ECLI:CZ:US:2015:3.US.3161.14.1
sp. zn. III. ÚS 3161/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Euroclaim Praha s.r.o., se sídlem Praha 10, Korunní 810/104A, zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem Praha 10, Minská 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 23 Cdo 2174/2014-369, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 11 Cmo 67/2013-348, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, č. j. 52 Cm 111/2011-317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jakož i právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
II.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 52 Cm 111/2011, následující skutečnosti.
3. Právní předchůdce stěžovatelky se svou žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal po obchodní společnosti MANA - obchody s.r.o. (zde vedlejší účastník) zaplacení částky 150.066,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužného nájemného. Poté, co bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení, bylo o žalobě rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 8. 2004, č. j. 9 C 522/98-147, tak, že soud žalobu zamítl. K tomu uvedl, že shledal předmětnou nájemní smlouvu neplatnou, v důsledku čehož posuzoval nárok stěžovatelky jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovitosti na základě neplatného právního úkonu, avšak dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na vydání tohoto bezdůvodného obohacení je již promlčeno. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, č. j. 25 Co 279/2005-189, potvrzeno. Nejvyšší soud však následně rozhodnutí odvolacího soudu svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, č. j. 32 Odo 349/2006-220, zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že vztah mezi účastníky sporu je vztahem obchodněprávním, a tudíž je nezbytné, aby otázka promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení byla posuzována dle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací, jsa vázán shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu, znovu rozhodl svým rozsudkem ze dne 18. 11. 2008, č. j. 16 Co 324/2008-240, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, když uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 150.066,- Kč, jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 179.475,62 Kč.
5. Právě uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně k dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 23 Cdo 1400/2009-263, znovu zrušeno a věc byla postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Dovolací soud tak učinil poté, co shledal důvodnou námitku vedlejšího účastníka, že byl-li spor kvalifikován jako spor obchodněprávní, byl věcně příslušný k projednání tohoto sporu v prvním stupni Městský soud v Praze, nikoli Obvodní soud pro Prahu 5.
6. Městský soud v Praze poté, co znovu provedl dokazování, které bylo dříve prováděno soudem k tomu věcně nepříslušným, rozhodl jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 52 Cm 111/2011-317, tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníku, který byl v řízení úspěšný, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 87.618,40 Kč. Učinil tak s odůvodněním, že v mezidobí došlo k úhradě žalované částky s příslušenstvím a přiznanými náklady řízení, když vedlejší účastník předmětné částky stěžovatelce uhradil v rámci exekuce, která byla na jeho majetek nařízena k vymožení povinností uložených mu shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, č. j. 16 Co 324/2008-240, který byl posléze dovolacím soudem zrušen. Protože tedy v důsledku úhrady dluhu došlo k zániku závazku vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, soud žalobu zamítl s tím, že o nároku stěžovatelky by mohl kladně rozhodnout pouze tehdy, byla-li by zde existující pohledávka.
7. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 11 Cmo 67/2013-348, potvrzeno a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 18.004,80 Kč.
8. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 23 Cdo 2174/2014-369, odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "občanský soudní řád").
III.
9. Tři posledně uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyslovila nesouhlas se závěrem soudů všech stupňů, dle něhož pokud je v řízení, v němž je rozhodováno o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjištěno, že požadované plnění již bylo poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu, neboť rozhodování takového sporu nemůže vést k předpokládanému účelu, a soud je tak v případě, že žaloba nebude vzata zpět, povinen žalobu zamítnout. K tomu uvedla, že právě uvedený závěr vytváří právní nejistotu, jakož i průtahy a vznik dalších nehospodárných nákladů řízení, když není zřejmé, zda stěžovatelka za situace, kdy soudem nebylo rozhodnuto o tom, jestli žalovaný nárok stěžovatelky byl od počátku po právu či nikoli, nebude v budoucnu čelit žalobě vedlejšího účastníka, jíž se tento bude po stěžovatelce domáhat vrácení plnění poskytnutého na základě zrušeného rozhodnutí, a to rovněž z titulu bezdůvodného obohacení.
10. Stěžovatelka dále poukázala na to, že v nyní posuzovaném případě došlo opakovaně k pochybení obecných soudů, v důsledku čehož mělo dle jejího přesvědčení dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Prvního pochybení se dle názoru stěžovatelky dopustil dovolací soud, když svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, č. j. 32 Odo 349/2006-220, nejprve zrušil dříve vydané rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, přestože věc měla být s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu, že v dané věci jde o obchodněprávní spor, přikázána Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k projednání věci v prvním stupni, když toto své pochybení dovolací soud napravil až v rámci následného dovolacího řízení, kdy k této otázce ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 23 Cdo 1400/2009-263, z pohledu stěžovatelky překvapivě zaujal zcela opačné stanovisko. Pochybení se pak dle názoru stěžovatelky dopustil i Městský soud v Praze, který v rozporu s ustanovením §104a odst. 1 občanského soudního řádu neposuzoval svou věcnou příslušnost a věc nejprve projednal jako soud odvolací, čímž porušil právo stěžovatelky na zákonného soudce. Městský soud v Praze pochybil dle názoru stěžovatelky i tím, že se ve svém posledním rozhodnutí, tj. v rozsudku ze dne 22. 5. 2013, č. j. 52 Cm 111/2011-317, nikterak nevypořádal s argumentací stěžovatelky a své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Stěžovatelka rovněž zdůraznila, že předmětné řízení trvalo celých 16 let, a tedy věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů.
11. Stěžovatelka namítla konečně též to, že pokud by soudy postupovaly v souladu se zákonem, byla by v řízení úspěšná, a tedy by jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Namísto toho byla její žaloba zamítnuta z důvodu, že v mezidobí došlo ke splnění žalovaného závazku. Stěžovatelce tak v důsledku nesprávného postupu obecných soudů vznikly velmi vysoké náklady řízení, které jí nebyly přiznány, což stěžovatelka považuje za rozporné s principy spravedlnosti.
IV.
12. Ústavní soud po přezkoumání všech okolností případu dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů.
13. Jak vyplývá z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti, je její podstatou především nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudů všech stupňů, dle něhož je soud povinen žalobu zamítnout, vyjde-li v řízení najevo, že žalovaná částka již byla uhrazena a povinnost žalovaného dovozovaná žalobcem tak zanikla. Jak však vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, který je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, vyplývají-li v ústavní stížnosti uplatněné námitky z vadného právního (procesně právního) posouzení, byl by Ústavní soud oprávněn zrušit napadená rozhodnutí pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že interpretace podústavního práva, kterou obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné právní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V nyní posuzované věci se však o žádný z právě uvedených případů dle názoru Ústavního soudu zjevně nejedná, neboť shora uvedený právní závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, je zcela v souladu s dominantní judikatorní praxí, která byla završena rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, byť toto sjednocující rozhodnutí bylo vydáno až poté, co byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. S přihlédnutím k právě uvedenému je tedy zjevné, že podmínky pro zásah Ústavního soudu splněny být nemohou, neboť nejde o ústavněprávně relevantní "exces".
14. Ústavní soud má dále za to, že soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k jimi zastávané interpretaci hmotněprávních i procesních předpisů, když uvedly, že soud je dle §154 odst. 1 občanského soudního řádu povinen rozhodnout o věci podle stavu, který je zde v době vyhlášení rozhodnutí. Dojde-li tedy před vyhlášením rozhodnutí k zániku dluhu splněním (přičemž dluh splněním zaniká i tehdy, není-li dlužníkem plněno dobrovolně, ale pod tíhou nařízené exekuce), je soud povinen žalobu zamítnout, neboť o nároku lze kladně rozhodnout pouze tehdy, pokud je zde existující pohledávka. Je tomu tak proto, že vydané meritorní rozhodnutí, ve kterém je žalovanému uložena povinnost k plnění, je rozhodnutím deklaratorním, jímž se nevytváří nový právní vztah, ale pouze se jím konstatuje právo vzniklé mezi účastníky sporu. Ústavní soud přitom nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
15. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 1535/12, nebo v nálezu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02 (N 8/29 SbNU 57), neboť v rámci těchto rozhodnutí byla Ústavním soudem řešena otázka dispozičního oprávnění žalobce ke zpětvzetí žalobního návrhu a s ním související právo ostatních účastníků domáhat se vyslovení neúčinnosti tohoto zpětvzetí v případech, kdy se zpětvzetím žalobního návrhu z vážných důvodů nesouhlasí. O takový případ však v nyní souzeném případě nejde, neboť ke zpětvzetí žaloby stěžovatelkou nedošlo.
16. Jde-li o stěžovatelkou namítaná pochybení obecných soudů, z nichž stěžovatelka dovozovala porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že prvá dvě namítaná pochybení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (v jejichž důsledku bylo ve věci vydáno rozhodnutí soudem k tomu věcně nepříslušným) byla následně obecnými soudy napravena, a tudíž zde důvod pro kasační zásah Ústavního soudu není dán. Jde-li o třetí ze stěžovatelkou tvrzených pochybení, které tato spatřuje v tom, že Městský soud v Praze zamítl její žalobu s odůvodněním, že žalovaný závazek zanikl, a to aniž by se zároveň vypořádal s argumentací stěžovatelky a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, pak má Ústavní soud za to, že tato námitka stěžovatelky není (s přihlédnutím k důvodu zamítnutí žaloby, jakož i k odůvodnění předmětného rozhodnutí) důvodná.
17. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti délky řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se jí nezabýval. To proto, že procesními prostředky k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. Této skutečnosti si je však stěžovatelka nepochybně vědoma, neboť o předběžné projednání tohoto svého nároku požádala, jak bylo Ústavním soudem zjištěno. Ústavní soud z tohoto důvodu není oprávněn se k případným stěžovatelkou namítaným průtahům v již skončeném řízení vyjádřit, neboť by tím mohl závazně prejudikovat výsledek eventuálního soudního sporu.
18. Důvodnou neshledal Ústavní soud konečně ani námitku, jíž stěžovatelka brojila proti rozhodnutí soudů stran náhrady nákladů řízení, která jí nebyla přiznána (když náhrada nákladů řízení byla naopak přiznána vedlejšímu účastníkovi, který byl v řízení úspěšný), což stěžovatelka považuje za rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud má přitom za to, že soudy v této otázce postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, konkrétně s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Měla-li stěžovatelka za to, že s přihlédnutím k okolnostem případu není takové rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení spravedlivé, mohla sama navrhnout, aby soud aplikoval ustavení §150 občanského soudního řádu a moderoval výši náhrady nákladů řízení přiznaných vedlejšímu účastníkovi. To však stěžovatelka neučinila, přičemž ani soudy důvody pro aplikaci §150 občanského soudního řádu v nyní posuzovaném případě patrně neshledaly, když svého práva k moderaci náhrady nákladů řízení nevyužily. Ústavní soud pak ze své pozice není oprávněn tento jejich závěr přezkoumávat.
V.
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu