ECLI:CZ:US:2015:3.US.3291.15.1
sp. zn. III. ÚS 3291/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Červinky, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2015 č. j. 9 Co 837/2015-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 10. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a čl. 4 Ústavy České republiky. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a také požádal o přednostní projednání své ústavní stížnosti.
2. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 5. 2015 č. j. 31 EXE 1123/2015-53 byla podle §266 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v exekuční věci oprávněné FOCUS - METAL, s. r. o., k návrhu stěžovatele jako povinného, odložena exekuce, a to do rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci exekučního titulu - rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 7. 2014 č. j. 8 Cm 89/2001-457 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2015 č. j. 6 Cmo 12/2014-518.
3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo k odvolání oprávněné usnesení okresního soudu změněno tak, že se stěžovatelův návrh na odložení provedení exekuce zamítá. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že pro odložení exekuce okresní soud neměl podklady v procesním spise, přičemž se ztotožnil s argumentací oprávněné, že exekuční soud nemá pravomoc posuzovat u podaného dovolání jeho "šanci" na úspěch, jak učinil okresní soud, a dodal, že odložit provedení exekuce podle §266 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu je možné jen tehdy, lze-li závěr o očekávatelnosti zastavení exekuce učinit na základě určité konkrétní skutečnosti vyplývající z dovolacího řízení, nikoliv z dovolání samotného, a že existenci takových relevantních skutečností okresní soud neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal dne 20. 3. 2015 dovolání, a to z důvodu závažných právních pochybení, a současně požádal dovolací soud o vyslovení odkladu výkonu (pozn.: míněno zřejmě "vykonatelnosti") rozhodnutí s tím, že jinak by došlo k nevratným škodám na veškerém jeho majetku i majetku rodiny, konkrétně pak ke ztrátě obydlí. Následně stěžovatel zopakoval, o jaké důvody svůj návrh na odložení provedení exekuce opřel, a označil za zjevnou libovůli to, že krajský soud poukázal na "úmyslně překročenou pravomoc okresního soudu", neboť (krajský soud) nenastínil žádné zdůvodnění, a dokonce vyslovil odsouzeníhodnou úvahu o předpokládaném zamítnutí dovolání Nejvyšším soudem, opět aniž by ji zdůvodnil. V rozporu se svou pravomocí se tak snažil vytvořit předpoklad pro své zamítnutí návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, což podle stěžovatele vyvolává důvodné podezření, že jde o falešnou kolegialitu.
5. Krajský soud měl navíc přehlédnout své usnesení vydané pod č. j.
8 Cm 89/2001-572, jímž mu bylo pro dovolací řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to nejen z důvodu osobních a majetkových poměrů, ale také proto, že nešlo o bezúspěšné uplatnění nebo bránění práva. Odmítl-li za této situace uvedený soud vyhovět návrhu s ohledem na možný neúspěch, má dle stěžovatele jít o projev zlé vůle, navíc je jeho postup ve vztahu k postupu okresního soudu kontraproduktivní. Poukaz krajského soudu na §243 písm. a) o. s. ř., podle něhož "odklad výkonu rozhodnutí může vyslovit dovolací soud", je licoměrný, neboť krajský soud - snad záměrně - dosud návrh se spisem Nejvyššímu soudu nepředal, takže ten o něm nemohl rozhodnout, což představuje další porušení jeho práva na spravedlivý proces. Protože se stěžovatel, jak dále uvádí v ústavní stížnosti, nemohl spolehnout na včasnost odeslání soudního spisu dovolacímu soudu, z důvodu opatrnosti podal souběžně ústavní stížnost.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému usnesení k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
8. V prvé řadě musí Ústavní soud poznamenat, že nesdílí stěžovatelovu interpretaci odůvodnění napadeného usnesení, neboť krajský soud sice obecně odkázal na argumentaci, kterou uplatnila oprávněná ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu, tedy včetně té, kde se oprávněná "po vzoru" okresního soudu zabývala otázkou "šancí" stěžovatele na úspěch v dovolacím řízení, nicméně z dalšího odůvodnění je patrno, že krajský soud za určující považoval tu, dle které okresnímu soudu tuto "šanci" nepříslušelo hodnotit, neboť právě na ni navázal argumentem, že za relevantní lze považovat konkrétní skutečnosti, které by mohly vyplývat z dovolacího řízení, nikoliv však z dovolání samotného.
9. Napadá-li stěžovatel tento právní názor krajského soudu, ústavní stížnost žádnou přiléhavou argumentaci neobsahuje, a ani Ústavní soud nemá, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Krajský soud vyšel z právní praxí i teorií akceptovaného názoru, že důvodem pro odklad provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) nemůže být skutečnost, že bylo podáno mj. dovolání, a to ani v případě, že spolu s ním byl podán návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 písm. a) o. s. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1996 sp. zn. 2 Cdon 336/96 (Soudní judikatura č. 50/1997), obdobně usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 5. 2005 sp. zn. 12 Co 664/2004) či krajským soudem zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1981 sp. zn. Cpj 159/79 (R 21/1981, s. 175-6)]. Pokud by měla být nějakým způsobem hodnocena pravděpodobnost úspěchu podaného dovolání, takovéto posouzení s ohledem na ustanovení §243 písm. a) o. s. ř. náleží dovolacímu soudu, přičemž exekuční soud nemůže jeho rozhodnutí předjímat (srov. Bartůňková, E., a další, Občanské soudní řízení, Soudcovský komentář, Havlíček Brain Team, 2013, komentář k ustanovení §266 o. s. ř.). Odložení vykonatelnosti exekučního titulu dovolacím soudem je pak důvodem k odložení provedení exekuce podle §266 odst. 2 o. s. ř. (viz Svoboda, K., a další: Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 914, bod 12).
10. Z výše uvedeného je zřejmé, že za daných okolností cesta ochrany práv stěžovatele vede skrz návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 písm. a) o. s. ř., jenž byl stěžovatelem podán, avšak dosud o něm (zřejmě) nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Jestliže v tomto ohledu nastaly (zejména v důsledku postupu krajského soudu) určité průtahy, možno předně podotknout, že je třeba využít adekvátních prostředků ochrany, které dotčenému poskytuje právní řád (v prvé řadě zákon o soudech a soudcích), především pak dané pochybení nezakládá vadu napadeného rozhodnutí, a nemůže tedy být důvodem jeho zrušení. A nemůže vést ani k tomu, aby Ústavní soud v rámci tohoto řízení řešil otázku, zda jdou dány důvody pro odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť by tak činil namísto Nejvyššího soudu, a to zjevně nad rámec svých kompetencí, kdy Ústavní soud je ve vztahu k obecným soudům, resp. jejich rozhodnutím, přezkumnou instancí a kdy průtahy mohou být relevantní jen v těch případech, kdy již pravomocně rozhodnuto bylo [viz §75 odst. 2 písm. b) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
12. Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu