ECLI:CZ:US:2015:3.US.3280.14.1
sp. zn. III. ÚS 3280/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, AK se sídlem v Kolíně IV, Sladkovského 13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2013 č. j. 42 C 116/11-90, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. 30 Co 232/2013-118 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 76/2014-174, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 1. 10. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2014 a doplněné dne 7. 11. 2014, se Bohuslav Veselý (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského úřadu Čáslav, který nevedl řádně spis o jeho podání evidovaném pod č. j. výst. 1008/98, resp. tento spis záměrně zničil či přinejmenším ztratil, v důsledku čehož neměl možnost prokázat stav a obsah předmětného spisu v dalších jím vedených řízeních.
Dne 20. 3. 2013 rozsudkem č. j. 42 C 116/2011-90 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobu, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj byla povinna zaplatit žalobci částku 2 000 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 25. 6. 2013 rozsudkem č. j. 30 Co 232/2013-118 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 42 C 116/2011-90 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Dne 30. 7. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 76/2014-174 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2013 č. j. 30 Co 232/2013-118 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně a rozsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení a bez podrobnější argumentace ústavněprávní tvrdil, že všechny v jeho věci rozhodující obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo dle čl. 3 odst. 3 Listiny.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 11. 2014 stěžovatel opakoval své tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, poukázal na nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) a namítal neúplně zjištěný skutkový stav věci založený na zamítnutí jeho odůvodněných důkazních návrhů, jimiž zamýšlel dokázat oprávněnost uplatněného nároku.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Důvody, pro které nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozsudku, stejně jako v navazujícím potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Obdobně i dovolací soud dostatečně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání pro vady, pro něž nešlo v dovolacím řízení pokračovat.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu při rozhodování o uplatněném nároku stěžovatele, resp. soudu dovolacího při posouzení podmínek řízení o podaném dovolání.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelná odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, stěžovatelem znovu uplatněné v ústavní stížnosti, plně odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu