ECLI:CZ:US:2015:3.US.3265.15.1
sp. zn. III. ÚS 3265/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Ostrava, Josefa Skupy 1639/21, adresa pro doručování Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2015, č. j. 57 Co 414/2015-520, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2015, č. j. 33 C 387/2003-498, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka se svou žalobou původně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Dáši Kováčové (zde vedlejší účastnice) povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 86.982,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné splátky ze smlouvy č. 25/2000 (nájemní smlouva - splátkový prodej) ze dne 14. 9. 2000 v celkové výši 1.900,- Kč a dále smluvní pokutu ve výši 85.082,- Kč. Stěžovatelka následně vzala svou žalobu co do částky 81.993,- Kč (podáním došlým soudu prvního stupně dne 25. 2. 2005) a co do částky 1.900,- Kč (podáním došlým soudu prvního stupně dne 23. 4. 2012) zpět.
4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2015, č. j. 33 C 387/2003-498, tak, že soud žalobu na zaplacení částky 3.089,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 31.852,- Kč (výrok II.). Učinil tak s odůvodněním, že vedlejší účastnice svůj dluh ze smlouvy ze dne 14. 9. 2000 stěžovatelce již uhradila, s přihlédnutím k čemuž uzavřel, že žaloba není důvodná.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka (vedena nesprávným poučením) napadla odvoláním, které však bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2015, č. j. 57 Co 414/2015-520, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 1.270,50 Kč.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně stěžovatelka napadla ústavní stížností. V jejím rámci stěžovatelka vylíčila svou verzi skutkového stavu věci, podala podrobné vyčíslení výše žalovaného nároku a vyjádřila svůj nesouhlas s právním závěrem soudu prvního stupně stran toho, že podpis vedlejší účastnice na listině ze dne 28. 5. 2001 nezakládá uznávací prohlášení vedlejší účastnice vůči stěžovatelce, tj. nejedná se o uznání dluhu co do důvodu a výše. Namítla, že soud prvního stupně neprovedl dokazování opětovným účastnickým výslechem vedlejší účastnice, ač to bylo stěžovatelkou navrhováno, a dále dokazování svědeckou výpovědí Tomáše Homoly.
7. Ve vztahu k nákladovému výroku soudu prvního stupně stěžovatelka namítla, že výše náhrady nákladů řízení přiznaných vedlejší účastnici byla soudem nesprávně stanovena z původně žalované částky, tj. částky 86.982,- Kč, a to přesto, že stěžovatelka vzala svou žalobu dne 25. 2. 2005 co do částky 81.993,- Kč zpět. Skutečnost, že o zpětvzetí bylo soudem prvního stupně rozhodnuto teprve později, nemůže jít dle názoru stěžovatelky k její tíži. Dále uvedla, že s přihlédnutím k tomu, že její požadavek na zaplacení smluvní pokuty (který byl posléze vzat zpět) byl důvodný, měl soud o náhradě nákladů řízení rozhodnout dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatelka konečně namítla též to, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení představující náklady právního zastoupení za vyjádření vedlejší účastnice k odvolání stěžovatelky, a to přesto, že toto vyjádření nebylo stěžovatelce soudem zasláno.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona a Ústavním soudu.
9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatelky se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jakož i s výší nákladů řízení, jež má stěžovatelka vedlejší účastnici dle rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího povinnost nahradit. Stěžovatelka se pak svým návrhem fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud podrobil ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkumu z hlediska jejich věcné správnosti. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Ústavní soud má za to, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí řádně uvedl, na základě jakých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž srozumitelně vysvětlil to, proč dospěl k závěru stran nedůvodnosti stěžovatelčina žalobního návrhu. Ústavní soud nemá, co by soudu prvního stupně v této souvislosti vytkl.
12. Pokud stěžovatelka v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu namítala, že soud neprovedl dokazování výslechem svědka Tomáše Homoly, ač to bylo stěžovatelkou navrhováno, pak Ústavní soud neshledal tuto námitku důvodnou. To proto, že podle §120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu platí, že jsou to soudy, kdo rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, mj. též v případě tzv. opomenutých důkazů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná, neboť z rozhodnutí soudu prvního stupně zřetelně vyplývá, z jakého důvodu tento neprovedl dokazování výslechem uvedeného svědka (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak v této souvislosti dojít nemohlo.
13. Pochybení Ústavní soud neshledal, ani pokud stěžovatelka namítala, že soud prvního stupně nepřistoupil k opětovnému účastnickému výslechu vedlejší účastnice, ač takový postup byl stěžovatelkou navrhován. Jde-li o důkaz výslechem účastníka řízení, občanský soudní řád v ustanovení §131 odst. 1 stanoví, že tento důkaz může soud nařídit tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Jak je patrné z právě uvedeného, je podmínkou pro výslech účastníka řízení souhlas tohoto účastníka s jeho výpovědí. Jak je však zřejmé z ústavní stížnosti, vedlejší účastnice prostřednictvím svého právního zástupce souhlas se svou opětovnou účastnickou výpovědí odepřela. Zákonné podmínky pro opětovný výslech vedlejší účastnice tedy nebyly splněny. Soud prvního stupně proto dle názoru Ústavního soudu zjevně nepochybil, když tento výslech znovu neprovedl.
14. Důvodnými pak Ústavní soud neshledal ani námitky stěžovatelky, jimiž tato brojila proti stanovení výše náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka v této souvislosti brojila zejména proti tomu, že soud prvního stupně při stanovení výše odměny za právní zastoupení vedlejší účastnice vycházel z původně žalované částky, tj. z částky 86.982,- Kč, což odůvodnil tím, že řízení bylo co do částky 81.993,- Kč zastaveno až dne 30. 10. 2009. Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že k předmětnému částečnému zpětvzetí žaloby došlo již dne 25. 2. 2005, a tedy bylo namístě, aby soud při stanovení výše odměny za právní zastoupení vedlejší účastnice vycházel z hodnoty sporu po tomto částečném zpětvzetí. Tomuto tvrzení však Ústavní soud nemohl přisvědčit, a to s přihlédnutím k tomu, že soud je při stanovení výše odměny za právní zastoupení úspěšného účastníka řízení povinen vycházet z hodnoty sporu, jaká zde byla v době započetí těch úkonů právní služby, za které je odměna poskytována [viz §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. V nyní souzené věci byla vedlejší účastnici soudem prvního stupně přiznána odměna stanovená z původní hodnoty předmětného sporu za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání vyjádření k žalobě). Tyto dva úkony pak byly právním zástupcem vedlejší účastnice učiněny ještě dříve, než soud prvního stupně rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby, tedy ještě v době, kdy řízení bylo vedeno pro částku v původně žalované výši. Soud prvního stupně proto v této souvislosti dle názoru Ústavního soudu nepochybil, pokud při stanovení výše odměny za předmětné úkony vycházel z původně žalované částky, a to přesto, že tyto dva předmětné úkony byly právním zástupcem vedlejší účastnice vykonány až poté, co stěžovatelka doručila soudu částečné zpětvzetí žaloby.
15. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nutné toliko obiter dictum poznamenat, že i v případě, že by dospěl k jinému než shora uvedenému závěru, tj. měl by shodně se stěžovatelkou za to, že soud prvního stupně měl při stanovení výše odměny za dva shora uvedené úkony právní služby vycházet nikoli z původní hodnoty sporu, ale z hodnoty sporu po částečném zpětvzetí žaloby, by ústavní stížnosti z tohoto důvodu nemohl vyhovět, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že pokud by soud prvního stupně stanovil výši odměny za předmětné úkony tak, jak se stěžovatelka domáhala, byla by tato povinna za tyto úkony nahradit vedlejší účastnici na odměně jejího právního zástupce částku v celkové výši 1.500,- Kč, namísto v celkové výši 5.850,- Kč, tj. byla by povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit vedlejší účastnici částku o 4.350,- Kč nižší. Tato částka je však částkou bagatelní. Podmínky pro zásah Ústavního soudu by tudíž ani v případě, že by Ústavní soud měl postup soudu prvního stupně za nesprávný, nebyly dány (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
16. Důvodnou není ani ta námitka, jejímž prostřednictvím stěžovatelka namítala, že její požadavek na zaplacení smluvní pokuty (který byl posléze vzat zpět) byl důvodný, s přihlédnutím k čemuž měl soud dle názoru stěžovatelky o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle §150 občanského soudního řádu. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nutné předně připomenout, že využití moderačního práva soudu ve vztahu k náhradě nákladů řízení představuje výjimku ze zásady, že právo na náhradu nákladů řízení má ten účastník řízení, který byl v řízení úspěšný, když soud k moderaci náhrady nákladů úspěšného účastníka řízení může přistoupit pouze tehdy, shledá-li pro takový postup "důvody hodné zvláštního zřetele". Z právě uvedeného je zřejmé, že ustanovení §150 občanského soudního řádu slouží toliko k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená práva, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [blíže viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)]. Pokud soud prvního stupně v nyní souzené věci k aplikaci §150 občanského soudního řádu nepřistoupil, lze mít za to, že podmínky pro tento postup neměl za splněné. Tento závěr pak Ústavní soud ze své pozice není oprávněn přezkoumávat (shodně viz např. usnesení ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 3161/14).
17. Pokud pak stěžovatelka namítala též to, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení představující náklady právního zastoupení za vyjádření vedlejší účastnice k odvolání stěžovatelky ve výši 1.270,50 Kč, a to přesto, že toto vyjádření nebylo stěžovatelce soudem zasláno, nemohl Ústavní soud stěžovatelce ani v tomto ohledu přisvědčit, neboť podmínkou pro to, aby soud mohl úspěšnému účastníku řízení přiznat právo na náhradu nákladů řízení, je, že tyto náklady úspěšnému účastníku řízení skutečně vznikly. V nyní souzené věci ke vzniku nákladů řízení na straně vedlejší účastnice došlo tím, že tato se rozhodla využít svého práva a vyjádřila se k odvolání stěžovatelky. Skutečnost, že toto vyjádření již odvolacím soudem nebylo stěžovatelce (s přihlédnutím k nepřípustnosti jejího odvolání) zasláno k replice, je pak ve vztahu k rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, resp. její výši, bez právního významu.
V.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu