ECLI:CZ:US:2015:3.US.2636.15.1
sp. zn. III. ÚS 2636/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Supercar PLUS s. r. o., IČ 27583279, se sídlem Rakovník II, Kuštova 447, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, Chytil & Mann, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015 č. j. 29 Co 33/2015-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 28. 8. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora uvedené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v dosavadním řízení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména pak práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a že byl porušen čl. 1 Ústavy České republiky.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 4. 2014 č. j. 30 C 78/2013-36 bylo žalované - České poště, s. p., uloženo zaplatit (z titulu náhrady škody) stěžovatelce jako žalobkyni 21 292 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení v částce 9 336,40 Kč. Obvodní soud vyšel z toho, že žalovaná doručovala platební rozkaz vydaný Okresním soudem v Rakovníku (dále jen "okresní soud"), jímž bylo uloženo žalované Aleně Meisnerové zaplatit stěžovatelce částku 124 125,79 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v částce 4 970 Kč. Kvůli pochybení poštovní doručovatelky však nebyl tento platební rozkaz řádně doručen, a tak ani nenabyl právní moci, nicméně okresní soud jej opatřil doložkou právní moci. Tato skutečnost se zjistila až poté, co A. Meisnerová podala odvolání proti usnesení okresního soudu o nařízení exekuce, kterému Krajský soud v Praze jako soud odvolací vyhověl. V souvislosti s danou exekucí vznikly stěžovatelce náklady (náklady exekuce ve výši 7 800 Kč, odměna za právní zastoupení advokátem v odvolacím řízení ve výši 7 200 Kč, náklady na přípravu návrhu na exekuci ve výši 1 200 Kč, náklady na opatření doručovací karty ve výši 100 Kč, náklady na právní zastoupení před soudním vymáháním vzniklé škody ve výši 4 992 Kč), jež dle názoru obvodního soudu představují škodu, za kterou je podle §420 občanského zákoníku odpovědná žalovaná.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání žalované rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 100 Kč. Městský soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody, za který žalovaná podle §12 a 13 zákona o poštovních službách neodpovídá, a stěžovatelka není ani osobou, která by mohla právo na náhradu škody způsobené poskytováním předmětné poštovní služby vůči žalované uplatnit.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovila se závěry městského soudu nesouhlas. Poukázala na §12 odst. 1 a 2 zákona o poštovních službách, přičemž namítla, že škoda jednoznačně vznikla od poštovního podání do dodání či vrácení, neboť k podání zásilky jednoznačně došlo a okamžik dodání či vrácení dosud nenastal v důsledku pochybení doručovatelky, která předala zásilku jiné osobě. Současně dle názoru stěžovatelky nejsou dány podmínky ustanovení §12 odst. 3 až 6 zákona o poštovních službách, v němž jsou upraveny případy, kdy provozovatel za škodu neodpovídá. Skutečnost, že ustanovení §13 zákona o poštovních službách blíže vymezuje rozsah odpovědnosti za škodu, nevylučuje aplikaci ustanovení §12 odst. 2 zákona o poštovních službách a potažmo odpovědnost žalované za vzniklou škodu. V daném případě má jít o přímou škodu vzniklou v důsledku jednoznačného pochybení pracovnice žalovaného, kdy došlo ze strany žalované k porušení její právní povinnosti vyplývající z poštovní smlouvy. I když (stěžovatelka) nebyla, a ani nemohla být její smluvní stranou, bylo tím zasaženo do její právní sféry, přičemž vznik odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smlouvy osobě, která nebyla účastníkem smlouvy, lze vyvodit z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
5. Dále stěžovatelka argumentovala, že z §12 odst. 7 zákona o poštovních službách nevyplývá, že by škodu, která nebyla způsobena odesílateli nebo adresátovi zásilky, nemohla poškozená osoba uplatnit. Cílem toho ustanovení je vymezit, kdy má nárok na náhradu škody odesílatel a kdy adresát, nikoliv vyloučit právo na náhradu škody dalších osob, kterým vznikla škoda. Pro stěžovatelku je nepřijatelné, aby za dané pochybení žalované nebyl nikdo odpovědný, dokonce ani tehdy, když by poštovní doručovatelka předala zásilku jiné osobě úmyslně, protože pak by se mohlo argumentovat tím, že podle §13 odst. 3 zákona o poštovních službách vzniká odpovědnost pouze za ztrátu, poškození nebo úbytek zásilky, nikoliv za její doručení jiné osobě než adresátovi.
6. Dle stěžovatelky není racionální důvod zakládat "takto rozdílné a diametrálně zvýhodněné postavení" žalované oproti ostatním subjektům vystupujícím v právních vztazích, které mají "standardní odpovědnost za své jednání". Takovýto výklad má být diskriminační a protiústavní. Není žádný důvod pro další zužování odpovědnosti nad rámec §12 a 13 zákona o poštovních službách, jak učinil městský soud, když žalované dal k dispozici nástroj k vyloučení jakýchkoliv obav z odpovědnosti za škodu. Aplikace zákonného předpisu nesmí být ve zjevné disproporci se zněním zákonného předpisu, takže při aplikaci tzv. podústavního práva by závěry neměly být zjevně právně nesprávné, což se v dané věci stalo, když městský soud nevzal v úvahu již zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému rozhodnutí k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. Nelze v prvé řadě pominout, že stěžovatelka brojí proti tomu, že postupem městského soudu byla zkrácena na částce cca 21 292 Kč s příslušenstvím. Byť tato částka není zcela zanedbatelná, stále se jedná o tzv. bagatelní věc [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], což je skutečností, jež (sama o sobě) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]; na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
10. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovatelce je dobře známo, jaké je postavení Ústavního soudu v ústavním systému, resp. jaký je - vzhledem k tomuto postavení - jeho vztah k obecné justici. Nicméně je třeba připomenout i důsledky, které z toho plynou, tedy že je (v zásadě) věcí obecných soudů, jak povedou soudní řízení a budou zjišťovat skutkový stav, resp. hodnotit provedené důkazy, jakož i vykládat "podústavní" právo a aplikovat je na jednotlivý případ; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Jde-li konkrétně o interpretaci a aplikaci tzv. podústavního práva, daný proces bývá stižen "kvalifikovanou vadou" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. Ústavní soud musí dále připomenout, že tyto principy se neuplatní v případě tzv. bagatelních věcí, kde lze za relevantní (z hlediska ústavnosti) považovat až tak zásadní pochybení orgánů veřejné moci, kdy v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou a smyslem určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), případně že by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V ústavní stížnosti přitom stěžovatelka neuvedla nic, co by danou věc (přes její "bagatelnost") z hlediska ústavnosti (ať už s ohledem na její kvantitativní, či kvalitativní stránku) významnou činilo, a dokonce v ní obsažená argumentace ani nepřesahuje rovinu pouhé polemiky s právním názorem městského soudu na interpretaci a aplikaci tzv. podústavního práva a jeho aplikací na posuzovaný případ. A to není skutečnost, jež by mohla posunout souzenou věc do ústavněprávní roviny (a založit tak opodstatněnost ústavní stížnosti), i kdyby nešlo o věc "bagatelní".
12. Jak patrno z napadeného rozsudku, městský soud se zabýval otázkou výkladu ustanovení §12 a 13 zákona o poštovních službách, a to i v souvislosti s ustanovením §420 občanského zákoníku, které aplikoval obvodní soud, načež dospěl k závěru, že právní úprava náhrady škody v zákoně o poštovních službách představuje úpravu speciální, a tudíž je vyloučeno použití obecné právní úpravy představované občanským zákoníkem; tato úprava pak vymezuje (omezuje) jak okruh osob, kterým náleží právo na náhradu škody, tak rozsah škod, za které nese provozovatel odpovědnost. Z ústavní stížnosti přitom není patrno, s jakou judikaturou Nejvyššího soudu má být napadené rozhodnutí v rozporu, neboť žádné konkrétní rozhodnutí, jež by řešilo odpovědnost provozovatele poštovních služeb, stěžovatelka neoznačila, nehledě na to, že i v obecné rovině odpovědnost za porušení smluvní povinnosti vůči tomu, kdo nebyl účastníkem příslušného smluvního vztahu, se týká specifických případů (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání, Praha 2009, str. 1204). Ústavní stížnost ani neobsahuje žádnou bližší argumentaci, proč by se měla interpretace zákona o poštovních službách ze strany městského soudu míjet se smyslem a účelem dané právní úpravy, jak plyne i z důvodové zprávy k tomuto zákonu a k jeho novele provedené zákonem č. 95/2005 Sb., resp. proč by příslušná (speciální) právní úprava nemohla z hlediska ústavnosti obstát; stěžovatelka sice namítla porušení principu rovnosti, to však zcela obecně, bez bližší ústavněprávní argumentace zohledňující i zvláštní postavení provozovatelů poštovních služeb, jež je dáno specifickou povahou jimi vykonávané činnosti.
13. Ústavní soud přitom neshledal důvod, proč by se sám měl danou otázkou - v obecné rovině - zabývat; ústavní stížnost je prostředkem individuální ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické či právnické osoby, tj. pro každý konkrétní případ. Zde nezbytnost zásahu Ústavního soudu nekoresponduje s bagatelní povahou dané věci (viz výše), a navíc, vyvozuje-li stěžovatelka tuto potřebu (zřejmě) z absence možnosti ochrany svých práv, tvrdíc, že jí vznikla nezanedbatelná škoda, ale nikdo za ni není odpovědný, nelze se s ní ztotožnit. Ústavní soud předně připomíná své usnesení ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 3964/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde v obdobném případě poznamenal, že "nebyla dána příčinná souvislost mezi nedoručením poštovní zásilky do vlastních rukou a tvrzenými výdaji za právní zastoupení v řízení o exekuci, kde navíc byl prostor pro uplatnění těchto výdajů v rámci rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení". Ohledně otázky příčinné souvislosti pak možno poukázat na judikaturu obecných soudů, dle které je s takto vzniklou škodou v příčinné souvislosti nesprávný úřední postup v podobě vadného vyznačení doložky právní moci, a to i v případě, že se tak stalo v důsledku pochybení doručujícího orgánu (České pošty, a. s.) [viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997 sp. zn. 6 Co 704/97 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 42/1998) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3348/2011, srov. také nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 218/12 (N 108/65 SbNU 471) nebo usnesení ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 410/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud jde o (další) možnost ochrany v rámci rozhodování o nákladech řízení, lze připomenout nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2696/08 (N 119/53 SbNU 495).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu