ECLI:CZ:US:2015:3.US.3050.14.1
sp. zn. III. ÚS 3050/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky S. A., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 4 Tdo 430/2014-58, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2013 č. j. 4 To 65/2013-2547 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 52 T 3/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (body I. a II. výroku rozsudku) a odsoudil ji podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ji pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovatelce uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně s již odsouzeným P. Č. (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 10 T 3/2010 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 2 To 55/2011) označeným poškozeným škodu ve specifikované výši.
O odvoláních stěžovatelky a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k jednomu z poškozených; podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněných výrocích o vině a trestu u stěžovatelky a výroku o náhradě škody ohledně druhého z poškozených nově ve zrušené části napadeného rozsudku rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o konkretizovaném nároku na náhradu škody.
Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení základních zásad trestního řízení, upozorňuje na nedostatky ve skutkových zjištěních, resp. vady spočívající v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a v jednostranném hodnocení provedených důkazů soudy. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ve společnosti Brokerage, s. r. o., byla zaměstnána pouze jako asistentka jednatele a ředitele společnosti a neměla tudíž jakékoliv rozhodovací pravomoci, a vyjádřila nesouhlas s tím, že by spolu s obviněným RNDr. K. Zelníčkem a odsouzeným P. Č. uzavřela jakoukoliv dohodu, byť konkludentní, o způsobu fungování zmíněné společnosti, neboť z pozice zaměstnance bylo vyloučeno, aby cokoliv ve firmě ovlivňovala, a mohla pouze plnit pokyny jednatele. Stěžovatelka uvádí, že neměla nic společného s jednáním, které se týkalo společnosti RENARDS, s. r. o., a rovněž žádným způsobem nemohla ovlivnit objednávky a fakturace vůči společnosti Slavkovské krmné směsi, s. r. o., neboť vždy jednala na příkaz jednatele P. Č. Podle jejího přesvědčení se na ekonomickém stavu společnosti Brokerage, s. r. o., podepsal zejména neuspokojivý stav na trhu s vepřovým masem, který ovlivnil její ekonomické výsledky. Nesprávně obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy, zejména pak výpovědi zaměstnanců společnosti, kteří podle ní vypovídali tendenčně, neboť byli postiženi ekonomickým stavem společnosti; stejně jako spoluobviněný RNDr. K. Zelníček i stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, že byl proveden důkaz spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 3/2010 o trestním stíhání jednatele společnosti Brokerage, s. r. o., P. Č., neboť nebyla účastníkem takového řízení, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelky, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatelky k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jejího pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly, proto postačí odkázat na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stojí za zdůraznění, že obecné soudy se na argumentovaném základě vyjádřily též ke stěžovatelčiným námitkám ohledně ekonomické situace společnosti Brokerage, s. r. o. Vzaly v potaz podnikatelskou činnost stěžovatelky v zemědělství v různých společnostech (RADIKA, ALWEK, Pojihlaví), které vždy skončily v úpadku, a konstatovaly, že do role odpovědné osoby (statutárního zástupce) společnosti Brokerage, s. r. o., stěžovatelka a spoluobviněný instalovali jinou osobu, aby se zbavili jakékoliv odpovědnosti, a také proto, že nechtěli být v postavení statutárního orgánu s ohledem na svou nedobrou pověst v oboru. Obecné soudy považovaly za neudržitelné výhrady stěžovatelky, podle které nemohla ze své pozice ovlivňovat chod společnosti; vzaly za prokázané, že danou společnost se spoluobviněným fakticky ovládali a řídili, a rozhodovali o jejích finančních otázkách. V podrobnostech, včetně dovozené subjektivní stránky inkriminovaného trestného činu, se patří odkázat na výstižná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka sice do petitu ústavní stížnost zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu