ECLI:CZ:US:2015:3.US.2647.14.1
sp. zn. III. ÚS 2647/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Karla Mruzka, zastoupeného JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem Městská sportovní hala, Astronautů 859, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. května 2012 č. j. 30 Cdo 2129/2011-907, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2011 č. j. 11 Co 509/2010-873 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. června 2010 č. j. 11 C 214/2006-823, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva zemědělství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doplněné po výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 24. 8. 2014, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel úvodem připomíná, že v podstatě jeho totožnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2702/12 jako nepřípustnou, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti své námitky proti jím napadeným rozhodnutím uplatnil v žalobě pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], přičemž o této žalobě před rozhodnutím Ústavního soudu nebylo pravomocně rozhodnuto. Projednávanou ústavní stížností proto napadá totožná rozhodnutí poté, co řízení o žalobě pro zmatečnost skončilo v neprospěch stěžovatele. Posledním rozhodnutím ve zmatečnostním řízení bylo usnesení dovolacího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2048/2013, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele (dále rovněž "žalobce") proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2013 č. j. 11 Co 892/2012-116, kterým odvolací soud potvrdil zamítavé usnesení Okresního soudce ve Vsetíně ze dne 17. 9. 2012 č. j. 9 C 54/2011-91.
Nejvyššímu soudu ČR a i oběma obecným soudům, které rozhodovaly o žalobě stěžovatele na náhradu škody ve výši 10 616 236,30 Kč a o nemajetkové újmě ve výši 8 000 000,- Kč, které měly stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního úřadu - Okresního pozemkového úřadu a Pozemkového úřadu Vsetín a Ústředního pozemkového úřadu, stěžovatel vytýká, že se "nevypořádaly s právně relevantními námitkami, které uplatnil v řízení". Odvolací soud dále údajně porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že prý k jednání, nařízenému na den 25. 1. 2011, účastníky a jejich zástupce nepředvolal (v rozporu s §215 odst. 1 o. s. ř.), takže se ho nemohli zúčastnit. Odvolací soud o jednání ve věci konané údajně dne 25. 1. 2011 nepořídil protokol, čímž porušil procesní předpisy a neumožnil tak stěžovateli seznámit se s jeho průběhem. Odvolací soud prý rovněž pochybil, jestliže přezkoumával, podle názoru stěžovatele, "nepřezkoumatelný a nesrozumitelný rozsudek soudu prvního stupně" a tento rozsudek nezrušil. Nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně spatřuje stěžovatel v tom, že skutková zjištění a právní závěry tohoto soudu vychází ze "souhrnného skutkového zjištění". Nesrozumitelnost rozsudku soudu prvního stupně pak má spočívat v hodnocení neprovedených důkazů a nerozhodnutí o důkazních návrzích stěžovatele a v hodnocení důkazů zamítnutých a neprovedených. Rovněž odvolací soud prý porušil §132 o. s. ř., "neboť se nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele".
V případě odmítavého usnesení dovolacího soudu stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval otázkami, které v dovolání označil jako nesprávné právní posouzení věci, a nevysvětlil, proč se odchýlil od vlastní judikatury a nezabýval se otázkou příčinné souvislosti v rozsahu, označeném stěžovatelem v dovolání.
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud ve Vsetíně zamítl žalobu žalobce proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství ČR o zaplacení 10 616 236,30 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. a žalobu na zaplacení částky 8 000 000,- Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 1. 2011 č. j. 11 Co 509/2010-873 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
III.
Ústavní soud s ohledem na úpravu petitu ústavní stížnosti (viz podání stěžovatele doručené Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2014) se nejprve zabýval otázkou včasnosti předmětné ústavní stížnosti s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nenapadl rovněž usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2048/2013, ačkoli od jeho doručení odvíjí zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že odmítnutím ústavní stížnosti pro nesplnění výše uvedeného požadavku vyplývajícího ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") z důvodu její opožděnosti, by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces také z důvodu poučení, jehož se stěžovateli dostalo v usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2702/12.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, stručně shrnuto, uplatňuje námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v jehož důsledku měly obecné soudy dospět k nesprávným skutkovým zjištěním, tedy i k nesprávnému právnímu závěru. Dále namítá porušení svých procesních práv spočívající v údajném nepředvolání účastníků řízení na jednání před soudem dne 25. 11. 2011.
Posledně uvedená námitka je nepochybně námitkou zmatečnostní, kterou lze podřadit pod ustanovení §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a stěžovatel jí měl možnost uplatnit v rámci řízení o jím podané žalobě pro zmatečnost. Jestliže stěžovatel tuto námitku neuplatnil v žalobě pro zmatečnost, nelze toto opomenutí "dohánět" až v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy konstatuje, že v této části je projednávaná ústavní stížnost nepřípustná.
Pokud se týká námitek obsažených ve zbytku předmětné ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu i soudu odvolacího Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele proti údajným vadám v dokazování. Již z velmi podrobného odůvodnění (celkem 66 stran textu rozsudku nalézacího soudu) je zřejmé, že ve věci bylo provedeno velmi důkladné dokazování. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že samotný stěžovatel přispěl podstatnou měrou k mimořádné komplikovanosti sporu tím, že opakovaně měnil žalobní petit, opakovaně doplňoval skutková tvrzení a důkazní návrhy. Je třeba vždy mít na zřeteli, že v občanskoprávním sporném řízení je to právě žalobce, který má při podání žaloby (dostatečným způsobem) vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, o které svá tvrzení opírá, či jichž se dovolává a musí také vymezit, čeho se podanou žalobou domáhá. Tyto náležitosti žaloby (§79 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.) jsou zcela standardní a jejich respektování je třeba vyžadovat zejména za situace, je-li žalobce zastoupen advokátem. Opakované změny petitu žaloby (zejména rozšiřování uplatněného nároku) v průběhu řízení mají nepochybně negativní vliv na soudní řízení jako celek.
Nelze souhlasit se stěžovatelem rovněž v tom, že nalézací soud nevysvětlil, z jakého důvodu neprovedl některé stěžovatelem navrhované důkazy (k tomu lze odkázat na č. l. 24 rozsudku nalézacího soudu), resp. že se odvolací soud nezabýval jeho odvolacími námitkami. Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Naopak odůvodnění rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností považuje Ústavní soud za zcela transparentní, srozumitelná a vnitřně souladná. Soudy ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. se jednotlivými důkazy zabývaly jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž vysvětlily, jakými úvahami byly při svém rozhodování vedeny i o jaké důkazy opřely svá skutková zjištění. Právní závěry, které z takto provedeného dokazování dovodily, tak mají dostatečnou oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci. Rovněž odvolací soud odpovídajícím způsobem reagoval na odvolací námitky stěžovatele.
Ústavní soud musí znovu připomenout, že není další instancí obecného soudnictví a není tedy povolán k tomu, aby provedené důkazy odlišně hodnotil; mohl by zasáhnout ve smyslu své platné judikatury jen v případech extrémních rozporů skutkových zjištění a právních závěrů s provedenými důkazy. V projednávané věci takové ústavněprávně relevantní podmínky pro kasační zásah Ústavní soud neshledal.
V případě rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud i nyní nevidí důvod se odchýlit od závěrů uvedených v usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2702/12. V něm Ústavní soud zdůraznil, že posouzení otázky přípustnosti dovolání stěžovatele nevykazovalo prvky libovůle, jestliže otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody posoudil dovolací soud v předmětné věci s ohledem na všechny okolnosti případu jako otázku skutkovou a nikoli právní, a proto dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, byť doplněné citací různých textových pasáží, nejsou pro projednávanou věc případné, neboť se vztahují ke skutkově odlišným případům.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu