ECLI:CZ:US:2015:3.US.3291.14.1
sp. zn. III. ÚS 3291/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 6 Tdo 568/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 11 To 96/2013 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 35 T 8/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo a k extrémně vadnému hodnocení důkazů.
Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin jej odsoudil podle §187 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu tento rozsudek v celém rozsahu zrušil, a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin jej odsoudil podle §187 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a k jejich přijetí došlo způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu. Některé zásadní důkazy, na základě nichž soudy učinily závěr, že došlo k zadržení zásilky, obsahující kokain, jsou pochybné a nezákonné, přičemž jde konkrétně o autenticitu listinných důkazů, a to zejména dvou listin označených jako zpráva Úřadu pro přistěhovalectví a výběr cel Spojených států amerických, ze kterých by mělo vyplývat, že došlo k zadržení, otevření a záměně zásilky obsahující kokain na území Spojených států amerických. Jelikož předmětné listiny nejsou nikým podepsány, a není doloženo, kdo je odesílal, komu patří číslo faxu a kdo je skutečně vytvořil, není podle jeho názoru přípustné prokazovat tak závažnou skutečnost, jakou je zadržení 365g drogy kokain listinným důkazem, který je možno si v konečném důsledku vyrobit na každém běžném počítači. Stěžovatel dovozuje, že i pokud by byly dané listiny uznány za autentické, nebylo nijak prokázáno, že k jejich obstarání došlo postupem lege artis, a dále zdůrazňuje, že skutečnost, že výše popsaná listina je součástí německého vyšetřovacího spisu, nemůže představovat důkaz její pravosti; neexistuje presumpce oprávněnosti a zákonnosti důkazů prováděných v zahraničí, ale soud musí zákonnost a oprávněnost pečlivě zkoumat (v této souvislosti poukazuje na instituty uvedené v §86 tr. řádu a násl.). Soudy měly zkoumat náležitosti a podmínky procesních úkonů zadržení, otevření a záměny zásilky v Německu a Spojených státech amerických; domnělá existence drogy v údajně zadrženém balíku nebyla ověřována znaleckým zkoumáním, ale pouze jednou větou na kopii nepodepsaného papíru, z něhož se podává, že proběhl test příručním přístrojem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Dovolací soud se výstižně - rovněž s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 59/04 ze dne 29. 4. 2004, U 26/33 SbNU 479) a odbornou literaturu - vyjádřil k otázce procesní použitelnosti důkazů provedených v zahraničí (Spojené státy americké a Spolková republika Německo), a to v kontextu ustanovení §447 odst. 1, odst. 2 tr. řádu, platného a účinného v době daného úkonu (srov. současnou úpravu obsaženou v §105 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), a ustanovení §18 tr. zákona a čl. 26 odst. 1 Evropské úmluvy o předávání.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu