ECLI:CZ:US:2015:3.US.2999.15.1
sp. zn. III. ÚS 2999/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Komoňové, zastoupené JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem Brněnská 110, 59231 Nové Město na Moravě, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2015 č. j. 33 Cdo 1895/2015-180 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 23. října 2014 č. j. 54 Co 287/2014-136, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2015, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení s poukazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v postupu a následném rozhodnutí dovolacího soudu, který se podaným mimořádným opravným prostředkem nezabýval, i když v něm stěžovatelka poukazovala na údajně nesprávné právní posouzení projednávané věci a nesprávnou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, které podle jejího názoru nesouvisí s předmětnou problematikou. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká nesprávné zhodnocení všech ve věci provedených důkazů a z nich následně vyvozený údajně nesprávný právní názor.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, jakož i z dalších připojených listin se zjišťuje, že v právní věci žalobce MUDr. Zdeňka Trpělky proti žalované se žalobce domáhal zaplacení částky 300 000,- Kč s příslušenstvím z titulu jím poskytnutých půjček ve výši 240 000,- Kč a 60 000,- Kč v průběhu roku 2009. Výše uvedené částky žalobce poskytl v návaznosti na "ústní dohodu" obou účastníků řízení. Žalovaná přijetí obou výše uvedených částek nepopřela, ale uvedla, že ze strany žalobce šlo o peněžité dary, proto nikdy o jejich vrácení neuvažovala. Finanční prostředky byly žalobcem žalované poskytnuty k předem domluvenému účelu - koupi osobního vozidla zn. Opel Corsa.
Okresní soud v Třebíči žalobu v plném rozsahu zamítl. Následně Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku výše označeného soudu ohledně částky 90 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, včetně úroku z prodlení z částky 240 000,- Kč (výrok I) a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 250 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok II).
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 7. 2015 č. j. 33 Cdo 1895/2015-180 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že její dovolací námitky "primárně směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním, na nichž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem".
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především je nucen konstatovat, že veškerá argumentace stěžovatelky, předestřená Ústavnímu soudu v předmětné ústavní stížnosti, spočívá v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v pouhé polemice s měnícím výrokem označeného soudu. Tomuto soudu stěžovatelka vytýká nesprávná skutková zjištění a z nich vyvozený údajně nesprávný právní názor a nepřiléhavou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, přičemž argumenty, o které svá tvrzení opírá, vycházejí z odlišné verze skutkového děje, kterou stěžovatelka předložila již v podaném mimořádném opravném prostředku.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, předmětem dokazování se stalo jak tvrzení žalobce, že stěžovatelce poskytnuté finanční prostředky byly půjčkami, tak i tvrzení stěžovatelky, že tyto částky byly darem žalobce, resp. že k poskytnutému plnění žalobcem došlo bez právního důvodu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že skutkové okolnosti, za nichž došlo k poskytnutí obou finančních částek žalobcem, jsou odlišné, přičemž po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů, včetně účastnických výpovědí, dospěl k závěru, že částka 60 000,- Kč převedená na podnikatelský účet stěžovatelky ke konci roku 2009, ve zprávě pro příjemce s připojeným označením "půjčka" (označenou tak na výslovné přání stěžovatelky), byla nepochybně určena k pokrytí dluhu z jejího podnikání, přičemž stěžovatelka tuto částku nikdy jako dar ani neevidovala ani ji takto nevykázala ve svém účetnictví. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakého důvodu shledal právní závěr soudu prvního stupně ohledně této částky za nesprávný, nekorespondující s výsledky všech skutkových zjištění. V této souvislosti zejména poukázal na stále se měnící tvrzení stěžovatelky ohledně právního důvodu takto poskytnutých finančních prostředků, která označil za nevěrohodná a účelová.
V případě částky ve výši 240 000,- Kč odvolací soud vycházel ze shodného tvrzení obou účastníků řízení a dalších svědků, přičemž zdůraznil, že ze všech provedených důkazů nemá pochybnosti o tom, že osobní automobil Opel Corsa byl převážně pořízen z finančních prostředků účelově poskytnutých žalobcem k pořízení automobilu, jímž by se stěžovatelka mohla lépe přepravovat z Třebíče do Brna v době asi rok trvajícího partnerského vztahu obou účastníků řízení. Tento účastníky řízení předpokládaný účel pořízení vozidla byl naplněn jen po dobu trvajícího partnerského vztahu. Po jeho skončení, jak vysvětlil odvolací soud, vzniklo na straně stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v dalším držení předmětného vozidla. V dovolání ostatně stěžovatelka takové právní posouzení věci, provedené odvolacím soudem, připustila, byť rozporovala výši bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud nezjistil, že by hodnocení důkazů odvolacím soudem proběhlo v rozporu se zásadami uvedenými v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), případně že by odvolací soud přehledně, srozumitelně a logicky nevysvětlil, které z tvrzení obou účastníků vzal za prokázané a které nikoliv, o jaké v řízení provedené důkazy opřel svá skutková zjištění, a jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. V průběhu pravomocně skončeného řízení byly provedeny všechny, oběma účastníky řízení navržené důkazy, přičemž odvolací soud se jimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval a řádně se s nimi vypořádal.
Nejvyšší soud ČR odmítl odvolání stěžovatelky jako nepřípustné. Ke stěžovatelčině námitce, že dovolací soud odmítl její dovolání, aniž se jím zabýval meritorně, je nutné uvést, že Ústavní soud by mohl zasáhnout proti rozhodnutí dovolacího soudu jedině tehdy, pokud takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad (vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu na http//:nalus.usoud.cz). Pro takový zásah však Ústavní soud žádné důvody nezjistil.
Dovolací soud se zabýval v mezích ustanovení §237 o. s. ř. podaným dovoláním, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud v rámci svého zkoumání dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, což se podle zjištění Ústavního soudu stalo, nelze takové rozhodnutí považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení ostatně velmi pečlivě vysvětlil, z jakých důvodů námitky stěžovatelky nelze podřadit pod způsobilý dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť argumentace o nesprávném právním posouzení projednávané věci vychází z jí předestřené skutkové verze, nikoli ze skutkového zjištění, k němuž dospěl odvolací soud.
Ústavní soud proto s ohledem ke všem výše uvedeným důvodům ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu