toho, zda došlo k nemajetkové újmě a určení výše přiměřeného zadostiučinění pak náleží primárně obecným soudům, přičemž za základní vodítka pro jejich rozhodování lze považovat kritéria stanovená v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Klíčovou roli v tomto ohledu pak vždy bude hrát především význam řízení pro účastníka, resp. odraz průtahů v jeho osobním, rodinném a pracovním životě [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)]. Úkolem obecných soudů je přitom přihlížet ke všem relevantním okolnostem daného případu, nikoli jen těm výslovně jmenovaným v daném ustanovení zákona (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
10. Jak správně ve světle příslušné judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva konstatovaly obecné soudy, existenci nemajetkové újmy je v případech průtahů v řízení nutno presumovat. Toto pojetí vychází z předpokladu, že účastník uplatňuje v řízení svá práva v dobré víře ve správnost svých tvrzení, přičemž bezdůvodné oddalování rozhodnutí pro něj znamená přetrvávání úzkosti plynoucí z nejistoty, jak o dané věci bude soudy rozhodnuto [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)]. V tomto smyslu se jedná o velmi silnou, přesto však vyvratitelnou domněnku (viz např. bod 93 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006 ve věci Apicella proti Itálii). Lze si tedy představit i výjimečné případy, kdy průtahy v řízení nemajetkovou újmu nezpůsobí. Je však na státu, aby v takovém případě absenci nemajetkové újmy v řízení dostatečně prokázal.
11. Mezi tyto výjimečné případy může spadat i situace, kdy účastník nesleduje svou procesní aktivitou toliko účel úspěšného výsledku řízení a zneužívá přístupu k soudu, např. skrze podávání zjevně nedůvodných návrhů, pročež trvající řízení pak nemá na účastníka žádný z výše zmíněných negativních vlivů. Tuto absenci negativních dopadů na účastníka však nelze paušálně dovodit z pouhého většího počtu účastníkem vedených soudních řízení. Soudy tak vždy musí vzít v potaz veškeré okolnosti každého případu a své závěry přesvědčivě odůvodnit s ohledem na konkrétní důkazy. V projednávaném případě tak vzaly soudy v potaz i obdobnou povahu stěžovatelových řízení, v rámci kterých většinou neopodstatněnou stížnost na postup vězeňského personálu následuje žaloba a následně i případná žaloba průtahová. Excesivní počet trvajících sporů mezi stěžovatelem a státem, jejichž původ spočívá často v malichernostech, hodnotily soudy i optikou znaleckých posudků, z kterých plyne, že stěžovatel nachází ve vyvolávání obdobných sporů určité uspokojení. Své závěry navíc soudy neopřely pouze o tyto znalecké posudky, avšak přihlédly i k výpovědi účastníka a jeho vlastnímu tvrzení, že kvůli vyžadované osobní účasti na každém jednání v jeho věci tráví 30 až 50 % svého času v pražských věznicích, ve kterých mj. dochází i k návštěvám jeho rodiny, které by (s ohledem na zdravotní stav jeho rodičů) ve Věznici ve Valdicích probíhat nemohly. Až na základě všech zmíněných skutečností, a nikoliv pouze podle počtu stěžovatelem vedených řízení, soudy dospěly k závěru, že je újma na straně účastníka minimální, resp. dle městského soudu úplně chybí.
12. Jak již bylo zmíněno výše, posuzování zákonných kritérií pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu připadá primárně obecným soudům. Do jejich rozhodování je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v kvalifikovaných případech, kdy dojde k porušení základních práv stěžovatele, např. ve chvíli, jednalo-li by se o ústavně nekonformní výklad příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., či pokud jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)]. Náznaky takových excesů však Ústavní soud v daném případě neshledal. Z pozice ústavního práva lze totiž aprobovat i výklad městského soudu, spočívající v úplné absenci nemajetkové újmy na straně stěžovatele. V případě presumpce nemajetkové újmy se jedná (i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva) toliko o silnou, avšak vyvratitelnou domněnku. Dospěl-li na základě zmíněných důkazů městský soud k závěru, že tato domněnka byla vyvrácena, přičemž svůj závěr, který není v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zevrubně odůvodnil, tak v takové situaci není vytvořen prostor pro zásah Ústavního soudu.
13. Pro úplnost, vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 10 Ústavy, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud není vázán rozhodnutím soudu prvního stupně, a to ani v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně shledal porušení stěžovatelova práva garantovaného Úmluvou. Ustanovení čl. 10 Ústavy v tomto smyslu navíc pouze stanoví aplikační přednost mezinárodní smlouvy v případě, že stanoví něco jiného než zákon, přičemž v aplikovaném ustanovení §2 občanského soudního řádu stanovení "něčeho jiného" ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy shledat nelze. Stejně tak nelze v řádném postupu soudů spatřovat porušení čl. 3 odst. 3 Listiny, neboť takový postup (v podobě neúspěchu v řízení) nenaplňuje znak újmy ve smyslu tohoto ustanovení.
14. Na základě §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyhověl Ústavní soud ani stěžovatelovu návrhu na provedení dalšího dokazování, jelikož jej neshledal potřebné ke zjištění skutkového stavu, který byl dle názoru Ústavního soudu uspokojivě zjištěn již v řízení před obecnými soudy.
15. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu