ECLI:CZ:US:2015:3.US.2637.15.1
sp. zn. III. ÚS 2637/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Zdenky Svobodové, zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 89/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 22 Cdo 879/2015, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. 57 Co 325/2014 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 3. 3. 2014 sp. zn. 19 C 124/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí budovy občanské vybavenosti na pozemku v katastrálním území Krnov - Horní Předměstí, neboť dospěl k závěru, že neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to proto, že žaloba nesměřovala vůči všem osobám, které jsou u dané nemovitosti jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem tento rozsudek potvrdil s tím, že důvodem pro zamítnutí žaloby byl nedostatek věcné pasivní legitimace na straně žalované, otázka naléhavého právního zájmu žalobkyně tím již nebyla podstatná. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné.
Stěžovatelka, opakovaně v ústavní stížnosti akcentujíc svoji neutěšenou sociální situaci, obecným soudům vytýká, že v dané věci postupovaly čistě formalisticky a neprovedly adekvátní dokazování, jestliže vycházely toliko z výpisu z katastru nemovitostí. Dle jejího názoru přitom samotný záznam v katastru nemovitostí nemůže bránit přezkoumání otázky, zda na toho, kdo je v současnosti jako vlastník zapsán, mohlo vlastnické právo k předmětné nemovitosti skutečně přejít.
Mimoto stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla dne 4. 1. 2000 násilím ze své provozovny (v inkriminované nemovitosti) bez soudního rozhodnutí vystěhována, a v této souvislosti uvádí, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 325/2001 se jí podařilo prokázat, že vlastnické právo státu k předmětné nemovitosti nikdy nepřešlo na město Krnov, jež je převedlo na další osoby, v současné době zapsané v katastru nemovitostí. Stěžovatelka proto považuje odkaz obecných soudů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2468/2012 za zcela nepřiléhavý, neboť žalovaný (stát) v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 325/2001 ani netvrdil, že by předmětné nemovitosti na tyto (zapsané) osoby převedl.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je případ i projednávané věci.
Je notorietou, že v případě určovací žaloby, kdy se žalobce domáhá určení vlastnického práva - namísto osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník, je třeba žalovat právě osobu zapsanou v katastru nemovitostí, a jinak není možné žalobě - již z tohoto důvodu - vyhovět; z povahy věci se tak v takovém řízení - právě s výjimkou výpisu z katastru nemovitostí - neprovádí žádné dokazování.
Postupu obecných soudů proto nelze v projednávané věci ničeho vytýkat (a to již v rovině práva podústavního), včetně jejich - zcela přiléhavému - poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2468/2012.
Pro stručnost je přitom namístě plně odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a v návaznosti na něj je pak vhodné zdůraznit skutečnost, že v daném procesním kontextu se nemůže důvodnost žaloby odvíjet (ani) od tvrzeného nesprávného postupu státu při převodu předmětné nemovitosti na město Krnov (od jehož vlastnického práva se odvíjí vlastnické právo v současné době zapsaných osob v katastru nemovitostí).
Namítá-li stěžovatelka, že byla dne 4. 1. 2000 protiprávně vystěhována ze své provozovny v předmětné nemovitosti, pak tato námitka (resp. námitky na ni v ústavní stížnosti obsahově navazující) v řízení o posuzované ústavní stížnosti relevantní být nemůže, neboť jí odpovídající skutečnosti nebyly v dané věci předmětem řízení.
Je tedy namístě konstatovat, že se stěžovatelce zásah do jejích základních práv doložit nezdařilo, a to očividně.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r .
předseda senátu