ECLI:CZ:US:2015:3.US.3229.14.1
sp. zn. III. ÚS 3229/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Oleha Kačaraby, právně zast. JUDr. Jiřím Miketou, advokátem AK Miketa a partneři se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 23. června 2014 sp. zn. 8 Nt 523/2014 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. srpna 2014 sp. zn. 1 To 493/2014, za účasti 1) Okresního soudu v Karviné, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle článků 5 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a odst. 5, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti plyne, že základní práva stěžovatele měla být porušena jeho vzetím do vazby bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout, nebo se v průběhu trestního stíhání ukrývat. Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a nezabývaly se námitkami obviněného. Omezily se jen na hrozbu vysokého trestu odnětí svobody.
Stěžovatel má za to, že kdyby se soudy dostatečně zabývaly všemi okolnostmi případu a posoudily jej v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a zejména patřičně odůvodnily své závěry, tak by musely dojít k závěru, že riziko útěku nebo vyhýbání se trestnímu řízení stěžovatelem je zcela vyloučeno, případně oslabeno natolik, že je možné stěžovatele z vazby propustit za případného nahrazení vazby některým z opatření dle trestního řádu.
Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě zrušil.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je obviněn ze zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku, přečinu podplácení podle §332 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku a přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Trestných činů se měl dopustit spolu s dalšími obviněnými jednáním podrobně popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 2. 2014, stručně řečeno tím, že se měl se spoluobviněnými v rámci organizované zločinecké skupiny dopouštět nejméně od počátku roku 2013 do 5. 2. 2014 vyřizování trvalého pobytu uchazečům ukrajinské, moldavské, gruzínské národnosti, kteří nesplňovali požadavek na znalost českého jazyka na požadované úrovni, veden zištným úmyslem, zařizoval pro tyto uchazeče za různě vysoké peněžní částky úspěšné složení státní jazykové zkoušky a vydání "Osvědčení o znalosti českého jazyka úrovně A1" na jazykové škole Linguistic - jazyková škola se sídlem Orlová - Lutyně, Mládí č. p. 726 a na Obchodní akademii se sídlem třída T. G. Masaryka 14, Mladá Boleslav.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 7. února 2014 sp. zn. 8 Nt 22/2014 z důvodů §67 písm. a), písm. b) a písm. c) tr. řádu. Dne 28. dubna 2014 pak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Karviná, pobočky v Havířově usnesením pod sp. zn. 10 Zt 15/2014 rozhodnula o tom, že důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu pominul a obviněný se nachází ve vazbě z důvodu §67 písm. a) trestního řádu.
III.
Ústavní soud požádal o vyjádření Krajský soud v Ostravě, Okresní soud v Karviné a Okresní státní zastupitelství v Karviné, přičemž Okresní soud v Karviné nevyužil možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit a Krajský soud v Ostravě z důvodu změny soudce se též k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Okresní státní zástupkyně ve vyjádření ze dne 12. 1. 2015 uvedla (ve stručnosti), že s argumenty uvedenými v ústavní stížnosti se nelze ztotožnit, neboť jde o rozsáhlou trestnou činnost páchanou organizovanou zločineckou skupinou. Stěžovatel byl vzat do vazby útěkové a koluzní, přičemž po pominutí důvodů koluzní vazby nenastaly skutečnosti, které by umožňovaly nahradit vazbu některým substitutem vazby. Shromážděné důkazy jednoznačně odůvodňují existenci vazebního důvodu, neboť hrozí možnost ukrývání se mimo území České republiky.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a vyjádření vedlejších účastníků a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].
V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.
Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy resp. §67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v rozhodnutích ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08 a ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupné v internetové databázi NALUS ).
Z odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Karviné i Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že soud přezkoumal námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti a dostatečně se vypořádal s dosavadním průběhem trestního stíhání. Po zohlednění všech skutečností soudy přesto konstatovaly, že nenastaly skutečnosti, které by umožňovaly nahradit vazbu jiným opatřením či propustit stěžovatele z vazby, neboť je stěžovatel obviněn z trestné činnosti mimořádně závažné. Vše v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudy pečlivě rozebraly a odůvodnily.
Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné ústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. V posuzovaném případě však, s ohledem na délku vazebního řízení Ústavní soud neshledal v tuto chvíli důvod pro zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. Navíc dle sdělení dozorové státní zástupkyně byl stěžovatel dne 21. 10. 2014 propuštěn z vazby za současného přijetí písemného slibu obviněného.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud stěžovatelův návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu