ECLI:CZ:US:2015:3.US.3541.14.1
sp. zn. III. ÚS 3541/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky dynn a.s., se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, zastoupené JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem Uhy 108, Uhy, směřující proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 8. 7. 2014, č.j. 7 VZV 35/2013-481, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 Nt 9/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 8. 7. 2014, č.j. 7 VZV 35/2013-481, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 Nt 9/2014.
Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 8. 7. 2014, č.j. 7 VZV 35/2013-481, byla podle §79a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuta opakovaná žádost společnosti dynn a.s., o zrušení zajištění peněžních prostředků na blíže specifikovaných bankovních účtech.
Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 Nt 9/2014, bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatelky proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 7. 2014, č.j. 7 VZV 35/2013, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu byla stížnost zamítnuta.
II.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jednak její právo na podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále její právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a s ohledem na arbitrární a paušalizovaná odůvodnění rozhodnutí i její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Pokud je zajištěním veškerých prostředků na účtu společnosti znemožněno jakékoliv její další podnikání a je vyřazena i z možnosti účastnit se hospodářské soutěže, pak je dle stěžovatelky zjevné, že takové důsledky jsou ve zřejmém nepoměru k účelu zajištění. Stěžovatelka namítá, že je v postavení, kdy byla objektivně zbavena svého vlastnického práva a v důsledku nedůvodného a neproporcionálního použití zajišťovacího institutu došlo fakticky k její likvidaci. Zajištění veškerých finančních prostředků stěžovatelky mělo za následek to, že nebyla dále schopna účastnit se hospodářské soutěže a její dobrá pověst byla nenávratně poškozena.
Stěžovatelka upozorňuje, že použité prostředky trestního řízení tak měly zcela neadekvátní důsledek, konkrétně trvalý zánik právnické osoby. Fakticky, aniž došlo k odsuzujícímu rozsudku, byl podle stěžovatelky reálně vykonán nejvyšší trest, který lze právnické osobě uložit, ač v tomto případě právnická osoba nebyla ani nemohla být trestně odpovědná. Takový postup je podle stěžovatelky jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces.
Z hlediska přiměřenosti nelze podle stěžovatelky pominout ani nepřiměřenou délku trestního řízení, přičemž v tomto směru nelze akceptovat ani paušální odůvodnění, že bylo třeba věc objasnit cestou dožádání v rámci mezinárodní justiční spolupráce.
Stěžovatelka poukazuje rovněž na povinnost obecných soudů a státního zástupce svá rozhodnutí řádně odůvodnit a racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, k čemuž podle ní nedošlo, když odůvodnění rozhodnutí naopak shledává jako paušální.
III.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do pravomoci ostatních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věcech dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08, sp. zn. IV. ÚS 1935/09, sp. zn. IV. ÚS 1054/12, sp. zn. IV. ÚS 941/14 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Ze samotné povahy tohoto institutu vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelný zásah do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se sice o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci legitimní výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014).
To, zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo (§79a odst. 3 trestního řádu) a majitelům je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění (§79a odst. 4 trestního řádu), přičemž proti rozhodnutí o této žádosti je dále přípustná stížnost (§79a odst. 5 trestního řádu). Legitimita omezení vlastnického práva je tak průběžně přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014, nález sp. zn. II. ÚS 2823/13 ze dne 25. 11. 2014).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014).
Bezpochyby také platí, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má i jisté časové limity. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Pokud by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného
zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
V.
S ohledem na námitky stěžovatelky se Ústavní soud rozhodl nejprve stručně rekapitulovat klíčové pasáže z odůvodnění usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta opakovaná žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na blíže specifikovaných bankovních účtech.
Z odůvodnění usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze vyplývá, že z dosud provedeného dokazování lze dle státního zástupce učinit závěr, že veřejná soutěž na poskytování služeb v oblasti informačních a komunikačních technologií pro státní podnik Lesy ČR byla připravena a provedena tak, aby zvítězila stěžovatelka, když Mgr. J. H., který fakticky ovládá stěžovatelku a má dispoziční oprávnění k bankovním účtům této společnosti vedených v České republice, věděl o připravované veřejné soutěži před zveřejněním zadávací dokumentace, ekonomické a finanční kvalifikační předpoklady uchazečů byly nastaveny přesně na míru stěžovatelce, a přestože nesplnila jeden z požadavků zadavatele, následně s ní státní podnik Lesy ČR uzavřel Smlouvu o poskytování služeb IS/ICT v hodnotě 398.300.000,- Kč.
Pro stěžovatelku tedy byla úmyslně připravena zakázka "Poskytovatel služeb IS/ICT" ze strany vedoucího odboru informačních a komunikačních technologií státního podniku Lesy ČR která byla dle znaleckého posudku ČVUT, fakulty informačních technologií, nepotřebná a navíc předražená. Tím stěžovatelka získala neoprávněný prospěch ve výši nejméně 109.310.220,- Kč, který byl následně zlegalizován prostřednictvím struktury zahraničních firem, a poté poukázán na účet Mgr. J. H., odkud jím byly peníze vybrány v hotovosti. Uvedené skutečnosti vyplývají z poznatků finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR, ze znaleckého posudku a z poskytnutých právních pomocí ze Švýcarska a Velké Británie.
Z účtů, na kterých byly stěžovatelce finanční prostředky zajištěny, byly zasílány platby na bankovní účty vedené u švýcarské banky Credit Suisse AG společností s totožným sídlem ve Velké Británii. Tyto společnosti mají v předmětu podnikání pouze poradenství v oblasti styku s veřejností a činnost reklamní agentury, a nikoliv služby v oblasti informačních technologií, ve skutečnosti nemají žádné zaměstnance a fakticky je ovládá Mgr. J. H., který má dispoziční práva k jejich bankovním účtům.
Finanční prostředky došlé na bankovní účty těchto společností se sídlem ve Velké Británii byly dále zasílány na bankovní účet společnosti se sídlem ve státě Samoa, založený u banky Credit Suisse, ke kterému má opět oprávnění Mgr. J. H. Z této společnosti pak byly následně finanční prostředky převáděny buď přímo Mgr. J. H. na jeho bankovní účet v České republice nebo dále na bankovní účet společnosti se sídlem na Britských Panenských ostrovech, který byl také založen u Credit Suisse a ke kterému má také dispoziční oprávnění Mgr. J. H. Z účtu této společnosti pak byly finanční prostředky převáděny částečně zpět do České republiky na bankovní účet, jehož majitelem je Mgr. J. H., který také převážnou část získaných finančních prostředků postupně vybral v hotovosti.
Vrchní soud v Praze se s argumentací i se závěry Vrchního státního zastupitelství v Praze zcela ztotožnil. Odůvodnění svého usnesení doplnil o informace, že od jeho předchozího rozhodnutí ve věci došlo k posunu v tom směru, že na základě opatřených důkazů bylo zahájeno trestní stíhání J. P., vedoucího odboru informačních a komunikačních technologií státního podniku Lesy ČR, policejnímu orgánu byl doručen znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, vypracovaný ČVUT v Praze, dle kterého inkriminované zakázky byly nepotřebné a předražené, a po vydání napadeného usnesení Vrchním státním zastupitelstvím v Praze byl znalcem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, předán policejnímu orgánu obsáhlý znalecký posudek zabývající se ekonomickou opodstatněností toků finančních prostředků mezi státním podnikem Lesy ČR, stěžovatelkou a výše zmíněnými zahraničními společnostmi.
Vrchní soud ve vztahu k opakovaným námitkám stěžovatelky odkázal na svá předchozí usnesení a vedle toho se v odůvodnění usnesení vypořádal s novými námitkami stěžovatelky. Uzavřel, že dosavadní průběh trestního řízení potvrzuje oprávněnost podezření, že zajištěné peněžní prostředky na účtech stěžovatelky pochází z trestné činnosti a že trestní řízení v této složité a obsáhlé věci, mimo jiné s ohledem na rozsáhlou mezinárodní právní pomoc a potřebu řady znaleckých posudků, probíhá v souladu s ustanovením §2 odst. 4 trestního řádu, tedy bez zbytečných průtahů.
VI.
Za dané situace je zřejmé, že je možno souhlasit se závěry Vrchního státního zastupitelství v Praze i Vrchního soudu v Praze. Zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatelky, resp. trvání tohoto zajištění, nelze považovat za bezdůvodné nebo nepřiměřené, jak se snaží stěžovatelka tvrdit v ústavní stížnosti. Stejně tak se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelky, že by usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze nebyla v tomto směru patřičně odůvodněna, když i z výše naznačené stručné rekapitulace je patrné, že opak je pravdou.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom směru, že v době rozhodování Vrchního státního zastupitelství v Praze o její žádosti a Vrchního soudu v Praze o související stížnosti již trvalo zajištění finančních prostředků poměrně delší dobu (více než rok a půl). Nicméně nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že by tato doba byla zcela nepřiměřená. Časový aspekt trvání zajištění nelze vnímat izolovaně, ale naopak je třeba zohlednit specifické okolnosti každého trestního řízení.
V daném případě je přitom nezbytné vzít v úvahu komplikovaný charakter (existence přeshraničního prvku, potřeba odborných znaleckých posudků) a také závažnost trestné činnosti, v rámci které měla stěžovatelka získat neoprávněný prospěch ve výši nejméně sto milionů korun. To se logicky projevuje i v komplikovaném průběhu samotného vyšetřování předmětné trestné činnosti, kdy si orgány činné v trestním řízení musely obstarat potřebné znalecké posudky, a v rámci mezinárodní justiční spolupráce bylo potřeba vyžádat pomoc od příslušných orgánů států, ve kterých mají své sídlo inkriminované obchodní společnosti, resp. kde se nachází sídlo banky, v níž mají tyto společnosti své účty. Byť tedy v době vydání rozhodnutí, která stěžovatelka napadá v ústavní stížnosti, trvalo zajištění finančních prostředků již delší dobu, nejedná se o dobu, která by byla zjevně nepřiměřená okolnostem případu a průběhu vyšetřování, a nezakládá tak neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatelky.
VII.
Z usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze je patrné, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely a jakými důvody byly při svém rozhodování vedeny. Obě rozhodnutí byla také v dostatečném rozsahu, logicky a srozumitelně odůvodněna. Ústavní soud dospěl k názoru, že požadavky na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byly dodrženy a nelze je považovat za rozhodnutí jakkoliv svévolná.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu