ECLI:CZ:US:2015:3.US.3482.15.1
sp. zn. III. ÚS 3482/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Břetislava Válka a 2. Jitky Válkové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Horoměřice, ul. Malá 967, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2015 č. j. 21 Cdo 3207/2014-287, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 25. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2015, stěžovatelé napadli shora uvedené soudní rozhodnutí s tím, že nesprávným výkladem zákona ze strany Nejvyššího soudu došlo k porušení základního práva na legitimní očekávání, garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Současně stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vyslovil nicotnost rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha-město ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. V-35042/2003/SY a aby Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálnímu pracovišti Praha, uložil v tomto řízení znovu rozhodnout, dále aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013 č. j. 27 C 3/2010-144 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013 č. j. 4 Co 122/2013-197 a aby přerušil řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 3/2010 do pravomocného ukončení řízení u katastrálního úřadu vedeného pod výše uvedenou spisovou značkou.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl v právní věci stěžovatele Břetislava Válka jako žalobce, a to v řízení o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, za účasti Unicoop spol. s r. o. v likvidaci a stěžovatelky Jitky Válkové, zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013 č. j. 4 Co 122/2013-197 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013 č. j. 27 C 3/2010-144 a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku, o kterou v dané věci nejde [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Namístě je proto závěr, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost, směřuje-li proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3207/2014-287, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o další návrhy stěžovatelů, tyto jsou akcesorické povahy, neboť - jak možno vyvodit z obsahu ústavní stížnosti - rozhodování Ústavního soudu o nich je podmíněno zrušením citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, a takovéto sdílejí osud ústavní stížnosti.
8. Dlužno dodat, že bez ohledu na výše uvedený závěr o akcesoritě zbývajících návrhů by ústavní stížnost v této části beztak nebylo možné projednat, protože by byly naplněny důvody pro její odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu. V případě návrhu na vyslovení nicotnosti předmětného správního rozhodnutí, a (tedy) i souvisejících návrhů na uložení povinnosti katastrálnímu úřadu znovu rozhodnout, jakož i na přerušení zmíněného řízení vedeného Městským soudem v Praze, totiž Ústavní soud nelze považovat za příslušný orgán (srov. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a předmětné rozsudky Městského a Vrchního soudu v Praze právně neexistují z důvodu jejích zrušení Nejvyšším soudem, a tudíž v tomto bodě není možné posoudit ústavní stížnost jako přípustnou [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu