ECLI:CZ:US:2015:3.US.2973.15.1
sp. zn. III. ÚS 2973/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu pro Prahu 9, se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2015 č. j. 25 Cdo 3443/2011-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 30. 9. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 1. 2008 č. j. 60 C 117/2006-70 byla zamítnuta žaloba Josefa Forejta, směřující proti stěžovateli, na zaplacení 4 473 000 Kč. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008 č. j. 15 Co 470/2008-104 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobce však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2010 č. j. 25 Cdo 2508/2009-140 toto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2011 č. j. 15 Co 470/2008-174 rozhodnutí soudu prvního stupně znovu potvrdil. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl posledně uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud při svém rozhodování nezohlednil podstatné skutečnosti a že je jeho rozhodnutí založeno na překvapivých argumentech a na nesprávném právním názoru.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Namístě je proto závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu