ECLI:CZ:US:2015:3.US.3241.15.1
sp. zn. III. ÚS 3241/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Mottlové, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem B. Němcové 70, Kadaň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 4 Ads 187/2015-26 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2015 č. j. 42 Ad 9/2013-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 2. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2015, brojí proti shora uvedeným rozhodnutím správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na pomoc od státu rodiči, který pečuje o dítě ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů se podává, že stěžovatelka podala žádost o peněžitou pomoc v mateřství ode dne 8. 9. 2010. Správní orgán (okresní správa sociálního zabezpečení) této žádosti nevyhověl z důvodu, že k uvedenému dni nebyla stěžovatelka pojištěna. Rozhodnutí o nepřiznání nároku na peněžitou pomoc v mateřství bylo potvrzeno též odvolacím správním orgánem.
3. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí správního orgánu krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění s odkazem na §32 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, uvedl, že základní podmínkou pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství je skutečnost, že matka, která porodila dítě, je pojištěnkou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla v inkriminované době status studentky, který s účinností od 1. 1. 2009 nezakládá účast na nemocenském pojištění, základní podmínku pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství nenaplnila.
4. Závěry krajského soudu potvrdil v napadeném rozsudku též Nejvyšší správní soud. Ten mimo jiné uvedl, že požadavek stěžovatelky, aby její účast na pojištění byla dovozena z jejího statusu vysokoškolské studentky, neodpovídá právní úpravě, resp. vedl by k popření změny zákonné úpravy nemocenského pojištění (přijetí zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění), který nepřevzal široké vymezení pojištěných osob (mj. i studentů) obsažené v předchozí právní úpravě. V rámci právní úpravy sociálního zabezpečení je totiž zohledňován nejen princip potřebnosti, ale též princip zásluhovosti, který stěžovatelka nesplňovala.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle §32 odst. 4 písm. c) [pozn. soudu: správně písm. a)] zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném v období
2009-2013 se do doby účasti na pojištění započítává také vysokoškolské studium dle zákona o důchodovém pojištění. Pojištěnkou s nárokem na výplatu peněžité pomoci v mateřství se tak dle stěžovatelky může stát žena z titulu výdělečné činnosti nebo z titulu vysokoškolského studia. "Náhradní doba", kterou zakotvuje citované ustanovení, dle stěžovatelky pojmově zakládá pojistný vztah, protože jinak část věty "se do doby účasti na pojištění započítává" nelze vyložit. Zákon o nemocenském pojištění nevylučuje zápočet v celé délce pojištění, když maximální možný podíl "náhradní doby" na době celkového pojištění nestanovuje.
6. Stěžovatelce byla v rozporu se zněním, smyslem a účelem zákona o nemocenském pojištění odepřena výplata dávek peněžité pomoci v mateřství, přestože byla pojištěnkou z titulu vysokoškolského studia a sociální událost (porod dítěte) nastala v rámci ochranné lhůty (270 dnů) od úspěšného ukončení vysokoškolského studia, které bylo započitatelné v souladu se zákonem o důchodovém pojištění. Novela zákona o nemocenském pojištění účinná od 1. 1. 2009 měla dle stěžovatelky za následek, že vysokoškolské studium nebylo přímou dobou pojištění, ale "náhradní dobou" pojištění s ekvivalentními účinky.
7. Stěžovatelka poukazuje na nutnost výkladu obecných ustanovení zákona o nemocenském pojištění v souladu se systematikou, smyslem a účelem celého zákona. Restriktivní výklad obecných ustanovení bez ohledu na smysl a účel zbývajících částí zákona není správným interpretačním postupem. Stěžovatelka má za to, že naplnila princip potřebnosti, princip zásluhovosti zatím naplnit nemohla. Je zřejmé, že vysokoškolské studentky z většiny princip zásluhovosti naplňují až následně po založení rodiny, zato s nadprůměrným solidárním přispěním.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471),]. V daném případě má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, přičemž do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Jak vyplývá z relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu, ústavně zakotvená sociální práva nejsou s ohledem na znění ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny přímo aplikovatelná a nárokovatelná ve stejném rozsahu a intenzitě jako práva základní lidská či politická. Ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se těchto práv (mj. i práva v čl. 32 odst. 5 Listiny) možno domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, vyjadřuje přesvědčení ústavodárce, že úprava sociálních práv je legitimním předmětem politického zápolení v jeho rozmanitých formách, zatímco např. politická práva jsou jeho pouze v určitých mezích omezitelným nástrojem. Právní úprava těchto práv je tedy primárně v rukou zákonodárce, který vzešel z rozhodnutí voličů ve svobodných a demokratických volbách. Pouze sekundárně a v omezené míře lze ústavní garance sociálních práv považovat za otázku judiciální. S ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny však Ústavní soud zároveň konstatoval, že uvážení zákonodárce nemůže být ani v oblasti regulace sociálních a ekonomických práv zcela neomezená a může být podrobena přezkumu Ústavním soudem [viz např. nálezy ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.), či ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.)]. Porušení těchto práv přitom zpravidla bude připadat v úvahu v případech, kdy ze strany státu dojde k selhání při zajištění jistého minimálního sociálního standardu, jež lze z Listiny ve vztahu k těmto právům a jejich nositelům dovozovat. Tento standard však může být z hlediska ústavní úpravy zajištěn v různých podobách, tak jak je tomu i v projednávané věci.
12. Ústavní soud má za to, že tvrzení stěžovatelky ohledně zásahu do sociálního práva ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny, tedy práva rodiče pečujícího o dítě na pomoc státu, v intenzitě zasahující do chráněného minimálního sociálního standardu, není opodstatněný. Je totiž třeba zohlednit skutečnost, že peněžitá pomoc v mateřství nepředstavuje jediný způsob finanční podpory rodičů pečujících o dítě, přičemž Listina konkrétní způsob zajištění tohoto práva nepředepisuje, a to právě s ohledem na množství sociálních situací, kterých bude třeba tento závazek naplňovat. Rodiče, kteří na uvedený typ podpory (zakotvený v rovině podústavního práva) nedosáhnou z důvodu nesplnění požadovaných zákonných podmínek (jako tomu bylo v případě stěžovatelky), mají za splnění zákonných podmínek k dispozici ještě jiné dávky státní sociální podpory, a to zejména v podobě tzv. rodičovského příspěvku (§30 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře). Jakkoli je tento způsob pomoci ze strany státu rodičům pečujícím o děti - ve srovnání s peněžitou pomocí v mateřství - finančně méně výrazný, zajišťuje alternativní způsob naplnění základního práva ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny (ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny), konkrétně pomoci státu rodičům pečujícím o dítě ve vymezeném období po jeho narození. Stěžovatelka přitom netvrdila ani nedokládala, že by jí byl tento způsob pomoci státu upírán. V takovém případě nebylo nutné pokračovat v testu racionality.
13. Podmínky stanovené zákonem o nemocenském pojištění pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství stěžovatelka zjevně nesplňovala. S argumenty na podporu opačného názoru, které uplatnila v ústavní stížnosti, se správní soudy dostatečným způsobem vypořádaly, a proto na ně postačí odkázat. Výklad správních soudů, že z možnosti započtení dalších dob do doby účasti na pojištění dle §32 odst. 4 zákona o nemocenském pojištění (tj. mimo jiné dobu studia stěžovatelky na vysoké škole), nelze dovozovat, že se jedná o jakousi "náhradní dobu pojištění" (jak se domnívá stěžovatelka), není svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Nutno dodat, že zásada zásluhovosti, na níž je výplata peněžité pomoci v mateřství založena, a jejíž nenaplnění stěžovatelka uznává, jistě představuje relevantní kritérium pro diferenciaci vyplácené výše (nota bene časově omezené) pomoci rodičům pečujícím o děti, přičemž ono rozlišení (zaměstnankyně jako pojištěnka oproti studující) je právě věcí zákonodárce vyšlého z voleb, jak bylo výše zdůrazněno, a současně je postupem, který nezasahuje do kautel ochrany podstaty a smyslu základního práva v této oblasti.
14. Ústavní soud stojí na názoru, že výklad relevantních ustanovení právního řádu, jak jej provedly obecné správní soudy, je ústavně konformní - zjevně nepřípustně nezasahuje do základního práva stěžovatelky ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny, odpovídá systematice právní úpravy, jakož i úmyslu zákonodárce, je řádně odůvodněn. Tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nerozvádí, postačí proto konstatovat, že ani z tohoto hlediska neshledal Ústavní soud v této věci důvod ke kasačnímu zásahu.
15. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu