ECLI:CZ:US:2015:3.US.3446.15.1
sp. zn. III. ÚS 3446/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Pavlíčka, zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Strossmayerovo nám. 977/2, 170 00 Praha 7, proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. září 2015 č. j. 14 C 184/2013-95, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2015, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalovaný") v záhlaví usnesení označený rozsudek a navrhuje jeho zrušení pro údajné porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel vytýká obecnému soudu, že při svém rozhodování vycházel pouze z důkazů předložených žalobcem a důkazy navržené stěžovatelem považoval za nadbytečné. Soud se prý rovněž neřídil závěry, uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížností napadený rozsudek obvodního soudu pokládá stěžovatel za překvapivý a rozporný s hmotným právem a domáhá se jeho zrušení.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 7 probíhal pod sp. zn. 14 C 184/2013 občanskoprávní spor, v němž se žalobkyně - Česká kancelář pojistitelů, právnická osoba zřízená zvláštním zákonem, domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 480,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představuje jednak zákonný příspěvek za dvě nepojištěná motorová vozidla, která, ač vedena v příslušném registru vozidel, neměla v období od 27. 1. 2010 do 26. 4. 2010 uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení), jednak náklady vynaložené žalobkyní na uplatnění nároku. Vlastníkem obou nepojištěných motorových vozidel je žalovaný. Žalovaný na svoji obranu tvrdil, že povinné ručení nezaplatil z toho důvodu, že obě vozidla nebyla provozována a jsou nepojízdná.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. září 2015 č. j. 14 C 184/2013-95 bylo žalobě v meritu věci vyhověno; soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 9 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a žalobu do částky 340,- Kč se zde uvedeným úrokem z prodlení zamítl (výrok II).
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
V posuzované věci nebyly Ústavním soudem zjištěny žádné skutečnosti, které by opravňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Z ústavněprávního hlediska je zejména podstatné, že ve věci bylo nařízeno soudní jednání, v němž stěžovatel mohl předložit důkazy, kterými by vyvrátil tvrzení žalobce o způsobilosti předmětných vozidel k provozu na pozemních komunikacích. Skutečnost, že výsledek soudního řízení byl jiný, než o který stěžovatel usiloval, nezakládá zásah do jeho základních práv ani protiústavnost rozsudku, s jehož odůvodněním stěžovatel polemizuje. Rozsudek nalézacího soudu je řádně odůvodněn a v něm vyslovené skutkové a právní závěry nevykazují žádné znaky svévole.
Znovu nutno zopakovat, že Ústavní soud není odvolací instancí, ani není oprávněn soudní řízení, které proběhlo formálně i materiálně v souladu s ústavními předpisy, podrobně přezkoumávat po skutkové a právní stránce.
Ve vyslovených závěrech obecného soudu nelze shledat žádný zásah do ústavně chráněných základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pokud stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2221/13, je třeba pro úplnost zdůraznit, že skutkové okolnosti byly v nyní zkoumaném případě jiné. V citovaném případě bylo ústavní stížnosti vyhověno, jelikož se jednalo o extrémní exces soudu, který nepřihlédl k tomu, že z prokázaného technického stavu vozidla tehdejšího stěžovatele jasně vyplynulo, že bylo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, neboť bylo vážně poškozeno na přední části, chyběl přední nárazník a přední světlomety. Vozidlo onoho stěžovatele bylo v rozhodném období, za které byl vymáhán příspěvek, nepochybně nepojízdné a nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích. Přestože tehdejší stěžovatel v řízení relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo nemohlo být provozováno, soud v oné věci dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho, že vozidlo bylo v rozhodném období vedeno v registru vozidel.
Nic takového v nyní posuzovaném případě stěžovatel neprokazoval ani to nebylo podstatou tohoto případu. Stěžovatel toliko tvrdil, že vozidla byla odstavena na pozemku v jeho vlastnictví, neprokázal však jejich faktickou nezpůsobilost k provozu na pozemních komunikacích. Důkaz o tvrzeném odstavení předloženými fotografiemi nebyl pro nalézací soud přesvědčivý, protože na snímcích nebyly zachyceny registrační značky vozidel. Takové hodnocení důkazu obecným soudem nevykazuje žádné rysy protiústavnosti a neskýtá důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
Souběžným důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti je rovněž bagatelní povaha sporu. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Závěrem je třeba připomenout, že obecné stěžovatelovy odkazy (bez konkrétní argumentace) na údajné další důkazní návrhy, které hodlal navrhnout, či navrhl v řízení před obecným soudem - bez uvedení cíle, kterého tímto postupem chtěl stěžovatel jako žalovaný dosáhnout - nejsou pro ústavněprávní přezkum dostatečné.
Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu