ECLI:CZ:US:2015:3.US.3417.14.1
sp. zn. III. ÚS 3417/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Rožánkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Hellichova 247, (adresa pro doručování: Poděbrady, Dvořákova 794), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 8 Tdo 755/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 11 To 20/2014 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 3 T 126/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud v Nymburce shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu za to podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odstavec 1 písm. a) tr. zákoníku mu rovněž uložil trest propadnutí specifikovaných věcí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl výše specifikovaným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutek, tak jak byl zjištěn, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže ve stadiu pokusu, nýbrž jen ve stadiu přípravy. Z jeho výpovědi vyplynulo, že při procházení areálu podniku ČD DPOV, a. s., si všiml poškozeného pletivového plotu, za kterým se nacházely nějaké hromady věcí, a ze zvědavosti se rozhodl, že se podívá blíže. Proto v poškozeném místě plotu existující otvor zvětšil, aby se mohl podívat dovnitř areálu; v okamžiku, kdy tak chtěl učinit, se za ním objevil svědek Petr Landa, který v areálu pracoval jako ostraha objektu, začal na něho svítit baterkou a volat stůj! Toho se vylekal, vytvořeným otvorem vnikl do areálu a utíkal směrem doprava k osvětlení, kde byl následně jmenovaným svědkem zadržen. Nebyl schopen říci, jestli by něco vzal nebo ne, hlavně ho zajímalo, co tam je. Stěžovatel poté na podkladě obecného vymezení termínu pokus a termínu příprava v trestním právu prezentuje názor, že nejsou naplněny předpoklady pro to, aby jeho skutek byl posouzen jako pokus trestného činu krádeže; jeho jednání nedosáhlo takového vývojového stadia trestné činnosti, které by bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu, bezprostředně neohrožoval předmět útoku, ani se nenacházel na místě, kde mělo dojít k následku trestného činu, šel si areál pouze obhlédnout. Jeho jednání je proto možné posuzovat nanejvýše jako jednání přípravné; kromě malého batohu s nářadím nebyl ani vybaven pro případný odnos materiálu, který se v areálu nacházel.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Obecné soudy zjistily, že stěžovatele ve večerních hodinách (ve 20:35 hod. v říjnu, tedy již za tmy) zadržela ostraha napadeného objektu s batohem obsahujícím (zloději obvykle používané) nářadí poté, co užitím násilí (proštípaním pletivového plotu) vnikl do objektu s cílem něco vhodného v něm odcizit (což ostatně sám doznal). Jestliže k dokonání jeho úmyslu nedošlo, pak jen v důsledku včasného zásahu ostrahy objektu. Na tomto skutkovém základě rozhodující soudy ústavněprávně regulérním způsobem dovodily, že pokud stěžovatel přinesené náčiní již použil k tomu, aby vnikl skrz pletivový plot do napadeného objektu, jednak tím naplnil znak objektivní stránky trestného činu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (tj. čin spáchal vloupáním), jednak své jednání již posunul do stadia pokusu. O pouhou přípravu k tomuto činu by mohlo jít pouze za situace, že by si přichystal potřebné náčiní a přinesl (příp. dovezl) je s sebou (např. v batohu) k místu zamýšleného útoku. Ústavněprávní rozměr pak nedosahují ani stěžovatelovy námitky, že si předmětný areál mínil prozatím pouze "obhlédnout" a k odnesení odcizených věcí neměl vhodné zavazadlo.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu