ECLI:CZ:US:2015:3.US.3481.14.1
sp. zn. III. ÚS 3481/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Ing. Jindřicha Vodičky, zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 25 Cdo 1642/2014-340, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.
I.
Stěžovatel uplatnil proti žalované obci Podůlší nárok na náhradu škody na zdraví, jež mu byla způsobena v důsledku pádu z jízdního kola v katastru této obce při najetí na neočekávanou, neoznačenou a žalovanou protiprávně vytvořenou překážku (terénní vlnu) na místní komunikaci, a to ve výši 6 321 600,- Kč s příslušenstvím; vedle žalované se řízení na její straně účastnila jako vedlejší účastník Generali Pojišťovna a. s..
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 18. 6. 2013 č. j. 11 C 130/2011-226 rozhodl tak, že žalobě vyhověl co do částky 165 000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění a 2 566 800 Kč na mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, a žalobu zamítl ohledně částky 273 000 Kč jako náhrady za bolest, 1 390 800 Kč náhrady za ztížení společenského uplatnění a 1 926 000 Kč představujících mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.
V odůvodnění uvedl, že nároku na náhradu za bolest nebylo žalobě vyhověno proto, že žalovaná již stěžovateli vyplatila z tohoto titulu 154 200 Kč, přičemž podle posudku znaleckého ústavu bylo bolestné ohodnoceno 1020 body, což představuje 122 400 Kč, a tudíž bylo stěžovateli vyplaceno více. Ztížení společenského uplatnění stěžovatele bylo znaleckým posudkem ohodnoceno 7130 body, což představuje 855 600 Kč, a jelikož před zahájením řízení bylo žalovanou stěžovateli již uhrazeno 690 600 Kč, žalobě vyhověl jen do částky 165 000,- Kč. Soud též dospěl k závěru, že jde o případ hodný zvláštního zřetele, a je proto nutné odškodnění za ztížení společenského uplatnění zvýšit o trojnásobek základní výměry, tj. o 2 566 800,- Kč [§7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."]. Vzal přitom v úvahu, že žalobce utrpěl úraz sice ve věku 65 let, ale způsob jeho života byl i v době úrazu nadstandardně všestranně aktivní.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 12. 2013 č. j. 20 Co 516/2013-305 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil.
Rozhodné závěry obou soudů jsou stěžovateli známy, pročež je na tomto místě již rekapitulovat netřeba.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítl.
V odůvodnění uvedl, že bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jež je závislé na posouzení intenzity poškození zdraví a je úzce spjato s odbornými (lékařskými) závěry znalce, je svojí povahou závěrem skutkovým. Posouzení, zda některé položky dle přílohy vyhlášky jsou zahrnuty v bodovém hodnocení položek jiných či nikoliv, je sice otázkou právní, jejíž řešení přísluší soudu, avšak i toto právní posouzení je závislé na skutkovém zjištění, do jaké míry jsou zdravotní následky vyjádřené v jednotlivých položkách zahrnuty již v následcích vyjádřených v položkách jiných, a to je otázkou odbornou, jejíž zodpovězení náleží znalci. Soudu nepřísluší přezkoumávat závěry znaleckého posudku, avšak je povinen hodnotit znalecký posudek z toho hlediska, zda jeho závěry "jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení". Odklon od závěrů znaleckého posudku by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by jeho odborné závěry byly založeny na nesprávné interpretaci právního předpisu (odškodňovací vyhlášky); taková situace však zjištěna nebyla.
K námitce, že veškeré v úvahu připadající funkční poškození míchy byly znaleckým ústavem podřazeny pod jedinou soubornou položku č. 0753 - kvadruplegie, dovolací soud konstatoval, že hodnocení poškození zdraví podle položky 0753 (s přihlédnutím k položce 0752 vzhledem k inkompletnosti kvadruplegie), aniž by byly zvlášť hodnoceny následky poškození míchy v oblasti vyměšování a sexuality, je podloženo odborným názorem znalců a bylo přesvědčivě a dostatečně ve znaleckém posudku a v doplňujícím vyjádření znaleckého ústavu odůvodněno, a soudy z něj opodstatněně vycházely. Jednotlivá poškození pak byla zohledněna stanovením výše bodového ohodnocení podle položky 0752 a zvýšením podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Na tomto základě proto dovolací soud uzavřel, že příznaky poškození míchy nebyly při hodnocení míry poškození zdraví opomenuty.
K tvrzené nesprávné aplikaci §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. se soud vyjádřil tak, že pokud lékař při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění nepřistoupil k jeho zvýšení ve smyslu tohoto ustanovení, bylo tomu tak proto, že následky škody na zdraví nehodnotil z hlediska jejich intenzity jako zvlášť těžké; stěžovateli pak nepřitakal v úvaze, že "jednotlivé položky odpovídající konkrétním poškozením by se měly vždy navyšovat všechny", neboť takový postup nemá v tomto ustanovení oporu.
Dovolací soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tvrzení o chybném výkladu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a jeho užití v jeho věci s odůvodněním, že dle názoru soudů obou stupňů šlo o zvlášť výjimečný případ, kdy základní odškodnění ztížení společenského uplatnění nevyjadřuje následky poškození zdraví žalobce, a proto se "zcela správně zaměřily na porovnání dosavadních společenských aktivit a konkrétních možností uplatnění poškozeného před úrazem se stavem, který u něj nastal poté a omezil ho různou měrou v jednotlivých oblastech jeho života". Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil (věk stěžovatele, jeho společenskou a sportovní aktivitu v době před úrazem, jeho následné vyloučení z dosavadního zájmového a společenského způsobu života a omezení zapojení do života rodinného) respektují podle dovolacího soudu požadavky zákona, jakož i zásadu přiměřenosti; současně s poukazem na vlastní rozsudek sp. zn. 25 Cdo 4826/2009 dodal, že při úvaze o míře mimořádného zvýšení odškodnění bylo třeba náležitě zohlednit, že ve věku, kdy stěžovatel utrpěl úraz, již s ohledem na přirozené opotřebování organizmu a sníženou možnost jeho regenerace dochází k postupnému organickému omezování plné fyzické i pracovní zátěže, jakož i zapojení do společenského a rodinného života.
Ohledně poukazů stěžovatele na soudní judikaturu soud uvedl, že nejsou přiléhavé, neboť označená rozhodnutí řeší skutkově i právně odlišné případy.
II.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle oponuje; podle jeho názoru je založen (stejně jako závěry znaleckého posudku, z nějž soudy vycházely) na nesprávné interpretaci vyhlášky č. 440/2001 Sb..
Za nesprávné považuje především to, že (i) dovolací soud hodnotil veškeré následky poškození míchy pod jednou soubornou položkou (č. 0753), a s námitkou, již v této otázce vznesl, se vypořádal pouze obecně. Takové hodnocení má přitom za rozporné s rozhodnutími sp. zn. 2 Cz 12/90, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, na které odkázal, a na které soud reagoval toliko sdělením, že se týkají skutkově a právně odlišných věcí. I s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 501/2013 je proto přesvědčen, že ohodnocení a odškodnění následků poškození míchy jednou soubornou položkou, k němuž se soudy uchýlily, nepředstavuje výklad ústavně konformní.
Ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. bylo aplikováno rovněž nesprávně, jestliže byla navýšena pouze jedna položka ztížení společenského uplatnění a nikoliv základní hodnocení ztížení společenského uplatnění jako celek, zahrnující např. též i psychické následky úrazu, neboť z navyšování hodnocení ztížení společenského uplatnění nelze vyjímat pouze některé položky, a ztížení společenského uplatnění je třeba naopak pojímat jako celek (viz sp. zn. 21 Cdo 149/2009, sp. zn. 25 Cdo 4369/2011). Ani touto námitkou se dovolací soud řádně nezabýval a ve svém rozhodnutí ji pominul.
Stěžovatel dovolacímu soudu dále vytýká, že při úvaze o rozsahu zvýšení základního hodnocení dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (ve shodě se soudem odvolacím) se formálně "držel" požadavku na přiznání trojnásobku základního hodnocení a opomněl se zabývat přiměřeností výše celkového odškodnění. Taková mechanická aplikace "přiznání trojnásobku" svědčí o formalistickém přístupu, jenž nevychází ze zvážení všech zjištěných okolností jeho případu, což ji činí rozporným se závěry, vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07. Rozhodnutí dovolacího soudu k této otázce má stěžovatel i za formální a za nepřesvědčivě odůvodněné; též má za to, že co do výše přiznaného mimořádného zvýšení odškodnění nenaplňuje kritérium přiměřenosti (proporcionality) ve vztahu k rozhodným skutkovým okolnostem, a neobstojí ani ve srovnání s rozsudky ve skutkově obdobných věcech, na které v řízení poukazoval, a legitimně očekával, že se mu dostane plnění dosahující srovnatelné výše.
III.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z pohledu stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny se pro oblast ústavněprávního přezkumu skutkového základu soudní věci podává především, že ústavnímu principu nezávislosti soudů je vlastní i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, pak platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že je možné i hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až situace, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického či logického omylu (z provedených důkazů nikterak nevyplývají), či v případě tzv. opomenutých důkazů; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho dovolacímu soudu však v projednávané věci relevantně vytýkat nelze; z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se věcí zabýval náležitě a oproti mínění stěžovatele své rozhodnutí též adekvátně odůvodnil i ve vztahu k námitkám, jež stěžovatel v řízení vznesl (a které vtělil rovněž do posuzované ústavní stížnosti).
Především dovolací soud stěžovateli přiléhavě vyložil, že soudy nemohou přezkoumávat odborné závěry znalce, ale přísluší jim toliko hodnocení vypracovaných znaleckých posudků z hlediska, zda jsou jejich závěry náležitě odůvodněny, podloženy obsahem nálezu, nejsou v rozporu s ostatními důkazy a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Je přitom zjevné, že právě těmito zásadami se obecné soudy řídily; ke znaleckým posudkům předloženým stěžovatelem, jež hodnotily jako samostatné, navzájem neprovázané a které na něj nenahlíží jako na jeden celek, nařídily (soud prvního stupně) vypracování znaleckého posudku, který zdravotní poškození stěžovatele měl posoudit "komplexně". Závěry tohoto znaleckého posudku nebyly v řízení relevantně zpochybněny a soudy je s podrobným a vyčerpávajícím zdůvodněním vyhodnotily jako objektivní a přesvědčivé.
I kdyby jimi učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, jak nyní stěžovatel v ústavní stížnosti činí, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Jak bylo řečeno, obecné soudy (včetně soudu dovolacího) stěžovateli náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nevzbuzuje posudek vypracovaný pro účely daného řízení žádných pochyb co do jeho objektivity, celistvosti a přesvědčivosti, jakož i to, že není rozporný ani se stanoviskem Ministerstva zdravotnictví z 18. 3. 2011, jehož se stěžovatel dovolával.
Ústavnímu soudu se pak přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru o stěžovatelem vytýkaných pochybení obecných soudů v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad zde zjevně není; oběma soudy přijaté skutkové závěry v otázce přiznaného bodového ohodnocení mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet ani úsudek, že tyto důkazy tvořily - i v rovině ústavněprávního posouzení - dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
V rovině právního posouzení věci jsou z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny relevantní nikoli výtky z pouhé věcné nesprávnosti (viz výše), nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Ani tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
K otázce nároků vycházejících z ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje tak, že "záleží vždy na okolnostech konkrétního případu" (sp. zn. IV. ÚS 72/12), přičemž "z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti" (sp. zn. I. ÚS 2955/10 či sp. zn. III. ÚS 350/03).
Široký prostor pro individuální uvážení, založeného relativně neurčitým pojmem "zvláště výjimečného případu hodného mimořádného zřetele" (§7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.), možnosti ústavněprávního přezkumu významně zužuje (sp. zn. IV. ÚS 3509/10); relevantní je v něm tudíž až výkladový nebo aplikační exces či neodůvodněná libovůle. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci zde jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Nic z toho v dané věci dovodit nelze.
Stěžovatel námitky vyjádřené v ústavní stížnosti ztotožňuje zásadně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo shora řečeno - mu nepřísluší.
To, jak se dovolací soud vypořádal se stěžovatelovými námitkami, rovněž nevybočuje z očekávatelných standardů, a - oproti názoru stěžovatele - není důvod je nemít za adekvátní. Právní názory, jež v dané věci uplatnil, lze zastávat, a jsou hájitelné, což je pro ústavněprávní přezkum určující.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou; stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu