ECLI:CZ:US:2015:3.US.3544.14.1
sp. zn. III. ÚS 3544/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městská část Praha - Koloděje, se sídlem v Praze - Kolodějích, K Jízdárně 9, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 26 Cdo 2392/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 28 Co 399/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2013 sp. zn. 6 C 81/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Obvodní soud pro Prahu 9 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalovanému Luďku Grabinskému (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) domáhala, aby se zdržel užívání označených nebytových prostor "pro účely pohostinství a restaurační činnosti, tj. restaurace s pevnou provozní dobou a nabídkou hotových jídel".
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze shora rubrikovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že kupní smlouva, kterou s ní coby prodávající TJ Slavoj Koloděje, o. s., dne 12. 7. 1999 uzavřela, je absolutně neplatná (za smluvní strany jednaly osoby, které nebyly oprávněny smluvní strany zavazovat), v důsledku čehož je absolutně neplatná rovněž nájemní smlouva vztahující se k týmž nemovitostem, kterou označené občanské sdružení sjednalo s vedlejším účastníkem dne 7. 6. 2007, a na tom nic nemění kupní smlouva, kterou jako kupující s TJ Slavoj Koloděje, o. s., uzavřela stran identických nemovitostí dne 13. 10. 2008. Stěžovatelka pak zpochybňuje, že by absolutní neplatnost smlouvy ze dne 12. 7. 1999 vytkla v rozporu se zásadou koncentrace řízení až před odvolacím soudem, a nadto vyjádření obecných soudů k otázce neplatnosti smluv je přitom pouze okrajové a nekonkrétní; obecné soudy se též nevypořádaly s existující judikaturou, např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a uplatnila i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, týkající se výkladu podústavních předpisů. Obecné soudy se s argumentací stěžovatelky v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatelka neuvádí nic, co by její kritiku posouvalo do ústavněprávní roviny.
Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.
Není přesvědčivé (natožpak ústavněprávně relevantní) oponentury závěru, že od nabytí účinnosti zákona č. 360/2005 Sb., jímž bylo ustanovení §3 odst. 2 (týkající se povinnosti pronajímat nebytové prostory pouze k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny) ze zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, vypuštěno, nelze s porušením povinnosti užívat nemovitosti jen z účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí [případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem, resp. v souladu s §125 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], již spojovat sankce soukromoprávní povahy (i v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor).
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy soustředila především k neefektivní oponentuře tohoto závěru odpovídajícího konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 32 Cdo 937/2012 či usnesení ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 32 Cdo 669/2007).
Stěžovatelce se k otázce kolaudačního stavu nemovitosti patří připomenout rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 707/09 ze dne 29. 4. 2010 a sp. zn. III. ÚS 1402/10 ze dne 31. 3. 2011, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu 30. 4. 2008 č. j. 3 As 10/2008-48, resp. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. 30 Ca 180/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 935/2002.
Pokud jde o otázku absolutní neplatnosti kupní smlouvy dne 12. 7. 1999, odvolací soud (stejně jako před tím soud prvního stupně) se z pohledu námitek žalobkyně zabýval otázkou absolutní neplatnosti dřívější kupní smlouvy ze dne 12. 7. 1999 a následné nájemní smlouvy ze dne 7. 7. 2007, avšak dovodil, že z pohledu v té době uplatněných námitek žalobkyně jsou obě smlouvy platné (srov. rozsudek soudu prvního stupně, str. 3).
Stěžovatelčin poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 28 Cdo 161/2007 a zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet, který by byl v případě prokázání neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. 7. 1999 výstižný, tudíž - vzhledem ke skutkovým a právním závěrům ústavněprávně konformním způsobem přijatým obecnými soudy - postrádá praktický význam.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu