ECLI:CZ:US:2015:3.US.2882.15.1
sp. zn. III. ÚS 2882/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Křivance, zastoupeného JUDr. Karlem Křížem, advokátem se sídlem Štefánikovo nám. 1702/18, 430 01 Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. srpna 2015 č. j. 2 As 100/2015-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2015 napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a domáhá se jeho kasace tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené politické právo ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož mají všichni občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.
V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že jím napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015 není konečným rozhodnutím ve věci.
Stěžovatel však ústavní stížnost podává, neboť se domnívá, že v projednávané věci podle jeho názoru jsou "dány důvody hodné zvláštního zřetele", pro něž by tato ústavní stížnost neměla být odmítnuta.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
U Městského soudu v Praze je pod sp. zn. 6 A 357/2011 vedeno řízení, v němž se JUDr. Jiří Křivanec (déle též "žalobce" " nebo "stěžovatel") domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ministra spravedlnosti ze dne 20. 9. 2011 č. j. 555/2011-LO-SP/4, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 6. 2011 č. j. 67/2011-OJ-SZ/13 o obnově řízení o návrhu vrchního státního zástupce v Praze ze dne 5. 6. 2009 zn. 5 SPR 71/2009 na jmenování JUDr. Jiřího Křivance do funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem, ukončeného pravomocným rozhodnutím ministryně spravedlnosti ze dne 15. 6. 2009 č. j. 106/2009-OJ-SZ/2.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015 č. j. 6 A 357/2011-62 bylo rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 20. 9. 2011 č. j. 555/2011-LO-SP/4 zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že rozsudkem ze dne 4. 8. 2015 č. j. 2 As 100/2015-37 napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle zjištění Ústavního soudu nebylo dosud řízení, probíhající ve správním soudnictví, pravomocně ukončeno.
III.
Ještě dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí přezkoumat splnění formálních požadavků kladených na takový návrh zákonem o Ústavním soudu a v souvislosti s tím rovněž splnění podmínek řízení. V projednávané věci přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 A 357/2011 bude pokračovat, přičemž Městský soud v Praze se v jeho průběhu bude řídit právním názorem uvedeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V tomto řízení bude nepochybně rozhodováno o právech stěžovatele, přičemž stěžovatel má možnost svá tvrzení, nyní předkládaná k posouzení Ústavnímu soudu, doložit v řízení před městským soudem.
Za této situace je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit stěžovatelova základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je městský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího správního soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy před správními soudy řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1254/13 ze dne 29. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v souvislosti s posouzením stěžovatelem namítaných naplnění podmínek ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že takové podmínky splněny nejsou.
Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj