ECLI:CZ:US:2015:3.US.348.15.1
sp. zn. III. ÚS 348/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného Mgr. Lenkou Žváčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 148/18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2015 č. j. 5 To 12/2015-256 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014 č. j. 3 T 159/2008-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů vydaná v jeho trestněprávní věci.
Městský soud v Brně rubrikovaným usnesením rozhodl, že podle §350 odst. 2 tr. řádu ve spojení s §332 odst. 1 tr. řádu a §91 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel vykoná zbytek trestu zákazu činnosti, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 9. 2008 č. j. 3 T 159/2008-138, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 5 To 577/2008 a ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2011 č. j. 3 T 159/2008-208.
Krajský soud v Brně ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pochybení, kterých se dopustil ve zkušební době (tj. 2 méně závažné přestupky, za něž přestupkový zákon neumožňuje uložení trestu zákazu činnosti), nemohou být důvodem k nařízení výkonu zbytku trestu, a to se zřetelem k účelu a smyslu zákona; ve srovnatelných případech Městský soud v Brně ostatně postupuje méně přísně. Za své závadné jednání, kterého se v minulosti dopustil (řízení pod vlivem alkoholu), byl již dostatečně potrestán - řádně vykonal uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, do výkonu tohoto trestu nastoupil sám a dobrovolně, a vykonal více než jednu polovinu uloženého trestu zákazu činnosti, přičemž tento zákaz plně respektoval. Stěžovatel konečně připomíná, že usiluje nahradit škodu, která byla jeho činem způsobena, a to i když se poškozená Česká pojišťovna, a. s., nepřihlásila se svým nárokem na náhradu škody do trestního řízení.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel sdělil, že Městský soud v Brně jej rozsudkem ze dne 13. 3. 2015 č. j. 8 T 109/2014-917 podle §226 písm. c) tr. řádu (tj. proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný) pravomocně zprostil obžaloby mj. pro skutek, kterého se měl dopustit dne 3. 6. 2014 (pro jediný skutek, který měl být údajně spáchán ve zkušební době podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti). Stěžovatel dovozuje, že v kontextu tohoto rozhodnutí je nyní již zcela zřejmé, že obecné soudy přihlížely k trestnímu stíhání stěžovatele neoprávněně a v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Úkolem Ústavního soudu je proto omezit se na zjištění, zda obecné soudy v projednávané věci řádně odůvodnily vydaná rozhodnutí, zda jsou tato odůvodnění racionální a srozumitelná a zda nepředstavují excesivní odklon od zákonných zásad či vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
Jinými slovy, ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného přitom posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy nevybočily - excesivním způsobem - z interpretace neurčitého právního pojmu "řádný život" ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku, pakliže nedostatek splnění odpovídající podmínky (vedení "řádného života") dovodily toliko z existence dvou dopravních přestupků.
Stěžovatel zjevně přehlíží, že v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod R 59/1973 a R 19/1976) platí, že nelze "řádný život" ztotožňovat jen s "netrestaností" ve smyslu trestněprávním, ale že vedení "řádného života" může vyloučit i (opakované) páchání přestupků (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 470 a 918), a tento závěr není důvod zpochybnit ani z hledisek ústavněprávních (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1745/10 ze dne 15. 7. 2010). Jedním ze znaků "řádného života" je totiž dodržování právních norem, a to nikoliv jen norem práva trestního, nýbrž i norem "přestupkových", jež "se nacházejí na pomyslném pomezí mezi právem správním a trestním" (srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 455; Důvodová zpráva k zákonu č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Společenský význam páchaných přestupků sice nedosahuje sám o sobě hranice společenské škodlivosti ve smyslu trestněprávním, může však nade vší pochybnost - zvláště při častějším výskytu a v souvislosti s činností, pro kterou byl stěžovatel již odsouzen k trestu odnětí svobody - ovlivnit relevantně úsudek, zda ve zkušební době vedl "řádný život" (ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku) či nikoli.
Přestože Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvinul ohledně "trestního stíhání (stěžovatele) pro úmyslnou majetkovou trestnou činnost" úvahu nesprávnou, resp. zavádějící (což dokládá rozsudek téhož soudu ze dne 13. 3. 2015 č. j. 8 T 109/2014-917, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestné činy, kterých se měl dopustit až přibližně dva měsíce po skončení zkušební doby), je současně zjevné, že v rozhodném směru (viz řečené v předchozím) uplatnil názory standardní. Pro ústavněprávní přezkum není sama o sobě relevantní každá jednotlivost, v níž lze spatřovat procesní či hmotněprávní nesprávnost, nýbrž celkové vyznění posuzovaného řízení, resp. jím dosažený výsledek.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je vyznamné potud, že - jak se podává z řečeného - je tomu tak i v projednávané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Odmítnut musel být taktéž návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, neboť ve vztahu k (věcně neprojednatelné) ústavní stížnosti má tento návrh akcesorický charakter, pročež sdílí její osud; zvláštního - negativního - výroku pak zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu