ECLI:CZ:US:2015:3.US.2950.15.1
sp. zn. III. ÚS 2950/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Macháčka, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2015 č. j. 14 To 342/2015-64 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. srpna 2015 č. j. Nt 2609/2015-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 1. října 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby. Okresní soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že s ohledem na důkazní situaci je tzv. útěková vazba ve stěžovatelově případě odůvodněna zejména netransparentní majetkovou situací, když stěžovatel i přes uváděný příjem disponuje značnými peněžními částkami a majetkem v zahraničí. Navíc se doposud nepodařilo nalézt některé výnosy z trestné činnosti. Z toho důvodu je vyloučeno i užití stěžovatelem nabízených prostředků jako peněžité záruky, neboť se může jednat o výnos z trestné činnosti. Tzv. předstižná vazba je pak odůvodněna tím, že se orgánům činným v trestním řízení dosud nepodařilo ustanovit konečný počet obchodních společností, jejichž prostřednictvím měl stěžovatel (a ostatní obvinění) páchat rozsáhlé daňové podvody. Vzhledem k organizovanosti a sofistikovanosti stíhané trestné činnosti existuje tedy dle soudu stále důvodná obava, že by mohl stěžovatel v trestné činnosti pokračovat. Stěžovatelovu stížnost proti uvedenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením. Doplnil přitom odůvodnění trvání vazby o zevrubnější rekapitulaci průběhu předmětného trestního řízení. Dospěl následně ke shodným závěrům jako soud okresní. Zejména zdůraznil, že ve stěžovatelově případě se faktor času neuplatní natolik, aby měl sám odůvodnit stěžovatelovo propuštění na svobodu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele se soudy v napadených rozhodnutích zabývaly skutečnostmi nerozhodnými pro vazební řízení, jako např. postavením stěžovatele v rámci údajné skupiny páchající trestnou činnost nebo výší způsobené škody. Hypotetické úvahy soudů o možném stěžovatelově útěku do zahraničí jsou pak absolutně nepodložené, neopírající se o žádné konkrétní skutečnosti zjištěné ze spisu. Žádná část usnesení o zahájení trestního stíhání přitom neosvětluje způsob páchání údajné trestné činnosti. Jediným důvodem pro uvalení tzv. útěkové vazby je tak dle stěžovatele hrozba vysokého trestu, která dle judikatury Ústavního osudu nemůže být "prázdným šekem" pro omezování osobní svobody obviněných osob. Obecné soudy se pak při svých úvahách vůbec nezabývaly možností užití alternativních zajišťovacích prostředků, jakými by mohlo být kupříkladu odebrání cestovního pasu a zákaz vycestování, pokud se soudy obávají přesunu stěžovatele do Spojených států amerických. Stěžovatel dále namítá, že přestože soudy deklarovaly, že nemohou posuzovat otázku stěžovatelovy viny, je z jejich rozhodnutí patrný opačný přístup, když na několika místech vyjadřují své přesvědčení o tom, že spácháním vyšetřované trestné činnosti je vinen stěžovatel. To vyplývá dle stěžovatele mimo jiné z toho, že naplnění obou vazebních důvodů je opřeno o nedohledání údajných výnosů ze stíhané trestné činnosti. Rovněž předstižná vazba je odůvodněna pouze nějakými hypotetickými úvahami rozhodujících soudů, aniž by byly uvedeny konkrétní okolnosti vyžadované judikaturou Ústavního soudu. Navíc soudy jako důvod vazby uvádí skutečnost, že údajná zločinná skupina nebyla doposud paralyzována, což prokazují prodejem automobilů jedním jejím členem. Kromě toho, že se jednalo o legální nakládání s majetkem, přijde stěžovateli zcela nelogické, že cizí jednání je důvodem pro jeho vazbu. Všechny ostatní uvedené okolnosti jsou dle stěžovatele pro vazební řízení irelevantní. Rozhodující soudy rovněž řádně nezohlednily aspekt plynutí času a jeho dopady na oprávněnost trvání vazby. Nelogičnost postupu krajského soudu pak podtrhuje to, že několik dní po vydání napadeného rozhodnutí byl za stejných okolností další spoluobviněný z vazby propuštěn. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu s jeho ústavními právy. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v nesouhlasu s právním a skutkovým hodnocením, provedeným obecnými soudy. Ústavní soud však do činnosti obecných soudů zasahuje jen v případech porušení mezí daných soudům ústavním pořádkem. Především se Ústavní soud neztotožňuje se stěžovatelovým tvrzením, že by se obecné soudy v jeho případě zabývaly skutečnostmi nepodstatnými pro vazební řízení. Vzhledem k tomu, že obecné soudy musí vždy zkoumat aktuálně trvající důvodnost trestního stíhání, jež je conditio sine qua non oprávněností každého vazebního stíhání, jsou úvahy obecných soudů např. stran vztahů v údajné zločinné skupině či rozkrývání způsobu páchání stíhané trestné činnosti zcela namístě. Soudy sice v této fázi neposuzují otázku viny, jako v hlavním líčení, neustále ale musí zkoumat otázku existence důvodného podezření, resp. důvodnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tu v napadených rozhodnutích, jakož i v rozhodnutích předcházejících, které je třeba považovat za kontext (srov. např. bod 6 usnesení sp. zn. III. ÚS 1746/15 ze dne 27. 8. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz) rozhodnutí napadených, obecné soudy zjevně zkoumaly a své závěry v této otázce dostatečně podrobně odůvodnily. Stejně tak další okolnosti, jako např. postavení stěžovatele v rámci stíhané skupiny či výše způsobené škody, představují okolnost pro vazební řízení důležitou, ať už z hlediska stanovení výše individuálně určeného trestu, jenž stěžovateli hrozí, tak i např. pro posouzení hrozby opakování trestné činnosti, která je logicky u různých členů organizované skupiny různá.
7. Zbytek uplatněných námitek pak vyjadřuje pouze stěžovatelův nesouhlas s názory obecných soudů o nutnosti uvalení vazby, když stěžovatel zpochybňuje její podloženost skutkovými okolnostmi, či přiměřenost s ohledem na možnost užití mírnějších zajišťovacích prostředků. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, a to tím spíše, jsou-li pouze "prozatímní" povahy, tedy je jimi hodnocena pouze pravděpodobnost určité hrozby, nikoliv vina prokázaná v míře bez důvodných pochybností. Lze tedy pouze shrnout, že závěry soudů jsou opřeny o konkrétní skutečnosti vyplývající z jiných částí spisu (zejména usnesení o zahájení trestního stíhání), popisujících velmi důkladně způsob páchání trestné činnosti, a nelze je tedy pro účely trestního řízení považovat za svévolné. Soudy přitom jasně a logicky popsaly, z jakého důvodu nepovažují využití mírnějších zajišťovacích prostředků za dostatečné k eliminaci hrozby útěku či opakování trestné činnosti. Stěžovatelova procesní práva byla v napadeném řízení dodržena a stěžovatel měl tak možnost v rámci své obhajoby brojit proti konkrétním závěrům podporujícím jeho propuštění z vazby. To, že soudy nepostupují v dané věci svévolně či předpojatě vůči obviněným, vyplývá částečně i ze stěžovatelem vytýkaného postupu, kdy někteří obvinění jsou na základě vývoje v řízení z vazby propuštěni. Soudy tak vývoj v řízení bezpochyby sledují a na argumenty obhajoby reagují. Rozhodně pak nemusí proti všem obviněným postupovat stejně. Z napadených rozhodnutí je zřejmý rozdíl v postavení a činnosti (např. výší způsobené škody) stěžovatele a obviněného, s nímž se stěžovatel srovnává. Stejně tak soudy racionálně popsaly, z jakého důvodu nemůže hrát ve stěžovatelově případě faktor plynutí času takovou roli, že by bylo v jeho důsledku nezbytné propustit stěžovatele ihned na svobodu.
8. Stěžovatelovo vazební stíhání tak Ústavní soud v daném uspořádání věcí považuje za nevybočující z možností omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 5 Listiny. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu