ECLI:CZ:US:2015:3.US.3240.14.1
sp. zn. III. ÚS 3240/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Roty, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 2014, č. j. 14 EXE 425/2014-28, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, č. j. 25 Co 328/2014-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvdnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho exekuční věci, a to "pro rozpor se stávající judikaturou Ústavního soudu".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatele na odklad exekuce, která proti němu byla nařízena na základě vykonatelného rozhodčího nálezu. Obvodní soud návrh stěžovatele zamítl a Městský soud toto rozhodnutí k jeho odvolání potvrdil.
Obecné soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že zde důvod k odkladu exekuce ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. není, resp. nepředstavuje jej - sama o sobě - ani okolnost, že stěžovatel podal návrh na zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu. Provedení exekuce by mohlo být odloženo, pakliže by o něm rozhodující soud odložil jeho vykonatelnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důvody, jež vedly obecné soudy k zamítnutí návrhu na odklad provedení exekuce, jsou "nesprávné", a oproti nim (s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 562/12) má dále za to, že platností rozhodčí doložky se v rámci exekučního řízení musí obecné soudy zabývat "i v exekučním řízení".
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní stížnost však - tomu odpovídající povinné - sdělení, jaká stěžovatelova základní práva měla být porušena jí napadenými rozhodnutími, neobsahuje. Stěžovatel tvrdí toliko jejich věcnou nesprávnost, jež však kritériem ústavněprávního přezkumu zásadně není; může být relevantní jen v poloze extrémní, kdy aplikace soudem použitého práva je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Takový deficit v rozhodnutí obecných soudů však spatřovat nelze.
Ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu, na kterou se stěžovatel odvolává, mu nelze přisvědčit v názoru, že by se dala bez dalšího aplikovat i na nyní projednávanou věc. Vývoj judikatury týkající se povinnosti soudů přezkoumávat platnost rozhodčí doložky i v rámci exekučního řízení, byl reakcí na situaci, kdy formalistická aplikace právního předpisu neposkytovala adekvátní prostředky obrany proti rozhodčím nálezům vydávaným rozhodci, jejichž výběr se uskutečnil podle netransparentních pravidel, a to primárně v poměrech povinného ve zvláštním postavení, totiž spotřebitele ve "slabším" postavení.
Oproti tomu v dané věci rozhodoval rozhodce Rozhodčího soudu při Agrární komoře a Hospodářské komoře ČR, orgánu zřízeného zákonem a fungujícího naopak podle pravidel transparentních, a stěžovatel již zahájil i řízení o zrušení jím vydaného rozhodčího nálezu. Pakliže obecné soudy důvody odkladu provedení exekuce spojily s tímto řízením, resp. se v něm zakomponovanou možností rozhodnout o odkladu vykonatelnosti exekuovaného nálezu, nelze proti nim - z hledisek ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. - vznést spolehlivou námitku ani z hledisek zákonných, natožpak ústavněprávních (viz výše).
Není bez významu, že stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013 se týká nařízení exekuce, nikoliv odkladu jejího provedení, o což jde nyní.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z výše řečeného plyne, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou naplněny.
Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud v senátu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu