ECLI:CZ:US:2015:3.US.2975.15.1
sp. zn. III. ÚS 2975/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, 280 00 Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2015 č. j. 2 As 145/2015-36 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2015 č. j. 6 A 93/2012-45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2015 napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, a to ve smyslu čl. 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v postupu obou výše označených soudů, které podle jeho názoru odmítly poskytnout ochranu jeho právům, nejednaly tak, jak "požadoval", a jeho věcí se nezabývaly.
Stěžovatel se žalobou domáhal ochrany před nečinností Ministerstva zdravotnictví, resp. ministra zdravotnictví, po nichž požadoval sestavení znalecké komise (§77 a násl. zákona č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), která měla "prošetřit a odstranit zločiny", jichž se údajně dopustila Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod a Psychiatrická léčebna Kosmonosy. Za tyto "zločiny" označuje stěžovatel jeho údajné "věznění" v označených léčebnách.
II.
Městský soud v Praze usnesením, ze dne 25. 5. 2015 č. j. 6 A 93/2012-45 zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, odmítl jeho žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze s odkazem na ustanovení §4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že žalobce se podanou žalobou domáhá uložení povinností žalovanému, které jsou mimo rámec pravomoci soudů ve správním soudnictví. Protože podle názoru městského soudu návrh žalobce by nemohl být úspěšný, zamítl i jeho návrh na osvobození od soudních poplatků i návrh na ustanovení právního zástupce pro dané řízení.
Výše označené usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením tak, že řízení o kasační stížnosti zastavil, přičemž předcházejícími rozhodnutími nevyhověl návrhům žalobce na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel oběma soudům vytýká porušení jím označených základních práv, neboť podle jeho názoru "jednaly v rozporu se zákonem" (§§132, 153, 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), protože prý v průběhu řízení nerespektovaly "ustanovení o rovnosti účastníků řízení" a odmítly poskytnout ochranu jeho právům. Tyto soudy údajně nejednaly o tom "co stěžovatel požadoval, aby soudy řešily".
Projednávaná ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může obvykle o přijatelnosti rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími, přičemž jim vytkl porušení čl. 36 Listiny, čl. 37 odst. 3 a čl. 4 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.
Argumentace stěžovatele se však (mimo citace čl. 36 Listiny) omezuje na strohé konstatování, že soudy odmítly poskytnout stěžovateli ochranu (lépe řečeno odmítly stěžovateli domoci se jeho práva) tím, že se nezabývaly meritem jím podané žaloby. Stěžovatel přitom zcela opomíjí skutečnost, že jím citovaný čl. 36 odst. 1 Listiny uvádí, že svého práva se každý může domáhat u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem.
Stěžovatel však v podané ústavní stížnosti netvrdí, že by procesní postup pro uplatňování práv splnil, resp. že by mu v naplnění podmínek "stanoveného postupu" bylo bráněno, či že by takové podmínky z objektivních důvodů splnit nemohl. Za této situace proto Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelem napadená rozhodnutí obou soudů porušila stěžovatelem uváděná ústavně zaručená práva.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že Ústavní soud, jak opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí (nikoliv jen tvrzenou nezákonnost). Absolutní nedostatek relevantní ústavně právní argumentace stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím však v projednávané věci Ústavnímu soudu neumožňuje přezkoumat tato rozhodnutí z hledisek dalších, stěžovatelem jen zmíněných ustanovení (čl. 4, čl. 36 odst. 3, odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu