ECLI:CZ:US:2015:3.US.2751.15.1
sp. zn. III. ÚS 2751/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2015 č. j. 6 Co 1358/2015-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, namítáno je též porušení čl. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Prachaticích určil rozsudkem ze dne 15. 4. 2015 č. j.
23 Nc 505/2014-77, že stěžovatel je otcem nezletilé K. S. (výrok I), nezletilou K. svěřil do péče matky a stěžovateli stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2 500 Kč měsíčně a povinnost zaplatit nedoplatek na výživném (výrok II), dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že stěžovatel je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 2 850 Kč. Proti tomuto rozsudku se do výroku III odvolala matka, která namítala, že zde byly dány důvody pro mimořádné přiznání náhrady nákladů řízení. Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že stěžovatel je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 14 595,36 Kč (výrok I) a náklady odvolacího řízení ve výši 1 391,50 Kč (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval povinnosti na něj kladené ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť je nedostatečně odůvodněno, když nedošlo k vypořádání námitek stěžovatele.
4. Stěžovatel tvrdí, že soud vydal napadené rozhodnutí, aniž by rozhodl na základě v řízení provedených důkazů. Tvrzení matky (o zavinění stěžovatele, jehož údajně tříletá nečinnost ji měla donutit podat žalobu) nebyla prokázána. S námitkou stěžovatele v odvolacím řízení, že byl po dobu těhotenství a následně po dobu 3 roků přesvědčován o tom, že otcem není, k čemuž navrhoval důkazy (výslech svědků), se odvolací soud vůbec nevypořádal. Dodává, že pokud se matka snažila o mimosoudní řešení věci, tyto pokusy nastaly až v období, kdy matka v rámci svého podnikání přišla o restauraci, kterou provozovala, do té doby otcovství stěžovatele zapírala. V rámci mimosoudního řešení věci pak matka postupovala v rozporu s dobrými mravy, stěžovatel byl zastrašován požadavky na zjevně nepřiměřenou výši výživného.
5. Stěžovatel dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. V postupu krajského soudu, který ignoroval jeho návrh na doplnění dokazování, spatřuje stěžovatel libovůli.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
9. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
10. Stěžejním argumentem pro rozhodnutí odvolacího soudu, že okolnosti daného případu odůvodňují výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení (zde matce) dle §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, byla skutečnost, že stěžovatel otcovství k nezletilé uznal až na základě provedeného dokazování - vypracování znaleckého posudku v oboru soudního lékařství s výsledkem fakticky prokazujícím stěžovatelovo otcovství k nezletilé. Ze spisového materiálu (vyjádření stěžovatele k návrhu ze dne 9. 9. 2014) pak skutečně vyplývá, že stěžovatel otcovství k nezletilé uznat odmítal.
11. Jakkoli se odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně nevyjádřil ke stěžovatelovým námitkám ohledně tvrzeného přístupu matky ke stěžovateli v rámci mimosoudního jednání, resp. zamlčování otcovství stěžovateli, což by bylo lze vnímat jako dílčí nedostatek odůvodnění, nejedná se o námitky, jejichž případné prokázání by mohlo vyvrátit skutečnost, na níž odvolací soud napadené rozhodnutí postavil, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za porušení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění napadeného rozsudku je zřetelně a jasně vyjádřen důvod, pro nějž odvolací soud náhradu nákladů řízení přiznal, jakož i s ohledem na to, že se jedná o částku relativně nízkou [srov. přístup Ústavního soudu ke sporům o bagatelní částky (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz)], Ústavní soud má za to, že vyslyšení stěžovatelova požadavku na zrušení napadeného rozhodnutí by bylo přepjatým formalismem. Nadto lze doplnit, že poukazuje-li stěžovatel na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v této věci, podle něhož "matce nic nebránilo, aby návrh na určení otcovství podala dříve", tato skutečnost byla zohledněna při rozhodování o způsobu splacení dlužného výživného.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu