ECLI:CZ:US:2015:3.US.3468.14.1
sp. zn. III. ÚS 3468/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 č. j. 30 Cdo 2379/2013-134, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2013 č. j. 22 Co 3171/2012-103, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. 10. 2012 č. j. 5 C 5/2012-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o popření otcovství.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. 21 C 246/2005-15 zamítl žalobu stěžovatele o popření otcovství k nezletilé K. B. z matky D. B., které bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů dne 1. 4. 2005 učiněným v řízení o určení otcovství vedeném u Okresního soudu v Jihlavě, a to s odůvodněním, že stěžovatel návrh na popření otcovství podal až 10. 10. 2005, po uplynutí zákonné popěrné lhůty dle §61 odst. 1 zákona o rodině.
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 19. 10. 2012 č. j. 5 C 5/2012-83 řízení, zahájené (další) žalobou stěžovatele o popření otcovství k témuž dítěti, zastavil. V odůvodnění uvedl, že oproti novelizovanému ustanovení §57 zákona o rodině (týkajícímu se domněnky otcovství svědčící manželu matky) zůstalo ustanovení §61 tohoto zákona nezměněno, přičemž nelze přehlédnout rozdíly v určení otcovství manžela matky dle §51 zákona o rodině a určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů podle §52 téhož zákona, k němuž jsou nezbytné dva samostatné jednostranné právní úkony muže a ženy. I když je zde dán zřejmý zájem stěžovatele na popření otcovství v souvislosti se závěry testů DNA, není jeho rodičovská zodpovědnost k nezletilé zúžena jen na pouhé plnění vyživovací povinnosti, jak je tomu nyní, ale je zde i výrazný zájem nezletilé a její matky na stabilitě právních vztahů a ochraně jejich soukromého a rodinného života. Soud poukázal též na to, že stěžovatel poté, co jeho žaloba byla rozhodnutím Okresním soudem v Jihlavě zamítnuta, nebrojil proti němu žádným z dostupných prostředků k ochraně svých práv, čímž se - podle jeho názoru - rozhodl pro "akceptaci svého právního otcovství". Jelikož ani po provedeném dokazování nezjistil jiné rozhodné skutečnosti (za takovou nepovažoval stěžovatelem dovolávaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/09), než které zde byly dány v řízení před Okresním soudem v Jihlavě, dospěl k závěru, že trvá překážka věci rozhodnuté, která odstraněna nebyla, a proto řízení zastavil.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 4. 2013 č. j. 22 Co 3171/2012-103 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Učinil tak ve shodě s jeho závěrem, že novému projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť uplatňovaný nárok se opírá o stejné skutečnosti, které zde byly v době původního řízení a které dosud trvají. Významné přitom (z hlediska nové skutečnosti) není ani to, že poté, co bylo o nároku stěžovatele prvně rozhodnuto, došlo ke změně právní úpravy §57 zákona o rodině, jakož i to, že si stěžovatel poté (pozn. v roce 2012) obstaral důkaz znaleckým posudkem, vylučující jeho otcovství k nezletilé.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2014 č. j. 30 Cdo 2379/2013-134 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatel nezpochybnil závěr odvolacího soudu o naplnění podmínek zakládajících překážku věci rozsouzené dle §159 odst. 5 o. s. ř., ale má za to, že by požadavek na nezměnitelnost soudního rozhodnutí měl ustoupit požadavku na účinnou právní obranu, resp. "prosazení biologické reality na úkor právní fikce", dovolávaje se přitom závěru okresního soudu, který měl v určitých případech připustit "prolomení této překážky" ve smyslu bodu 33 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09. K tomu dovolací soud zdůraznil, že závěry, jichž se stěžovatel ve své věci dovolává, ze zmiňovaného bodu 33 nálezu neplynou, neboť v posuzovaném případě (stejně jako ve věci Kroonová a ostatní proti Nizozemsku) se jednalo o otcovství založené domněnkou otcovství svědčící manželu matky, aniž by zde bylo dřívější rozhodnutí ve věci popření otcovství, a tudíž se jedná o věc odlišnou jak z hlediska práva hmotného, tak i procesního.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se na obecné soudy obrátil s novou žalobou na popření otcovství až v souvislosti s rozhodovací praxí Evropského soudu pro liská práva (viz rozhodnutí Shofman proti Rusku, Kroon a ostatní proti Nizozemsku), jakož i Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/09. Při vědomí skutečnosti, že jeho předchozí žaloba byla zamítnuta z důvodu uplynutí popěrné lhůty, vycházel z předpokladu, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nemůže zabránit nové žalobě o popření otcovství, jestliže má jít o ochranu jeho práva na soukromý a rodinný život, a to v situaci, kdy dříve neměl k dispozici jakýkoliv účinný právní prostředek k tomu, aby docílil potřebné změny. Postupem soudů v této věci však bylo prakticky znemožněno, aby těmto jeho právům byla poskytnuta ochrana, jestliže se mu nedostalo příležitosti, aby i v zájmu nezletilé mohl účinně vyvrátit existenci právní domněnky svého otcovství.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel (ve spojení s ostatními namítanými právy) dovolává, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v dané věci splněny nejsou.
Zde jde předně o to, zda rozhodnutím o zastavení řízení o popření otcovství nebylo negativně zasaženo do práva stěžovatele na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a potažmo i do jeho práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 a čl. 13 Úmluvy.
Jak již bylo shora řečeno, v pořadí první žaloba stěžovatele byla soudem zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatel návrh na popření otcovství podal po uplynutí zákonné popěrné lhůty šesti měsíců dle §61 odst. 1 zákona o rodině; řízení o druhé žalobě stěžovatele pak soud zastavil z důvodu nedostatku podmínky řízení (překážky věci pravomocně rozsouzené dle §159a odst. 5 o. s. ř.), neboť nebyly zjištěny žádné jiné rozhodné skutečnosti, pro které by bylo možno usuzovat, že jde o návrh nový.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (srov. zejména usnesení sp. zn. III. ÚS 977/08 ze dne 16. 10. 2008) opakovaně konstatuje, že zákonem stanovená překážka rei iudicatae není pouze jakýmsi formalismem, jenž musí ustoupit eventuálně tvrzeným ústavně zaručeným základním právům či svobodám stěžovatelů, poněvadž v případě realizace daného názoru "by nastal stav, že by každá již pravomocně skončená věc mohla být znovu a znovu otevírána, a to na základě tvrzení o porušení ústavních práv účastníka řízení a soudy by pak v této souvislosti musely v podstatě přezkoumávat nejen svá rozhodnutí, ale případně také rozhodnutí soudů vyšších stupňů..., zda skutečně netrpí ústavněprávním deficitem, aby mohly rozhodnout, jestli lze věc znovu projednat, či nikoliv". Důsledky jsou představitelné, jmenovitě v podobě zásahu do základních principů právního státu, a to principu právní jistoty, projevující se mj. v principu nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí.
Uvedená zásada sice není absolutní, což je dáno povahou věci, anebo je tomu tak z důvodu veřejného zájmu, přičemž výjimky může stanovit jen zákon; "za základní dvě skupiny případů, kdy lze změnit pravomocné rozhodnutí, je třeba považovat mimořádné opravné prostředky a dále nový návrh na zahájení řízení v případech, že dojde ke změně poměrů" (opět sp. zn. III. ÚS 977/08).
Taková (či obdobná) situace v dané věci nenastala, a obecné soudy stěžovateli adekvátně vysvětlily, že zde důvody pro to, aby již ukončená věc mohla být znovu projednána v novém řízení, dány nejsou, byť překážku věci rozhodnuté založilo zamítnutí žaloby pro marné uplynutí popěrné lhůty dle §61 odst. 1 zákona o rodině. Tyto závěry z pohledu podústavního práva očividně obstojí, pročež jim nelze adresovat ani ty ústavněprávně relevantní námitky, které představuje kritika z nedostatku předvídatelnosti rozhodnutí nebo jeho nedostatečného či nesrozumitelného odůvodnění.
Tím (existencí předchozího řízení o popření otcovství) se daná věc odlišuje od těch, na které stěžovatel odkazuje.
Soudům je namístě přisvědčit i v názoru, že ani se změnou judikatury či přístupu k otázce popírání otcovství, resp. jeho podmínkám (ať již Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, nebo soudů obecných), nelze v dané věci spojovat žádné následky, jež by vedly k možnosti věc znovu projednat (výjimku představuje ustanovení §119a zákona o Ústavním soudu).
Názoru, že (zákonem stanovená) překážka rei iudicatae musí ustoupit ústavně zaručeným základním právům či svobodám stěžovatele, a z tohoto důvodu měly soudy v jeho věci žalobu o popření otcovství přesto znovu meritorně projednat, proto přisvědčit bez dalšího nelze.
Podstatné dále je, že otcovství stěžovatele k nezletilé bylo určeno souhlasným prohlášením stěžovatele a matky dítěte, učiněným před soudem v řízení o určení otcovství, zahájeného návrhem matky nezletilé. Jde tudíž o situaci, kdy otcovství nebylo určeno jen "fikcí" (jako tomu bylo v případě domněnky otcovství svědčící manželu matky), nýbrž ze stěžovatelovy vůle, a pakliže měl mít o svém otcovství pochybnosti, nic mu nebránilo ponechat otevřený prostor dříve zahájeného řízení, v němž mohl využít všech procesních záruk nabízené občanským soudním řádem pro kontradiktorní řízení žalovanému (jímž stěžovatel byl), včetně vlastních důkazních návrhů.
Nosné důvody nálezů sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a navazujícího nálezu sp. zn. II. ÚS 405/09 nejsou proto do dané věci přenositelné (v podrobnostech k "odlišnosti" lze odkázat zejména na odůvodnění usnesení dovolacího soudu).
Došlo-li k určení otcovství na základě tzv. druhé domněnky, tedy souhlasným prohlášením rodičů dítěte, svědčilo stěžovateli právo své otcovství popřít ve lhůtě dle §61 odst. 1 zákona o rodině; tohoto práva stěžovatel řádně nevyužil, podal-li žalobu až po uplynutí této lhůty. I za této situace však měl k dispozici opravný prostředek (odvolání) proti rozhodnutí prvostupňového soudu, který též nevyužil, přičemž dovolávat se nyní, že by šlo o procesní prostředek "stejně" zjevně neúčinný, zpochybňuje postup jiného stěžovatele, uplatněný ve věci, v níž posléze Ústavní soud rozhodl jak v plénu (stěžovatelem dovolávaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09) tak v senátě (nálezem sp. zn. II. ÚS 405/09) v jeho prospěch.
Měl-li stěžovatel k dispozici řízení o určení otcovství, v němž mohl tvrzení matky, že je otcem jejího dítěte efektivně vyvrátit, a i následně (poté, co založil své otcovství souhlasným prohlášením) mu byly k dispozici právní prostředky k ochraně jeho práv, které dostatečně nevyužil, nelze přisvědčit jeho názoru, že bylo-li nyní řízení o jeho druhé žalobě na popření otcovství zastaveno pro překážku věci pravomocně rozsouzené, bylo tím jeho právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny zasaženo v samotné své podstatě.
Zastavení řízení ve věci podané žaloby stěžovatele s ústavněprávně relevantním vybočením ze standardů soudní praxe, resp. s výkladovou svévolí či s excesem z doktrinálního pojetí dotčených právních institutů nikterak spojovat nelze, pročež ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (viz výše) ve vztahu k tzv. spravedlivému procesu dovoditelné není.
Shrnutím řečeného je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje (výše vymezené) hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a usnesením (bez jednání) ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu