ECLI:CZ:US:2015:3.US.2625.15.1
sp. zn. III. ÚS 2625/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, se sídlem 17. listopadu 15/2172, Ostrava, zastoupeného Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem Tyršova 498/31, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015 č. j. 6 A 30/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen "žalovaný") řízení zastavil (výrok I), neboť stěžovatel vzal svoji žalobu zpět, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovateli (žalobci) se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč.
V odůvodnění soud uvedl, že se při rozhodování o nákladech řízení uchýlil k užití ustanovení §60 odst. 3, věta první, s. ř. s.; podmínky pro postup dle věty druhé tohoto ustanovení neshledal proto, že žalobu neshledal důvodnou, neboť žalovaný ve správním řízení nebyl nečinný a doba řízení byla ovlivněna nevčasným doložením pracovní smlouvy pro navržené jmenování znalcem, jakož i časově náročnějším opatřením podkladů pro rozhodnutí. Požadované rozhodnutí bylo pak vydáno bezprostředně poté, co měl žalovaný potřebné podklady k dispozici.
V ústavní stížnosti, směřující svým obsahem pouze proti výroku o nákladech řízení, stěžovatel namítá porušení svých práv dle čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Oproti městskému soudu má za to, že předpoklad dle §60 odst. 3, věta druhá, s. ř. s. naplněn byl, neboť návrh na jmenování znalcem podal dne 7. 8. 2014, lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula 6. 9. 2014 a až po podání žaloby (dne 4. 2. 2015) vydal žalovaný (1. 4. 2015) rozhodnutí. Argumentaci, že zde nebylo nečinnosti, považuje stěžovatel za účelovou, neboť žalovaný "činil pouze kroky, které nebyly pro meritum věci podstatné"; byla-li potřebná pracovní smlouva, byla žalovanému doložena již v září 2014, a poté již nebyly dány jakékoliv důvody, které by vydání rozhodnutí bránily. Má tudíž za to, že žalobu na ochranu proti nečinnosti podal důvodně, čímž mu vzniklo právo na náhradu nákladů soudního řízení, jejichž výši a zejména účelnost ve vztahu ke svému zastoupení advokátem podrobně zdůvodnil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06). Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jen proto, že jiné opravné instance není.
V dané věci je rozhodné, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou; stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obecného soudu toliko na úrovni jím užitého podústavního práva a - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu se pak přísluší omezit na sdělení, že existenci výše naznačené "intenzity" zásahu do stěžovatelových procesních práv v dané věci dovodit nelze; své rozhodnutí městský soud srozumitelně odůvodnil, není ani nepředvídatelné a ani výrazem libovůle.
I kdyby měl Ústavní soud za to, že by bylo přijatelné i jiné hodnocení postupu a úkonů žalovaného ve správním řízení, a to zejména ve vztahu k opatřování podkladů a "jeho časové náročnosti", k němuž se městský soud ve svém rozhodnutí uchýlil, nemohlo by to ve vztahu k právnímu posouzení soudem vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" (nadto skutkovou) opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Argumentace předestřená stěžovatelem ohledně účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení advokátem je v této věci irelevantní, neboť na takovém hodnocení napadené rozhodnutí založeno není.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu