ECLI:CZ:US:2015:3.US.2632.14.1
sp. zn. III. ÚS 2632/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti 1. faktorská s. r. o., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husitská 107/3, zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Školská 695/38, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 21 ICdo 14/2014-119, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012 č. j. 139 ICm 2401/2011, 139 ICm 276/2012, 101 VSPH 242/2012-85 (KSPL 20 INS 5145/2011 + KSPL 20 INS 5146/2011) a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2012 č. j. 139 ICm 2401/2011-52, 139 ICm 276/2012 (KSPL 20 INS 5145/2011+5146/2011), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem k žalobě Mgr. Milana Edelmanna, insolvenčního správce, určil, že "v insolvenčním řízení dlužníků Františka Kleina a Lucie Kleinové, (dále jen "dlužníci"), jejichž úpadek je řešen společným oddlužením plněním splátkového kalendáře, vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 5145/2011, má žalovaná (stěžovatelka) za jmenovanými dlužníky nezajištěné pohledávky, splatné oběma dlužníky společně a nerozdílně, a to ve výši jistiny půjčky 200 000 Kč s úrokem z prodlení 19 285,42 Kč, smluvního úroku 361 410 Kč s úrokem z prodlení 2 849,72 Kč a nákladů rozhodčího řízení 35 701 Kč s úrokem z prodlení 1 477,16 Kč a dále za dlužníkem Františkem Kleinem pohledávku ve výši 10 413 Kč s úrokem z prodlení 1 908 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení", přičemž "v tomto rozsahu se žaloby zamítají", a že stěžovatelka "nemá za dlužníky Františkem Kleinem a Lucií Kleinovou zajištěné pohledávky ve výši 182 265,30 Kč, 18 000 Kč a 200 000 Kč s úrokem ve výši 16 657,08 Kč z titulu smluvních pokut".
Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Plzni potvrdil ve výroku o věci samé "v napadené části, v níž bylo určeno, že zjištěné pohledávky žalované jsou pohledávkami nezajištěnými"; současně vyslovil, že "jinak zůstává nedotčen".
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky jako neopodstatněné podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř., v rozhodném znění, zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v otázce neplatnosti smlouvy ("zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008"), kterou sjednala s dlužníky (dále jen "Smlouva"). Domnívá se, že měla být přinejmenším co do zřízení zástavního práva shledána platnou, když i sám dovolací soud zjistil (z čl. VIII. odst. 3), že její uzavření mělo sloužit k zajištění jejích pohledávek vůči dlužníkům (ze "smlouvy o půjčce č. 1F 100595/2008"); ostatně tato skutečnost zůstává vlastní veškerým zástavním smlouvám a v zájmu každého rozumného věřitele je své pohledávky zajistit.
Namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do jejích ústavních práv tím, že dospěl k nesprávnému závěru v otázce oddělitelnosti ujednání o předkupním právu a věcném břemeni od "zbytku" Smlouvy, tj. zejména ustanovení týkajících se zřízení zástavního práva ke konkretizovaným nemovitostem. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud zcela nepřesvědčivě dovodil, že z údajného účelu Smlouvy vyplývá závěr o obsahové neoddělitelnosti neplatných ujednání (ujednání o "zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání") od zbytku právního úkonu (ustanovení o zřízení zástavního práva), neboť "neplatná ujednání o zřízení předkupního práva a věcného břemene k zástavě ve prospěch žalované vtiskly Smlouvě takové vlastnosti (zejména v důsledku šikany dlužníků při zajištění pohledávek žalované a pro snahu o získání nepřiměřeného prospěchu z nesplacené půjčky), pro které nemůže obstát jako celek". Přesvědčení dovolacího soudu, vytýká dále stěžovatelka, o údajné šikaně dlužníků je samo o sobě rovněž pochybné, a proto není možné na něm založit zjištění o neoddělitelnosti příslušných částí Smlouvy. Obecné soudy měly částečnou platnost Smlouvy respektovat tím spíše, že dlužníci při přezkumném jednání pořadí ani pravost jejích pohledávek nepopírali, a činil tak "pouze jejich insolvenční správce", tj. žalobce.
Stěžovatelka dovozuje, že dovolací soud zjevně ignoroval interpretační zásady vtělené do ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, (dále jen "obč. zák."), zásadu favor negotii zakotvenou v ustanovení §41 téhož zákona, svobodnou vůli smluvních stran zřídit zajištění pohledávky (zejm. čl. I. odst. 1 Smlouvy) a svobodnou vůli smluvních stran zachovat pro případ neplatnosti Smlouvy platnost jejího "zbytku" (zejm. čl. X. odst. 1 a 2 Smlouvy), čímž se dopustil flagrantního a svévolného porušení jednoduchého práva. V této souvislosti upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález sp. zn. IV. ÚS 144/01 ze dne 8. 8. 2002, nálezu sp. zn. I. US 557/05 ze dne 24. 7. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005, směřující k zachování autonomie projevů vůle smluvních stran a prioritě výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, přičemž ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
To je významné potud, že tak je tomu v dané věci.
Již na první pohled je totiž zřejmé, že stěžovatelčina oponentura nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadených rozhodnutí (zejména rozsudku Nejvyššího soudu), tím spíše o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního. Jednoduše řečeno, nic z toho, co stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, nejenže nemá ústavněprávně relevantní reflex, ale i opodstatněně neobstálo ani před obecnými soudy.
Předně je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud výstižně srovnával projednávanou věc s případy propadné zástavy, kdy uplatnění tohoto institutu zapovídala jednoznačná a pochybnosti nevzbuzující úprava obsažená v §169 písm. e) obč. zák., resp. ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., v předchozích zněních, a její ustálený judikatorní výklad (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01 ze dne 1. 4. 2003 a sp. zn. IV. ÚS 383/05 ze dne 8. 8. 2006, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 a sp. zn. III. ÚS 31/05 ze dne 17. 5. 2005, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 490/2001, ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 928/2003 a ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 728/2003).
Nejvyšší soud identifikoval specifické znaky sporné Smlouvy, jejíž účel nepředstavovalo uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví, nýbrž zamezení nebo alespoň značné ztížení možnosti prodeje či jiného zcizení zástavy dlužníky třetí osobě. Prostředek dosažení tohoto záměru představovala ujednání obsažená ve Smlouvě, kterými bylo k zástavě zřízeno ve prospěch stěžovatelky předkupní právo jako právo věcné a věcné břemeno, jemuž odpovídalo právo stěžovatelky bezplatně užívat zástavu "se všemi jejími součástmi, přírůstky a příslušenstvím". Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu proti úsudku, že zatížení nemovitosti předkupním právem a zejména konkretizovaným věcným břemenem by zcela zásadně snížilo cenu nemovitostí dosažitelnou při prodeji třetí osobě.
Obecné soudy ústavněprávně udržitelně odůvodnily svůj úsudek, že smlouva o půjčce, k jejímuž zajištění podle stěžovatelky měla Smlouva směřovat, je vzhledem k takto excesivnímu systému "zajištění" neplatná pro rozpor s dobrými mravy, v důsledku čehož je neplatné i samotné zástavní právo, které představuje právo subsidiární a akcesorické. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná.
Stojí za připomenutí, že Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 na podkladě zjištění o zajištění pohledávky smluvními pokutami a dalších sankcích ("smluvní pokuty ve výši 7 % z jistiny úvěru v případě prodlení s úhradou jakéhokoli závazku z titulu uzavřené smlouvy v délce trvání alespoň 4 dny, resp. 9 dnů", "zesplatnění všech závazků klienta ze smlouvy v případě prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku či vyrozumění o smluvní pokutě nebo jiné sankci - počet těchto upomínek není omezen, sankce 30 Kč za upomenutí k zaplacení formou SMS, pokutu 5 000 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli apod.") dospěl k závěru, že "smlouva o úvěru" je neplatná jako celek. Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, že v daném kontextu a se zřetelem k účelu, který věřitel právním úkonem sledoval, není dán prostor pro úsudek, že důvod neplatnosti se vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, v důsledku čehož se neplatnost vztahuje na celý právní úkon (§41 obč. zák.). Nosné důvody tohoto nálezu jsou přitom přiměřeně aplikovatelné - a to ve shodě s argumentací formulovanou Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném rozsudku - i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatelka se nemůže účinně dovolávat ani okolnosti, že došlo k zápisu "zástavního práva, předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání" do katastru nemovitostí. Toto "působení" státního orgánu je zcela nesouměřitelné se situacemi předvídanými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 398/04 ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 a sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014.
Ústavněprávní rozměr očividně postrádá výtka, že dlužníci při přezkumném jednání pořadí ani pravost stěžovatelčiných pohledávek nepopřeli.
Stejně jako v předchozím proto i zde (ve vztahu k této dílčí výhradě stěžovatelky) platí, že v mezích ústavněprávních požadavků, jak byly výše vyloženy, nepředstavuje námitku, jež by byla způsobilá vést k tomu, aby Ústavní soud zasáhl.
Ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry
podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v procesních postupech a právním posouzení věci obecnými soudy byl zahrnut prvek libovůle, excesu nebo nepředvídatelnosti. To přirozeně není dáno již tím, že stěžovatelka výsledek řízení pro sebe nepokládá za příznivý.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu