ECLI:CZ:US:2015:3.US.3339.14.1
sp. zn. III. ÚS 3339/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Ivanoviče, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. srpna 2014 č. j. 5 Afs 99/2013-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy odepřely právo na pomoc od státu ve formě daňového zvýhodnění poplatníka na vyživované dítě. Tím byly porušeny povinnosti státu chránit rodinu a poskytovat jí pomoc (viz čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny). Zároveň namítá porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.
2. Stěžovatel si v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za část zdaňovacího období roku 2008 (6 měsíců) a za rok 2009 uplatnil daňové zvýhodnění na vyživované dítě nezl. Adama Hladíka podle ustanovení §35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Stěžovatel doložil správci daně rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. 6. 2010 č. j. 100 P 378/2009-199, jímž byli poručníky nezl. Adama Hladíka ustanoveni manželé Zdeňka Ivanovičová (dříve Parízková) a Luboš Ivanovič.
3. Finanční úřad ve Znojmě (správce daně) vyměřil stěžovateli za zdaňovací období roku 2008 daň z příjmů fyzických osob ve výši 10 155 Kč a za zdaňovací období roku 2009 daň z příjmů fyzických osob ve výši 7 350 Kč. Správce daně nárok stěžovatele na daňové zvýhodnění neuznal, neboť nezl. Adam Hladík byl svěřen stěžovateli do péče nahrazující péči rodičů nabytím právní moci výše uvedeného rozsudku okresního soudu, přičemž daňové zvýhodnění na vyživované dítě lze uplatnit až v kalendářním měsíci, v němž bylo dítě převzato do péče nahrazující péči rodičů. Odvolání stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím správce daně byla zamítnuta.
4. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutím odvolacího správního orgánu Krajský soud v Brně shledal z části důvodnou a zrušil rozhodnutí, které se vztahovalo ke zdaňovacímu období roku 2009. V části směřující proti rozhodnutí, týkajícímu se zdaňovacího období roku 2008, však žalobu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud z hlediska právního hodnocení dospěl k závěru, že rozhodnutím Magistrátu města Opavy ze dne 8. 10. 2008 byl nezl. Adam Hladík svěřen do tzv. předpěstounské péče jen Zdeňky Parízkové (tehdejší družky stěžovatele) a nikoliv stěžovatele samotného. Dle ust. §7 odst. 10 písm. f) zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní sociální podpoře") se za rozhodnutí o svěření dítěte do péče nahrazující péči rodičů považuje pro účely tohoto zákona také rozhodnutí o svěření dítěte do pěstounské péče. Za poplatníka, o jehož vyživované dítě se jedná, bylo v roce 2008 proto možno považovat toliko družku stěžovatele.
5. Stěžovatel v části zdaňovacího období 2008 žil ve společné domácnosti s nezl. Adamem Hladíkem a Zdeňkou Parízkovou, dle krajského soudu ale nesplnil další podmínku vyžadovanou §35c odst. 6 zákona o daních z příjmů, tedy uzavření manželství. Uvedené ustanovení umožňuje uplatnit slevu na vyživované dítě druhého z manželů, pokud s ním žije ve společné domácnosti, ale nelze z něj dovodit, že je možno uplatnit slevu na dítě družky, se kterým poplatník žije ve společné domácnosti. Dle názoru krajského soudu za takto stanovených pravidel nelze dospět k závěru, že stěžovatel je rodič, a proto si může uplatnit slevu na vyživované dítě. Podle §35c odst. 6 zákona o daních z příjmů lze za vyživované dítě považovat dítě vlastní, osvojené či v péči, která nahrazuje péči rodičů. Stěžovatel se Zdeňkou Parízkovou uzavřel dne 9. 10. 2009 manželství. Od tohoto data bylo podle krajského soudu třeba považovat nezl. Adama Hladíka za vyživované dítě druhého manžela a stěžovatel tedy od této doby byl oprávněn dle §35c zákona o daních z příjmů uplatnit daňové zvýhodnění.
6. Kasační stížnost stěžovatele proti výroku krajského soudu, jímž byla žaloba stěžovatele částečně zamítnuta, Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím ve výroku I zamítl. Kasační stížnosti stěžovatele proti výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud výrokem II napadeného rozsudku vyhověl. Výrokem III napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že nezl. Adam žije ve společné domácnosti se stěžovatelem a jeho manželkou již od 22. 7. 2008. Od počátku jej společně vyživují, vychovávají a pečují o něj jako o vlastní dítě. Jejich péče přitom plně nahrazuje péči biologických rodičů, když matka byla zbavena rodičovské zodpovědnosti a otec v rodném listě zapsán vůbec není. Tento faktický stav se stal stavem de iure na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. 6. 2010 č. j. 100 P 378/2009-199, kdy byli stěžovatel a jeho manželka ustanoveni poručníky nezletilého. Tímto však došlo pouze k formálnímu potvrzení dlouhodobého stavu faktického.
8. Porušení ústavně zakotvených práv stěžovatel spatřuje především v tom, že obecné soudy odmítly materiální výklad ustanovení zákona o daních z příjmů směřující ve prospěch dítěte a daňového poplatníka. Namísto toho zaujaly přepjatě formalistický přístup k řešení věci. Stěžovatel má za to, že příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů je nutno vykládat dle okolností každého jednotlivého případu. Správce daně i obecné soudy přitom provedly pouze gramatický výklad pojmu "vyživované dítě", resp. "dítě v péči nahrazující péči rodičů". Nezaobíraly se reálným stavem věci, nezkoumaly skutečné poměry v rodině stěžovatele.
9. Stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že "zákonodárce poskytnutí výhody váže na poskytování péče, která dosahuje určité kvality", přičemž "vztah druha k dítěti družky nelze kvalitativně srovnávat ani se vztahem manžela k dítěti své manželky a rozhodně ani ke vztahu osoby ke svému vlastnímu dítěti či vnukovi". Stěžovatel má za to, že míru kvality péče o dítě nelze paušálně vázat na formální právní ukotvení vztahu mezi dítětem a osobou, která o něj pečuje. Obecné soudy pak měly povinnost zabývat se tím, jaký byl skutečně vztah mezi nezl. Adamem a stěžovatelem. Z podkladů, které měly soudy při rozhodování k dispozici, přitom podle stěžovatele jasně vyplývá, že péče stěžovatele a jeho manželky o nezletilého je zcela srovnatelná s péčí biologických rodičů a plně ji nahrazuje.
10. Stěžovatel a jeho tehdejší družka se společně rozhodli stát se pěstouny nezletilého dítěte. Žádost o svěření dítěte do pěstounské péče si podali společně. Společně taktéž absolvovali přípravu na výkon pěstounské péče v psychologické poradně. Z toho je jasně patrný úmysl přijmout do rodiny dítě, o které se budou starat stěžovatel a jeho družka společně jako o vlastní. Jako pěstoun však byla ustanovena pouze družka stěžovatele, neboť platný právní řád nedovoloval, aby se pěstouny stali společně muž a žena v postavení druha a družky. Ustanovení §45a zákona o rodině umožňovalo společné pěstounství pouze manželům.
11. Stěžovatel má za to, že smyslem daňového zvýhodnění na vyživované dítě je podpora dítěte a osob, které o něj pečují. Formalistický výklad bezdůvodně znevýhodňuje osoby, které jsou ochotny věnovat svou péči biologicky cizímu dítěti, oproti biologickým rodičům a osobám, jimž svědčí formální rozhodnutí příslušného orgánu nebo soudu. Stěžovatel dále obecně poukazuje na negativní vlivy ústavní výchovy na fyzické i duševní zdraví dětí a na proklamace státu, že je nezbytné ústavní péči omezovat a nahrazovat ji náhradní rodinnou péčí. Výklad zákona o daních z příjmů, jak jej v této věci provedly obecné soudy, je odrazujícím aspektem pro osoby, jež jsou ochotné postarat se o cizí děti jako o vlastní; tento výklad nezohledňuje smysl a účel přímé a nepřímé (daňové) podpory pěstounské.
12. Stěžovatel nesouhlasí též s výrokem III napadeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud částečně úspěšnému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele zjevně opomenul druhou větu ustanovení §60 odst. 1 (ve spojení s §120) soudního řádu správního. Stěžovatel zároveň nastoluje otázku, zda Nejvyšší správní soud vůbec měl pravomoc o náhradě nákladů řízení ve výroku III rozhodnout, a to s odkazem na ustanovení §110 odst. 3 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud totiž částečně zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu v této části vrátil k dalšímu řízení. V takovémto případě je to však krajský soud, který je jako jediný oprávněn v novém rozhodnutí rozhodnout i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Jednání Nejvyššího správního soudu tak stěžovatel považuje za ultra vires, příkře vystupující z mezí zákonnosti a porušující tak jeho právo na zákonný soudní proces.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Z hlediska ústavněprávního je nutno na problematiku daňového zvýhodnění na vyživované dítě nahlížet primárně prismatem čl. 32 odst. 5 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, aniž reflektuje skutečnost, že nejde o rodinu, nýbrž o formu náhradní rodinné péče, kde na rozdíl od rodiny či osvojení nevzniká vyživovací povinnost, na druhé straně poskytuje za péči stát pěstounům a jim do péče svěřenému dítěti zákonem stanovenou podporu ve formě příspěvků a odměny, která se po právní stránce i svou povahou liší od případné podpory rodiny z hlediska vzniku, obsahu a zániku, možnostmi ingerence státu, postavením pěstouna atd. Rodiče a pěstouny, stejně jako rodinu a pěstounskou péči nelze z hlediska tohoto ustanovení Listiny klást do jedné roviny.
17. Zároveň je třeba vyjít z toho, že stát má při zdaňování, stejně jako při daňovém zvýhodnění určitých skupin osob (§35c zákona o daních z příjmů), poměrně širokou volnost, přičemž rozhodne-li se poskytnout daňové zvýhodnění pouze některé skupině osob a toto rozhodnutí nepředstavuje výraz libovůle, resp. činí-li tak ve veřejném zájmu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.)], Ústavní soud by s ohledem na svoje postavení zasáhl toliko za situace, kdy by shledal zjevnou nepřiměřenost zvoleného řešení. Zjevné svévoli zákonodárce pak mj. brání kritéria rovnosti akcesorické (zákaz diskriminace osoby při výkonu jejích základních práv, v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny) a neakcesorické (zákaz libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů, požadavek na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny). Důvodem pro zásah Ústavního soudu by tedy v daném případě (problematika daňového zvýhodnění) mohlo být založení neudržitelné nerovnosti v některé z uvedených podob.
18. Zákon o daních z příjmů v rozhodném znění (§35c odst. 1 a 6) považuje za vyživované dítě, na něhož je možno uplatnit daňové zvýhodnění, dítě vlastní, osvojené, dítě v péči, která nahrazuje péči rodičů, a vnuka (vnučku), pokud jeho (její) rodiče nemají příjmy, z nichž by mohli daňové zvýhodnění uplatnit. Nezletilý Adam se ve vztahu ke stěžovateli stal dle tohoto vymezení vyživovaným dítětem až ode dne, kdy stěžovatel uzavřel se svojí tehdejší družkou manželství (dne 9. 10. 2009). Do té doby byl nezletilý Adam v tomto postavení pouze k družce stěžovatele. Výklad Nejvyššího správního soudu, který potvrdil splnění podmínek ze strany stěžovatele pro možnost uplatnění daňového zvýhodnění ve smyslu §35c zákona o daních z příjmů až ode dne uzavření manželství se Zdeňkou Parízkovou, které byl nezletilý Adam svěřen do (před)pěstounské péče, konvenuje znění právní úpravy. Ústavní soud přitom neshledal, že by obecnými soudy provedený výklad právní úpravy, resp. aplikace uvedeného ustanovení na stěžovatele jakožto daňového poplatníka, porušil některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele.
19. Podle názoru stěžovatele by se měl nárok na uplatnění slevy na vyživované dítě posuzovat vždy na základě faktického stavu, tj. zda poplatník o dítě skutečně pečuje, a to zcela bez ohledu na právní formu vztahu poplatníka (pečující osoby) a dítěte. Ústavní soud k tomu uvádí, že jakkoliv by bylo možné názor stěžovatele považovat za jeden z možných přístupů k podpoře osob pečujících o děti, nastavení podmínek pro uplatnění daňového zvýhodnění osob pečujících o děti je v kompetenci zákonodárce; Ústavní soud se může v případě ústavní stížnosti zabývat toliko tím, zda provedený výklad předmětného ustanovení (§35c odst. 6 zákona o daních z příjmů), jak jej provedly obecné soudy, je ústavně konformní, přičemž nedospěl k závěru, že by tomu tak být nemělo, když v daném případě nedošlo k porušení principu rovnosti (viz výše), jak jej ve vazbě na uplatňování rodičovských práv namítá stěžovatel.
20. Porušení principu rovnosti (ve spojení s právem na respektování rodinného života), stěžovatel spatřuje v rozdílném zacházení se skupinou biologických rodičů a osob, jimž svědčí formální rozhodnutí příslušného orgánu nebo soudu (na jedné straně) a skupinou osob ochotných věnovat svou péči biologicky cizímu dítěti. Ústavní soud má za to (jak uvedl rovněž Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí), že uvedené skupiny subjektů nejsou srovnatelné, a to zejména s přihlédnutím k tomu, jakou "kvalitu" z hlediska práva vykazují vztahy "institucionalizované" (formalizované, s předpokladem trvalosti, právem aprobované) ve srovnání se vztahy neformálního charakteru (tj. bez biologických vazeb, bez "papíru"). Jedná se nejenom o práva, ale též vymahatelné povinnosti, jež se na existenci institucionalizovaných vztahů váží (srov. část druhou občanského zákoníku, dříve zákon č. 94/1963 Sb., o rodině), u neformalizovaných (toliko faktických) vztahů však absentují. Pokud Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí paušálně označil neformalizované vztahy mezi dítětem a pečující osobou za méně "kvalitní", jistě tím měl na mysli právní kvalitu těchto vztahů ve smyslu výše uvedeném, nikoli kvalitu péče o dítě jako takovou.
21. I když není důvodu předpokládat, jak uvádí stěžovatel, že by se faktický vztah k nezletilému Adamovi po uzavření sňatku se Zdeňkou Parízkovou změnil, z pohledu práva ke změně došlo. Požadavek zákonodárce na naplnění zákonné podmínky pro možnost uplatnění daňového zvýhodnění na dítě (existence požadovaného vztahu k dítěti), a vice versa nemožnost využití tohoto benefitu ze strany osob, jež tuto podmínku nesplňují (byť by vyhověly ostatním zákonným kritériím), sleduje podle názoru Ústavního soudu legitimní cíl, a sice daňovou podporu těch vztahů, u nichž lze (odhlédneme-li od biologických vztahů) právě díky jejich institucionalizaci a z ní vyplývajících práv a povinností předpokládat trvalejší, prokazatelný a pevnější charakter, resp. alespoň snahu o zachování takového charakteru daného vztahu. K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud i přes skutečnost, že v daném případě si manželka stěžovatele nemohla daňové zvýhodnění uplatnit, neboť pro to nesplňovala zákonné podmínky (neměla příjmy, z nichž by mohla daňové zvýhodnění uplatnit). Z této skutečnosti totiž nelze bez dalšího dovozovat, že by zákonem stanovené požadavky nebyly ústavně konformní, neboť možnost uplatnění daňového zvýhodnění ze strany manželky stěžovatele před uzavřením manželství z pozice osoby pečující o nezletilé dítě zde byla zachována. Je přitom na daňových poplatnících, jakým způsobem se rozhodnou uspořádat si své poměry (rodinné, pracovní), aby s přihlédnutím k platné právní úpravě a při jejím dodržení optimalizovali svou daňovou povinnost.
22. Při srovnání skupin "druh" a "manžel" osoby, která má dítě svěřeno do péče nahrazující péči rodičů, lze konstatovat, že rozdílný přístup zákonodárce nevychází ze zakázaného důvodu odlišného zacházení, ani není nelegitimní či nepřiměřený. Poskytování daňového zvýhodnění určité skupině osob, jako v daném případě, představuje zároveň vyjádření politické (společenské) podpory této skupině, resp. formě společenského soužití; jde fakticky o jistou formu sociální politiky státu. Skutečnost, že možnost uplatnění daňového zvýhodnění neměl stěžovatel jako druh osoby, jíž bylo dítě svěřeno do péče nahrazující péči rodičů, je tak odrazem této politiky. Neznamená-li taková podpora zároveň nepřípustný zásah do základních práv, což v daném případě nebylo shledáno, není zde prostor pro ingerenci Ústavního soudu.
23. Pokud stěžovatel považuje výklad Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí za přepjatě formalistický, lze k tomu uvést, že jazykový (gramatický) právní výklad je uznávaným výkladem právních norem a byť "představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě" [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)], Ústavní soud neshledává, že by se provedený výklad příčil smyslu a účelu právní normy. Tím je podpora dětí a osob o ně pečujících v rámci vztahů vymezených zákonodárcem. Skutečnost, že tento typ daňového zvýhodnění zákonodárce neumožňuje uplatnit osobě, která v soužití druh - družka dobrovolně pečuje o nevlastní dítě, nepředstavuje, jak bylo již výše uvedeno, porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze např. odhlédnout ani od skutečnosti, že daňové zvýhodnění, byť je přiznáváno konkrétnímu daňovému poplatníkovi, se přímo odráží do majetkového společenství manželů, jež zpravidla při uzavření manželství vzniká, což u neformálních vztahů není.
24. Takové nastavení právní úpravy přitom jistě samo o sobě nepředstavuje (daňové) omezení podpory pěstounů a pěstounských rodin. Pokud stěžovatel uvádí, že ustanovení §45a zákona o rodině umožňovalo pěstounství pouze manželům, ani podle stávající právní úpravy (§964 odst. 1 občanského zákoníku) tomu není jinak. I přes určité posuny ve společenském soužití, jež se stávají pro dnešní dobu typické, nelze považovat snahy zákonodárce o podporu tradiční rodiny (manželství) formou daňového zvýhodnění bez dalšího za rozporné s ústavním pořádkem. Tyto snahy, které by měly motivovat nesezdané páry, jež chtějí společně pečovat o nebiologické dítě, k uzavření manželství (byť samozřejmě nelze předpokládat, že by pouze na základě aktuální daňové politiky lidé vstupovali do manželství), lze chápat právě ve vztahu k nebiologickým dětem i jako určitou pojistku či podporu trvání vzájemného vztahu pečujících osob.
25. K nesouhlasu stěžovatele s výrokem III napadeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud částečně úspěšnému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, Ústavní soud uvádí, že otázce náhrady nákladů řízení se ve své judikatuře věnoval již mnohokrát. Lze připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě, přičemž ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, bod 59). Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí takový zásah do práva stěžovatele nepředstavuje.
26. Nejvyšší správní soud ve výroku II napadeného rozsudku stěžovateli vyhověl a zrušil výrok III rozsudku krajského soudu. Je nutno dát za pravdu stěžovateli, že měl částečný úspěch ve věci a náleží mu proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty druhé ve spojení s §120 soudního řádu správního, což vyplývá i z komentářové literatury (viz např. Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P. Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014). Jedná se však dle názoru Ústavního soudu spíše o formální pochybení Nejvyššího správního soudu, neboť podle §110 odst. 3 soudního řádu správního platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Lze tedy mít za to, jak uvádí stěžovatel, že Nejvyšší správní soud neměl o náhradě nákladů řízení rozhodovat. Pokud nicméně takto ve vztahu k žalovanému (výrok III napadeného rozhodnutí) postupoval, do práv stěžovatele napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nezasáhlo, neboť rozhodnutí o nákladech jak v řízení o žalobě, tak o kasační stížnosti je v pravomoci krajského soudu.
27. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu