ECLI:CZ:US:2015:3.US.3390.14.1
sp. zn. III. ÚS 3390/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Přádové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2014 č. j. 53 Co 319/2014-61 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. června 2014 č. j. 15 C 174/2014-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 23. října 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv, a sice práva na zachování lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovné postavení účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na respektování soukromého a rodinného života zaručené čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("dále jen Úmluva"), práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 6 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") bylo nařízeno vydání předběžného opatření, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se jakéhokoli nakládání s řadou v napadeném rozhodnutí vyjmenovaných nemovitostí. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém bylo rozhodnuto výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") tak, že bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Žalobkyně z předmětného řízení se žalobou ze dne 4. června 2014 na stěžovatelce domáhá zaplacení částky ve výši 15 000 000 Kč, a to z titulu čtyř nesplacených ústních smluv o půjčce, které měla se stěžovatelkou uzavřít v letech 2011 a 2012. Jako důkazy k podložení svých tvrzení žalobkyně předložila výzvy k zaplacení předmětných částek a výpisy z účtů, které prokazují převod těchto částek z účtu žalobkyně na účet stěžovatelky. Následně žalobkyně podala návrh na vydání předběžného opatření, které odůvodnila obavou, že stěžovatelka zatíží či převede na jinou osobu nemovitosti, které má ve svém vlastnictví, a s ohledem na to, že stěžovatelka nemá pravidelný příjem, bude případný výkon rozhodnutí ohrožen. Obvodní soud následně vydal výše uvedené usnesení, v jehož odůvodnění uvedl, že žalobkyně osvědčila poskytnutí předmětných částek na účet stěžovatelky a skutečnost, že stěžovatelka byla o jejich vrácení opakovaně písemně vyzývána jak žalobkyní, tak jejím právním zástupcem. S ohledem na výši žalované částky je zde reálná obava, že v případě zcizení či zatížení dotčených nemovitostí, by mohl být případný výkon rozhodnutí ohrožen, neboť stěžovatelka nedisponuje žádnými jinými přiměřenými majetkovými hodnotami. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž mimo jiné uvedla a doložila svůj pravidelný příjem, pocházející z činnosti na různých projektech, a emailovou komunikaci mezi právními zástupci obou stran, která obsahovala reakci na výzvy k zaplacení předmětné částky. Dále také předložila emailovou komunikaci mezi ní a žalobkyní za účelem prokázání skutečnosti, že předmětná částka byla darem a nikoli půjčkou. Městský soud následně usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry obvodního soudu, které doplnil o závěr, že prokázání žalobních tvrzení stran převodů předmětných částek je pro účely vydání předběžného opatření postačující. Podotkl také, že žalovaná netvrdí, že dotčené nemovitosti jsou předmětem jejího podnikání a omezení práva s nimi disponovat by tudíž zhoršilo její ekonomickou situaci či by vedlo ke ztrátě jejího zisku. Lze na ní tedy spravedlivě požadovat, aby strpěla dočasné omezení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem. S ohledem na v odvolání uvedené tvrzení stěžovatelky, týkající se její solventnosti a stálých příjmů z činnosti na projektech, Městský soud zastává názor, že vzhledem k výši žalované částky není jisté, zda je stěžovatelka schopna dosahovat takových příjmů, aby byla případně schopna uspokojit nárok žalobkyně. Dále se v rozhodnutí uvádí, že stěžovatelka ponechala výzvy k zaplacení bez odezvy, což vyvolává obavu, že výkon rozhodnutí by mohl být ohrožen.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně vylíčila skutkové okolnosti celého případu k podložení svého tvrzení, že žalovaná částka byla darem, nikoli půjčkou od žalobkyně. Ústavní stížnost se tedy zabývá vztahy mezi žalobkyní a stěžovatelkou, jejich dlouhodobou spoluprací, v průběhu které žalobkyně stěžovatelce několikrát poskytla finanční prostředky k zajištění její činnosti, a okolnostmi ukončení této spolupráce spojené s převodem předmětných finančních částek na účet stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také předkládá kopie emailových komunikací, které byly již součástí odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu, jež potvrzují, že stěžovatelka neponechala žádosti žalobkyně bez odezvy. Dle názoru stěžovatelky rozhodnutí obecných soudů nemají zákonný podklad a jde o projevy svévole. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na to, že předpokladem pro vydání předběžného opatření je osvědčení žalobního nároku a prokázání konkrétních skutečností, které odůvodňují obavu, že by případný výkon rozhodnutí byl ohrožen. Tyto předpoklady nebyly naplněny a soudy tak výše uvedenými rozhodnutí porušily stěžovatelčina základní práva. Z toho důvodu stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou poměrně častým předmětem řízení o ústavních stížnostech. V těchto řízeních Ústavní soud ustáleně připouští, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv postižených osob (viz již nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 a jej sledující konstantní judikatura Ústavního soudu) Zároveň však vždy zdůrazňuje prozatímnost takového druhu rozhodnutí, k jehož vydání i přezkumu jsou lépe uzpůsobilé obecné soudy, které jako jediné mohou vždy přesně posoudit úroveň ohrožení oprávněných zájmů stran konkrétního občanskoprávního řízení. Při zásazích do tohoto druhu činnosti obecných soudů se Ústavní soud zásadně omezil na přezkum dodržení kompetenčního a procesního rámce, daného ústavními procesními právy účastníků, pro vydání takového rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1888/13 ze dne 13. 2. 2014 nebo sp. zn. III. ÚS 3489/13 ze dne 23. 10. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K posouzení naplnění hmotněprávních podmínek (potřeba úpravy poměrů účastníků anebo obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí) by mohl přistoupit jen v případech logického excesu či zjevné svévole ze strany obecných soudů. K ničemu takovému však dle Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
7. Dospějí-li obecné soudy k názoru o "předběžné důvodnosti" žaloby, nelze za protiústavní považovat závěr, dle nějž je žalobní nárok ohrožen nedostatkem majetku na straně žalované, pročež je třeba zajistit jeho nesnižování. Ústavní soud nemůže korigovat názory soudů obecných soudy jen proto, že by v prvotních fázích řízení snad uvěřily dle něj špatné straně. Ochranu před zneužitím takového postupu představuje částečně institut jistoty, zakotvený v ustanovení §75b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a zcela pak možnost požadovat náhradu škody předběžným opatřením způsobené. Z napadených rozhodnutí je přitom patrné, že soudy se zabývaly přiměřeností vydaného předběžného opatření, když zjišťovaly, nakolik stěžovatelka potřebuje zajištěný majetek ke své pracovní či obdobné činnosti. Tento závěr je z hlediska stěžovatelčiných základních práv a svobod nanejvýš podstatný. Za určité pochybení lze označit zjevně chybné tvrzení městského soudu, že stěžovatelka nereagovala na výzvy žalobkyně. Poměrně obsáhlá komunikace mezi právními zástupci je přitom součástí odůvodnění odvolání stěžovatelky proti napadenému usnesení obvodního soudu (viz část 4. odůvodnění odvolání ze dne 26. června 2014 proti usnesení obvodního soudu ze dne 12. června 2014 č. j. 15 C 174/2014-34). Z napadeného rozhodnutí městského soudu však dle Ústavního soudu nevyplývá, že by tento závěr představoval opěrný důvod zamítnutí stěžovatelčina odvolání. Ten tvoří názor o ohrožení případného vymáhání budoucí pohledávky nedostatkem stěžovatelčina majetku. Dospějí-li však samy rozhodující soudy k závěru, že toto pochybení mění potřebu uspořádat dočasně vztahy mezi oběma stranami, mohou tak učinit postupem dle ustanovení §77 odst. 2 občanského soudního řádu. Z hlediska ochrany ústavnosti však takové pochybení nepředstavuje dostatečný důvod pro zásah Ústavního soudu. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal žádné omezení stěžovatelčiných základních práv a svobod, pro které by považoval za nutné zasahovat do stále probíhajícího občanskoprávního řízení.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovené §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu