ECLI:CZ:US:2015:3.US.3344.14.2
sp. zn. III. ÚS 3344/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavních stížností R. M., zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 450/40, a L. Č., a L. M., obou zastoupených Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Opava, Partyzánská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 4 Tdo 986/2014-36, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2014 č. j. 5 To 42/2014-440 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. prosince 2013 č. j. 27 T 82/2011-381, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavními stížnostmi, z nichž každá byla podána samostatně jednotlivými stěžovateli, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), za současného porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále též "nalézací soud") ze dne 2. prosince 2013 č. j. 27 T 82/2011-381 byli stěžovatelé L. Č. a L. M. uznáni vinnými spácháním zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jenž byl v obou případech podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Týmž rozsudkem byl stěžovatel R. M. uznán vinným přečinem nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") ze dne 15. dubna 2014 č. j. 5 To 42/2014-440. Jejich následná dovolání byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 4 Tdo 986/2014-36.
3. Trestní jednání stěžovatelů L. Č. a L. M. mělo spočívat v tom, že dne 27. března 2011 v Opavě v době od 2.00 do 4.50 na ulici X v obývacím pokoji v bytě č. 3, jehož majitelem byl R. M. a do něhož všichni tři společně vylákali poškozenou, která byla v silně podnapilém stavu, nejprve L. Č. uchopil poškozenou za ruce, přitáhl ji k sedačce a přes její slovní odpor ji tahem směrem k zemi donutil, aby poklekla na zem před sedačku, na které seděl L. M. s obnaženým pohlavním údem. Oba stěžovatelé ji pak měli společně držet za hlavu, a přestože se bránila odstrkáváním rukama, L. M. jí měl vsunout svůj pohlavní úd do úst a způsobem napodobujícím kopulační pohyby se přivést k vyvrcholení. Vzápětí poté, co poškozená z pokleku povstala a chtěla z bytu odejít, ji měl L. Č. povalit na sedačku a přes její odpor vyjádřený slovně a odtlačováním rukama k ní přikleknout, svléknout jí kalhoty, kalhotky a triko, vahou svého těla na ni nalehnout a přes její aktivní odpor jí roztáhnout nohy, zasunout pohlavní úd do její pochvy a vykonat na ní soulož, aniž by došlo k jeho vyvrcholení. Stěžovatel R. M. se měl trestního jednání dopustit tím, že tomuto násilnému sexuálnímu jednání nezabránil, ačkoliv mu byl přítomen, a že neučinil ani žádné kroky, kterými by ostatní stěžovatele od jeho spáchání odradil nebo jeho dokonání znemožnil.
4. K odsouzení stěžovatelů došlo až poté, co byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2013 č. j. 5 To 288/2013-354 k odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. května 2013 č. j. 27 T 82/2011-322, jímž byli stěžovatelé naopak zproštěni obžaloby, a to z důvodu přetrvávajících pochybností o jejich vině.
5. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. října 2014, bylo od počátku vedeno pod sp. zn. III. ÚS 3344/14. Dne 28. listopadu 2014 obdržel Ústavní soud ústavní stížnosti L. Č. a L. M., jež směřovaly proti týmž napadeným rozhodnutím a o nichž byla vedena řízení pod sp. zn. III. ÚS 3734/14 a II. ÚS 3744/14. Vzhledem k tomu, že všechny tři ústavní stížnosti brojily proti stejným rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto v trestní věci stěžovatelů, Ústavní soud podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s §112 odst. 1 občanského soudního řádu, rozhodl usnesením ze dne 9. prosince 2014 č. j. III. ÚS 3344/14-12 o jejich spojení k prvně uvedenému řízení.
II.
Argumentace stěžovatele R. M.
6. Stěžovatel R. M. ve své ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s tím, jak byl v jeho případě zjištěn skutkový stav věci. Obecné soudy podle jeho názoru neprojednaly jeho věc spravedlivě, ignorovaly důvodné pochybnosti o jeho vině, nepřihlížely k okolnostem svědčícím v jeho prospěch a neprovedly relevantní a zásadní důkaz zpochybňující jiné důkazy svědčící o jeho vině, kterým bylo tvrzení poškozené, přestože provedení tohoto důkazu navrhovala i obžaloba. Jimi učiněné skutkové závěry mají být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a řízení mělo být zatíženo zásadními procesními vadami, které ovlivnily rozhodnutí ve věci samé.
7. Hodnocení obecných soudů stěžovatel v první řadě vytýká to, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, tedy že o jeho vině rozhodly navzdory tomu, že v tomto ohledu existovaly důvodné pochybnosti. Své rozhodnutí totiž založily na výpovědi poškozené, jejíž hodnověrnost však byla zpochybněna dvěma znaleckými posudky, jakož i dalšími provedenými důkazy. Dodává přitom, že stěžovatelka měla v jeho bytě intimní styky s ostatními stěžovateli zcela dobrovolně a vědomě, ačkoliv byla velmi opilá. Podle znaleckého posudku MUDr. Mgr. Marka Péreze, Ph.D., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla poškozená v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, pod vlivem alkoholu, a to ve stavu středně těžké až těžké opilosti. Lze u ní proto předpokládat ostrůvkovité výpadky paměti a zhoršenou reflexi vlastního jednání, což narušilo její specifickou věrohodnost, tj. věrohodnost její výpovědi právě o předmětných událostech. Poškozená si nakonec nebyla schopna vzpomenout ani na hádku se svým kamarádem, kvůli které odešla z oslavy, kde před setkáním se stěžovateli popíjela. Její opilost se mohla projevit i tím způsobem, že i když se domnívala, že se chová distingovaně a odmítá explicitně sexuální interakci, ve skutečnosti její signály mohlo okolí vnímat jako vstřícné či iniciativní ve vztahu k sexuální interakci. Rovněž nelze vyloučit, že reakce stěžovatelky na stres, která se u ní objevila, mohla být důsledkem emočního a kognitivního zpracování vlastního chování v opilosti, kterého poškozená ex post litovala, a nikoliv jen reakcí na znásilnění.
8. Uvedené závěry se odlišují od závěrů obsažených ve znaleckém posudku PhDr. Heleny Khulové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, která naopak konstatovala, že u poškozené nebyly zjištěny znaky lhavosti jako vyhraněného povahového rysu nebo patologické lhavosti, a i když její jednání a reaktivita byly ovlivněny alkoholem, poškozená podává konstantní jádro výpovědi a nejsou signály, že by vlivem toxického působení alkoholu nedocházelo u poškozené k ukládání paměťových stop. Z jejího posudku se rovněž podává, že se u poškozené objevila klinicky významná reakce na stres, projevující se komplikacemi při navazování plnohodnotných vztahů. Tyto závěry jsou podle stěžovatele nicméně nejen v rozporu s prvně uvedeným znaleckým posudkem (jakož i původně vypracovaným posudkem PhDr. Dagmar Moravcové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, přibrané policejním orgánem, jejíž výslech v řízení před soudem však znemožnilo její onemocnění; tento posudek byl vypracován s velmi krátkým časovým odstupem od projednávané události), nýbrž rovněž s některými dalšími důkazy. Výslechem přátel poškozené bylo například zjištěno, že vede zcela běžný život, jaký vedla před událostí, a že se u ní nevyskytuje žádná posttraumatická stresová porucha. Poškozená se občas s obžalovanými (náhodně) potkává bez jakékoli reakce z její strany. Dále je třeba uvést, že bezprostředně po předmětné události, kdy byla gynekologicky vyšetřena, neměla na těle ani sebemenší poranění (kromě hematomu nad loktem). Její verzi průběhu událostí pak zpochybňují i svědectví sousedů, z nichž plyne, že z bytu odešla oblečená a teprve půl hodiny po dvou mužích. Pochybnosti o vině stěžovatelů nelze rozptýlit toliko konstatováním, že nebyl nalezen motiv poškozené pro to, aby neuváděla pravdu. Takovýto motiv nabízí již znalecký posudek MUDr. Mgr. Marka Péreze, Ph.D. a stejně tak si jej lze i domyslet (např. že poškozená svého jednání litovala a cítila se trapně, zejména v souvislosti s tím, že jí obžalovaní dávali peníze, ještě ve stavu opilosti sdělila kamarádům, že byla znásilněna, aby se před nimi či také sama před sebou obhájila, a později kvůli obavě z negativní reakce okolí na své výpovědi setrvala).
9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že výpověď poškozené byla celá provedena pouze v přípravném řízení. Při hlavním líčení konaném dne 31. srpna 2011 uvedla, že vypovídat nechce, chce vzít vše zpět a obžalovaní mají být zproštěni všech obvinění, načež zkolabovala. Na hlavní líčení konané dne 5. října 2012 se poškozená vůbec nedostavila. Dne 2. prosince 2013 pak při dalším pokusu neuvedla nic podstatného a opět zkolabovala. V této souvislosti stěžovatel namítá, že v trestním řízení nebylo respektováno jeho základní právo na obhajobu, zásada kontradiktornosti, zásada bezprostřednosti a ústnosti řízení. Výslech poškozené byl dne 2. prosince 2013 proveden při hlavním líčení, ke kterému nebyli předvoláni obžalovaní, a to záměrně, aby tento výslech mohl proběhnout v jejich nepřítomnosti. Je zřejmé, že tento postup neobstojí z hlediska výše uvedených základních práv. Soud měl především řádně nařídit hlavní líčení a předvolat k němu stěžovatele, neboť výpověď poškozené byla stěžejním důkazem o jejich vině. Svědek, jehož výpověď je jediným usvědčujícím důkazem, má být v každém případě vyslechnut před soudem, a jestliže není schopen souvisle vypovídat, má z toho soud vyvodit patřičné závěry. K tomu je třeba dodat, že ochrany poškozené bylo možné dosáhnout i jinak, a to postupem podle §183a trestního řádu, tedy provedením výslechu mimo hlavní líčení, případně v souladu se zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), který umožňuje po odůvodnění takovéhoto rozhodnutí vykázat obžalované z jednací síně na dobu jejího výslechu nebo použít audiovizuální techniku. I v těchto případech by se ovšem mohlo takto postupovat jen zcela výjimečně, primárně ve vztahu ke zvlášť zranitelným obětem, mezi něž poškozená zjevně nepatří. Jednoznačným pochybením je pak skutečnost, že se po ukončení výslechu poškozené k němu vyjadřovali znalci, byť velmi stručně, čemuž již měli být obžalovaní přítomni.
10. Obecným soudům je vytýkán i způsob, jakým se vypořádaly se stěžovatelem navrženým důkazem znaleckým posudkem PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D., soudního znalce v oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, jenž hodnotil závěry obsažené ve znaleckém posudku PhDr. Heleny Khulové v konfrontaci se závěry PhDr. Dagmar Moravcové a MUDr. Mgr. Marka Péreze, Ph.D. Na jedné straně odvolací soud chybně (a bez věcně adekvátního odůvodnění) uvedl, že jej odmítá provést, ačkoliv jeho provedení navrhovala i obhajoba, na straně druhé se však v odůvodnění svého rozhodnutí tímto posudkem zabýval, přičemž dospěl k nesprávnému závěru, že v něm obsažené závěry zjevně nemohly nic změnit na správnosti skutkových závěrů.
11. Ve vztahu k závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelé byli usvědčeni nejen výpovědí údajné poškozené, ale také dalších svědků, stěžovatel uvádí, že tito svědci vypovídali pouze o tom, co jim řekla poškozená, tedy "že byla znásilněna", bez jakýchkoliv dalších podrobností. Velmi zavádějící je konstatování tohoto soudu, že poškozená informovala svědky poté, co utekla z bytu stěžovatele po znásilnění. Toto totiž v řízení zjištěno nebylo. Z bytu odešla až po stěžovatelích, přičemž mezitím kouřila se stěžovatelem R. M. cigarety, dala mu své telefonní číslo a konverzovala s ním. Lze tedy shrnout, že podle stěžovatele nebyla jeho vina přesvědčivě prokázána, a proto měl být obžaloby zproštěn. Napadenými rozhodnutími soudu došlo k porušení výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele.
III.
Argumentace stěžovatelů L. Č. a L. M.
12. Stěžovatelé L. Č. a L. M. uplatnili ve svých ústavních stížnostech shodnou argumentaci, jež se v podstatné míře překrývá s výše shrnutými námitkami stěžovatele R. M. Oba považují za zcela zásadní vadu trestního řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, skutečnost, že jako obžalovaní nebyli předvoláni na hlavní líčení konané dne 2. prosince 2013 od 10.30 hodin před Okresním soudem v Opavě. Právě v tuto hodinu přitom soud konal hlavní líčení, v jehož rámci se uskutečnil poslední výslech poškozené. Stěžovatelé byli předvoláni až od 13.00, což je postup, který platné právní předpisy neumožňují. Obžalovaní měli být předvoláni ke každému hlavnímu líčení, přičemž teprve následně mohl soud rozhodovat o případných opatřeních ve vztahu k přítomnosti u hlavního líčení. Tímto postupem mělo být porušeno právo stěžovatelů podle čl. 96 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné, jakož i jejich právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti a aby se mohli vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Za zmínku stojí i skutečnost, že po uvedeném výslechu poškozené se k jeho obsahu vyjádřili znalci PhDr. Helena Khulová a MUDr. Mgr. Marek Pérez, Ph.D., na jejichž vyjádření ovšem stěžovatelé nemohli dále reagovat. Samotná skutečnost, že poškozená během výslechů plakala, neznamená, že by jejich provedením mohl být zdravotní stav poškozené dotčen. Stěžovatelé ji nakonec v Opavě běžně potkávají a při jejich vzájemných střetnutích je poškozená určitě pozná, aniž by na ni byla patrná nějaká reakce.
13. Pochybení soudu spatřují stěžovatelé i ve způsobu, jakým odvolací soud přistoupil k důkaznímu návrhu stěžovatele R. M., který předložil nový znalecký posudek vyhotovený PhDr. Josefem Pavlátem, Ph.D. Tento posudek podle jejich názoru jednoznačně vyvrací některé závěry, ke kterým dospěla znalkyně PhDr. Helena Khulová. Tento důkaz byl odmítnut bez zjevného důvodu, a tudíž v rozporu se zásadou spravedlivého procesu i zásadou rovnosti stran.
14. Skutkové a právní závěry obecných soudů v dané věci považují stěžovatelé za jsoucí v příkrém rozporu s tím, jak byl skutkový stav zjištěn v průběhu dokazování. Nalézací i odvolací soud zcela zjevně a bezdůvodně nepřihlížely k důkazům a tvrzením, které podporovaly jejich obhajobu a prokazovaly jejich nevinu. Nalézací soud změnil svůj původní právní názor toliko v důsledku zásahu odvolacího soudu, aniž by provedl jakýkoliv nový důkaz (s výjimkou pokusu o výslech poškozené), v jehož důsledku by došlo ke změně důkazní situace. Již vůbec se pak obecné soudy nezabývaly tím, co uvedla poškozená u hlavního líčení konaného dne 31. srpna 2011, tedy že vypovídat nechce a všechno chce vzít zpět. K dalšímu dotazu předsedy senátu, zdali bude schopna vypovídat někdy jindy, uvedla, že všechny výslechy budou stejné. Poté, co ji předseda senátu vysvětlil smysl jejího výslechu, dodala, že by soud měl obžalované raději zprostit. Řádně proveden nebyl ani důkaz igelitovým sáčkem s nedopalky a krabičkou cigaret, které poškozená vykouřila v průběhu návštěvy v bytě R. M. Závěrem stěžovatelé upozornili na rozpory mezi znaleckým posudkem PhDr. Heleny Khulové a znaleckými posudky PhDr. Dagmar Moravcové a MUDr. Mgr. Marka Péreze, Ph.D., jakož i posudkem PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D. Některé závěry prvně uvedené znalkyně jsou nedostatečné, chybné a nejasné nebo dokonce bez opory v odborné literatuře.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 82/2011 a vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
16. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 29. října 2015 sdělil, že v obsahu námitek směřujících proti napadenému usnesení tohoto soudu nespatřuje ústavněprávní přesah. Námitky stěžovatelů jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšných účastníků řízení s průběhem řízení před soudy obou stupňů, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí těchto soudů vycházela. Základní práva a svobody stěžovatelů neměla být napadenými rozhodnutími porušena a jejich ústavní stížnosti by proto měly být odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
17. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 27. října 2015 i Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření ze dne 13. října 2015 plně odkázaly na obsah svých rozhodnutí, vůči nimž směřují ústavní stížnosti.
18. Všechna tato vyjádření byla zaslána stěžovatelům pro případ, že by na ně chtěli reagovat, čehož tito využili. Stěžovatelé L. Č. a L. M. ve své replice ze dne 18. listopadu 2015 odkázali na argumentaci uvedenou v jejich ústavních stížnostech, v nichž poukázali na celou řadu procesních nedostatků, jež měly mít za následek porušení jejich ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel R. M. ve své replice ze dne 27. listopadu 2015 zopakoval stěžejní části své původní argumentace.
V.
Vlastní hodnocení
19. Ústavní stížnosti jsou přípustné, byly podány včas a osobami k tomu oprávněnými a splňují i další zákonem předepsané formální náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, vyjádřeními účastníků a obsahem příslušného spisu, však dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
20. Argumentace stěžovatelů, kterou opodstatňují svá tvrzení, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejích ústavně zaručená základní práva, sestává ze dvou základních rovin. První z nich se týká jejich práva vyjádřit se ke všem důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, do nichž mělo být zasaženo tím, že v rámci hlavního líčení nemohli poškozenou konfrontovat svými otázkami a tím zpochybnit důvěryhodnost její výpovědi. V případě druhé roviny jde o vlastní hodnocení důkazů, tedy zda se obecné soudy ve svých skutkových zjištěních adekvátně vypořádaly s eventuálními rozpory, což znamená také to, zda v případě důvodných pochybností respektovaly zásadu in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a přiklonily se tak na stranu obviněných. Ústavní soud přistoupil k posouzení napadených rozhodnutí z hlediska obou těchto rovin, přičemž své závěry založil na následujících východiscích.
21. Předně je třeba uvést, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. V žádném případě tedy nejde o další instanční přezkum, v jehož rámci by bylo možné v plném rozsahu posuzovat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí.
22. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčených postulátů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [např. nález ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), všechna v tomto usnesení uvedena rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na http://nalus.usoud.cz]. Jde především o ty případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. nález ze dne 16. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2445/09 (N 46/60 SbNU 523)]. Orgány činné v trestním řízení musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Jednotlivé důkazy musí přitom hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Takto vyjádřenou zásadu volného hodnocení důkazů nicméně nelze zaměňovat s libovůlí orgánů činných v trestním řízení [srov. nález ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Její uplatnění je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [např. nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63), nález ze dne 20. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239) či nález ze dne 23. září 2008 sp. zn. I. ÚS 910/07 (N 156/50 SbNU 389)].
23. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídal stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost [srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2445/09]. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou. Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, vždy musí být vyloženy ve prospěch obžalovaných [např. nález ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. I. ÚS 910/07, nález ze dne 20. května 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381) a nález ze dne 4. prosince 2003 sp. zn. I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny ostatně vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to právě obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine trestního řádu) [srov. nález ze dne 26. listopadu 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)].
24. Dále je třeba zdůraznit i požadavek, aby byla účastníkovi v řízení před obecnými soudy dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé, jakož i navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka přitom odpovídá povinnost soudu nejen rozhodnout o důkazních návrzích, ale rovněž - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů a též zásad vyjádřených v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (nález sp. zn. IV. ÚS 219/03).
25. Pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatelů, Ústavní soud se nezabýval námitkou nesprávnosti postupu nalézacího soudu, který na tu část hlavního líčení, v jejímž rámci byla vyslýchána poškozená, nepředvolal stěžovatele, nýbrž pouze jejich právního zástupce (který se jí také zúčastnil). Za situace, kdy výslech poškozené v důsledku její psychické indispozice proběhl pouze v omezeném rozsahu, poškozená v něm neuvedla žádné nové skutečnosti a obecné soudy z něj při svém rozhodování fakticky nevycházely, by totiž ani případné zpochybnění zákonnosti tohoto postupu nemělo relevantní průmět do výsledku trestního řízení, a tedy ani do jeho celkového hodnocení z hlediska možného porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
26. Stěžejní otázka pro posouzení věci naopak spočívala v tom, zda bylo možné při závěru o vině vycházet v rozhodující míře právě z výpovědi stěžovatelky učiněné v přípravném řízení, tedy bez toho, aby byl proveden její výslech v hlavním líčení, na němž by mohla být konfrontována ze strany stěžovatelů, resp. jejich právního zástupce. Ústavní soud při jejím hodnocení vzal v úvahu skutečnost, že nalézací soud se o výslech poškozené opakovaně pokusil, přičemž k jeho řádnému provedení nedošlo z důvodu, že poškozená v průběhu hlavních líčení konaných ve dnech 31. srpna 2011 a 2. prosince 2013 zkolabovala. Za této situace lze akceptovat závěr, že další předvolání poškozené by s velkou pravděpodobností postrádalo smysl. Bylo tedy možné provést důkaz výpovědí poškozené z přípravného řízení, neboť tato byla dne 28. března 2011 učiněna v přítomnosti obhájce stěžovatelů, který měl možnost klást ji otázky a této možnosti rovněž využil. Nadto lze dodat, že stěžovatelé na hlavním líčení dne 2. prosince 2013 nenavrhovali provést nový výslech poškozené, a to případně ani mimo hlavní líčení, což by případně mohlo zmírnit nepříjemný, stresující či traumatizující dopad výslechu na poškozenou v důsledku oživení negativních zážitků.
27. Ve vztahu k samotnému hodnocení důkazů a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním Ústavní soud konstatuje, že skutková zjištění obecných soudů v projednávané věci spočívají převážnou měrou na východisku věrohodnosti poškozené, jejíž výpovědi nalézací soud uvěřil. Tato skutečnost ovšem sama o sobě není porušením zásad spravedlivého procesu. Podstatné je, zda obecný soud, který vzal obsah takovéto výpovědi za prokázaný (a tudíž neuvěřil tvrzení obhajoby), poskytne pro takový závěr logické a věcně přesvědčivě odůvodnění, opřené případně o další nepřímé důkazy [srov. např. nález ze dne 29. února 2012 sp. zn. III. ÚS 2453/11 (N 41/64 SbNU 471), též usnesení ze dne 31. října 2007 sp. zn. III. ÚS 2194/07].
28. V tomto ohledu lze stručně shrnout, že závěr o vině stěžovatelů se opírá o rozsáhlé dokazování, v jehož rámci byly provedeny mj. svědecké výpovědi a znalecká zkoumání. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě vypořádaly s otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené, jakož i s namítanými rozpory její výpovědi s jinými důkazy. Ústavní soud přitom v jejich hodnocení neshledal žádnou skutečnost, která by opodstatňovala závěr o natolik extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jenž by - s ohledem na jeho průmět do závěru o vině stěžovatelů - opodstatňoval závěr o porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud rovněž dostatečným způsobem vysvětlil důvody, pro které neprovedl důkaz znaleckým posudkem PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D., když podle jeho názoru ani jeho prostřednictvím nemohly být zpochybněny ty závěry znaleckého posudku PhDr. Heleny Khulové, na jejichž základě obecné soudy posoudily věrohodnost poškozené. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části napadených rozhodnutí.
29. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů v trestní věci stěžovatelů byla porušena jejich základní práva a svobod, pročež mu nezbylo, než jejich ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu