ECLI:CZ:US:2015:3.US.2810.15.1
sp. zn. III. ÚS 2810/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kulíška, zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. července 2015 č. j. 6 Afs 202/2014-25 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2014 č. j. 30 Af 75/2012-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel ústavní stížností ze dne 16. 9. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2015, brojí proti shora uvedeným rozhodnutím správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že správce daně zamítl stěžovatelův návrh na obnovu řízení ve věci, v níž byla stěžovateli na základě výsledků daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 09/2006 až 12/2008 doměřena daň v celkové výši 1 737 596 Kč. Důvodem dodatečného vyměření daně bylo neuznání nároku na odpočet daně z daňových dokladů přijatých od dodavatele, který nebyl v době uskutečnění předmětných zdanitelných plnění registrován jako plátce DPH, tj. uplatnění nároku na odpočet DPH v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění. V návrhu stěžovatel poukazoval na změnu právního výkladu obsaženou v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 22. 10. 2010 ve věci C-438/09 (Dankowski). Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odvolací správní orgán zamítl s tím, že změna právního názoru není důvodem pro povolení obnovy řízení.
3. O žalobě stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Uvedl mimo jiné, že rozsudek soudu není skutečností ani důkazem, jenž by zakládal důvod k povolení obnovy řízení; tento institut neslouží k nápravě vad řízení či nápravě nezákonnosti daňového rozhodnutí. Obnova řízení toliko umožňuje, aby proběhlo nové řízení, ve kterém budou dodatečně zohledněny skutečnosti, důkazy a jiné okolnosti, které vyšly najevo dodatečně a které zpochybňují provedené dokazování a posouzení předběžných otázek, s jejichž pomocí bude stanoven nový skutkový základ daňového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl a potvrdil závěry správního soudu prvního stupně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnul průběh předcházejícího řízení, jakož i závěry napadených rozhodnutí správních soudů. Připomněl mimo jiné, že rozsudek Soudního dvora EU ve věci Dankowski považoval za novou skutečnost zakládající obnovu řízení dle ustanovení §117 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť tento rozsudek jednak nelze zahrnout obecně pod rozhodnutí obecných soudů České republiky a navíc obsah tohoto rozsudku obecně ve svých důsledcích by měl zásadní vliv na práva a povinnosti stěžovatele, tedy zejména na tu okolnost, že osoba povinná (stěžovatel) k dani má nárok na odpočet DPH.
5. Stěžovatel uvádí, že dne 18. 6. 2014 podal příslušnému správci daně v souladu s ustanovením §121 odst. 4 daňového řádu návrh na přezkoumání vydaných rozhodnutí právě s poukazem na výše uvedený rozsudek Soudního dvora EU. Navrhoval, aby v souladu s ustanovením §121 daňového řádu správce daně zahájil řízení o přezkumu vydaných rozhodnutí. Na tento návrh stěžovatele správce daně reagoval pouze sdělením, že podaný návrh, resp. podnět stěžovatele, nepovažuje za důvodný. Vzhledem k tomu, že postup dle §121 daňového řádu je plně v pravomoci správce daně, není v možnostech daňového subjektu (stěžovatele), aby v případě, že správce daně shledá podnět nedůvodným, aby se domohl přezkoumání jeho věci v přezkumném řízení. Stěžovatel má tedy za to, že pokud správní soudy připustily přezkum jeho věci z důvodu změny právního názoru v přezkumném řízení, přičemž správní orgán k podnětu stěžovatele k zahájení takového řízení nepřistoupil, stěžovatel je v situaci, kdy se nemůže domoci svých práv.
6. S odkazem na závěry v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu má stěžovatel za to, že pokud nadále bude vůči stěžovateli postupováno dle vydaných rozhodnutí správce daně, které dle názoru stěžovatele je možno považovat za rozporné s rozsudkem Soudního dvora EU ve věci Dankowski, dochází zde k zásahu do vlastnického práva stěžovatele, neboť na základě těchto rozhodnutí může být vedeno a také již je vedeno vymáhací řízení na úhradu neoprávněně vyměřené daňové povinnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že v posuzované věci byl zvolen formalistický výklad ustanovení daňového řádu, který v konečném důsledku vede k zásahu do základních práv stěžovatele.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžejní spornou otázkou ve věci stěžovatele je posouzení možnosti vlivu judikaturní změny právního výkladu na obnovu řízení věci již pravomocně skončené, zde dle §117 odst. 1 písm. a) daňového řádu, tj. zda je možné stěžovatelem odkazovaný rozsudek Soudního dvora EU ve věci Dankowski považovat za "novou skutečnost nebo důkaz, který nemohl být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněn v řízení již dříve a mohl mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí". Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku s odkazem na svojí předcházející judikaturu a komentářovou literaturu dospěl k závěru, že ani v případě, kdy se jedná o právní výklad Soudního dvora EU, nelze pochybovat o tom, že se jedná o posouzení právní, nikoli skutkové otázky, na něž míří předmětné ustanovení daňového řádu. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
11. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 792/02 (N 31/32 SbNU 281), obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. "Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost se (...) i v řízení o obnově, stává předmětem hodnocení právem a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. Obdobně viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 111/98 (U 40/11 SbNU 315) pro oblast obnovy řízení ve věcech soukromého práva, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417) pro oblast práva trestního.
12. Jak vyplývá ze shora citované judikatury Ústavního soudu, způsobilost skutečnosti, která vyšla nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je nutno posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí a k případným změnám hmotného práva (srov. výjimku dle §71 zákona o Ústavním soudu), tím méně pak ke změnám v interpretaci existujícího právního předpisu, nelze přihlížet jako ke skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení. Situace, za nichž lze, resp. je nutno připustit retrospektivní účinky změn judikatury v rámci vertikálních vztahů (po rozhodnutí rozšířeného senátu), vymezil Nejvyšší správní soud v (napadeném rozsudku nezmiňovaném) usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 8 As 47/2005-86, bod 57), když s odkazem na judikaturu Ústavního soudu konstatoval: "Změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba."
13. K námitkám stěžovatele nutno dodat, že shora uvedené se bezesporu týká též situace, kdy má změna judikaturního výkladu zákonné právní úpravy vycházet z nové interpretace směrnice EU, jak na ni stěžovatel poukazuje, neboť povaha této skutečnosti (právní, nikoli skutková) se nemění. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že výklad provedený správními soudy byl formalistický. Tento výklad, který respektuje specifický účel obnovy řízení jako mimořádného prostředku, má oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, přičemž ani v této věci neshledal Ústavní soud důvod k jejímu přehodnocení. Poukazoval-li stěžovatel na skutečnost, že nebyl úspěšný v přezkumném řízení, nejedná se o důvod pro povolení obnovy řízení. Tímto důvodem není ani probíhající vymáhací řízení na úhradu pravomocně vyměřené daňové povinnosti.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu