ECLI:CZ:US:2015:3.US.2803.13.1
sp. zn. III. ÚS 2803/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 29 ICdo 13/2013-192, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 č. j. 101 VSPH 307/2012-151, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2012 č. j. 60 ICm 2352/2011-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo svobodně podnikat ve smyslu jejího čl. 26.
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka SAZKA, a. s.) vyloučení finančních prostředků ve výši 228 459 789,- Kč s příslušenstvím z majetkové podstaty dlužníka.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil, neboť shledal, že je věcně správný.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka otevřela otázku posouzení podmínek, za nichž lze z majetkové podstaty dlužníka vyloučit finanční prostředky, aby dospěla k závěru, že v její věci tyto podmínky splněny byly. Zdůrazňuje, že dlužník pro ni obstarával specificky vymezenou činnost, jejímž účelem bylo umožnit jejím zákazníkům elektronické dobíjení Twist karet prostřednictvím své prodejní sítě; dlužník však nebyl stranou smlouvy o dobití Twist karty, pouze zajišťoval, aby tato smlouva byla uzavřena a provedena. Z toho podle stěžovatelky plyne, že finanční prostředky, které se dostaly do sféry vlivu dlužníka, nebyly prostředky, ke kterým má nebo měl jakýkoliv vlastnický nebo obdobný vztah - byly dlužníku jen svěřovány coby někomu, kdo pro jiného (pro ni) vykonává dohodnutou činnost a kdo také pro jiného získává dílčí plnění, za což mu náleží provize (odměna). V případě takto svěřených finančních prostředků proto představovalo jedinou povinnost dlužníka je jí vydat, a tento názor stěžovatelka odůvodňuje dále argumentem, že dlužník jednal v obdobné pozici jako zprostředkovatel, případně příkazce (nebyl stranou smlouvy), a tudíž nemohl nabýt vlastnické právo k finančním prostředkům, které pouze převzal pro ni od jejího zákazníka.
Smísení finančních prostředků s ostatními finančními prostředky dlužníka by podle stěžovatelky mělo význam pouze v situacích, kdy nebude možné jednoznačně identifikovat peníze z hlediska jejich původu a konkrétní výše. V dané věci však peníze identifikovat lze, neboť dlužník je ve svých interních systémech odlišoval, z čehož vyplývá, že je nepovažoval za svůj majetek; peněžní prostředky pak představují věc i tehdy, jsou-li v bezhotovostní formě a evidovány na účtu. Jde tedy o její majetek, kterému náleží ústavněprávní ochrana, a protisměrný výklad podaný obecnými soudy považuje stěžovatelka za nepřípustně formalistický a nedostatečně odůvodněný.
Stěžovatelka konečně poukazuje i na to, že vztah mezi ní a dlužníkem se funkčně nejvíce blíží postavení platební instituce a uživatele podle zákona o platebním styku, neboť činnost dlužníka spočívala v případě finančních prostředků pouze v jejich inkasu od jednotlivých zákazníků a jejich následné výplatě k jejím rukám. Zákon o podnikání na kapitálovém trhu pro případ úpadku obchodníka s cennými papíry ukládá insolvenčnímu správci povinnost vydat zákazníkům majetek zákazníka, který je definován mimo jiné jako peněžní prostředky, které má obchodník s cennými papíry ve své moci za účelem poskytnutí investiční služby, a peněžní prostředky získané za tyto hodnoty pro zákazníka [§2 odst. 1 písm. h) a §132 citovaného zákona]. Upozorňuje též na srovnatelnou úpravu obsaženou v zákoně o advokacii, resp. principy institutu úschov.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K takovým závěrům naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, a lze je mít za ustálené a "rozumné" v tom smyslu, že sledují účelné a obsahově přiléhavé posouzení dotčených právních vztahů.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Ke kritické právní otázce (otevřené znovu stěžovatelkou) se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudku ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněném pod č. 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1560/2008, jakož i v rozsudku ze dne 27. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněném pod č. 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy v dané věci uplatnily právní názory s tam vyslovenými závěry souladné a že ani stěžovatelka ve vztahu k nim neklade relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být (i v jejím případě) zasaženy.
V této souvislosti stojí za zaznamenání, že obecnými soudy přijaté závěry nekolidují ani se související konstantní judikaturou Ústavního soudu, především usneseními sp. zn. IV. ÚS 3303/07 ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 4420/12 ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3957/13 ze dne 24. 3. 2015 a sp. zn. II. ÚS 2073/14 ze dne 26. 8. 2014.
Tímto úsudkem nemůže otřást ani odkaz na způsob evidence sporných peněžních prostředků dlužníkem; obecné soudy přesvědčivě dovodily, že stěžovatelka zaměňuje tento "administrativní" aspekt s určujícími hledisky soukromoprávními. Určující názor, vyjádřený v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, že stěžovatelce vznikla v daných hmotněprávních poměrech tolik peněžitá pohledávka, nikoli "právo věcné, jež by ... mohla hájit vůči všem dalším věřitelům dlužníka ve stejném nebo obdobném postavení", je očividně obhajitelný a lze jej efektivně zastávat.
Dlužno zaznamenat, že byť stěžovatelka srovnává svoji smluvně založenou pozici se situací uživatele k platební instituci, resp. klienta obchodníka s cennými papíry či advokáta, nezpochybňuje však, že normativní řešení obsažená v odkazovaných právních předpisech nejsou v daných skutkových a právních poměrech aplikovatelná. Patří se uvést, že jen prizmatem názoru de lege ferenda ústavnost stávající úpravy poměřovat nelze.
Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Uplatněné právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Stěžovatelka námitku porušením shora specifikovaných norem ústavního práva, opřenou svým obsahem toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložena nebyla; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu