ECLI:CZ:US:2015:3.US.3566.13.1
sp. zn. III. ÚS 3566/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2303/2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 16 Co 265/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její pracovněprávní věci.
Stěžovatelčin zaměstnavatel (Národní památkový ústav - žalovaný) dopisem ze dne 20. 5. 2010 (poté, co jeho předchozí výpovědi z pracovního poměru kvalifikovaly obecné soudy jako neplatné) odvolal stěžovatelku z funkce vedoucí odboru správy státního hradu Bouzov, a jelikož poté stěžovatelka neakceptovala jí nabídnuté pracovní pozice, shledal ji nadbytečnou ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zákoníku práce, pročež jí dle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce dal dne 5. 8. 2010 výpověď z pracovního poměru.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. 16 C 334/2010 vyhověl stěžovatelčině žalobě, jíž se domáhala určení neplatnosti i této výpovědi; k odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozhodnutím tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl.
Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na tom, že pracovní smlouva ze dne 2. 1. 2004 obsahovala dva druhy práce (kastelán a kurátor sbírkových a mobiliárních fondů), přičemž odvolání z funkce se týkalo pouze prvního druhu práce (kastelán), a proto uplatněný výpovědní důvod dán nebyl, jestliže stěžovatelka měla i nadále sjednanou jako pracovní funkci práci kurátora. Odvolací a dovolací soud se však přiklonily k závěru, že pracovní poměr nelze tímto způsobem "štěpit", pročež shledaly postup žalovaného za zákonný a předmětnou výpověď z pracovního poměru platnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací a dovolací soud se dopustily nepřípustné interpretační svévole; do funkce vedoucí odboru správy státního hradu Bouzov nebyla nikdy dle ustanovení §33 odst. 4 písm. f) zákoníku práce jmenována (a v tomto smyslu nedošlo ke změně obsahu pracovní smlouvy dle ustanovení §40 odst. 1 věty druhé zákoníku práce), pročež z této funkce nemohla být ani odvolána. Závěr obecných soudů, že k jejímu jmenování mělo dojít ex lege účinností novely zákoníku práce provedené zákonem č. 362/2007 Sb. přitom považuje za ústavně nekonformní, neboť taková intepretace je ve zjevném rozporu se zákazem pravé retroaktivity ve smyslu ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy Stěžovatelka s odkazem na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 zdůrazňuje, že pokud by zákonodárce takový důsledek zamýšlel, učinil by tak obdobně jako v případě ustanovení §364 odst. 3 zákoníku práce; jelikož se tak nestalo, je třeba zvolit výklad, který chrání její právní jistotu, legitimní očekávání a nabytá práva. V této souvislosti stěžovatelka též namítá, že "kurátor sbírkových a mobiliárních fondů" není vedoucím místem ve smyslu ustanovení §33 odst. 3 zákoníku práce, aby mohl být vykonáván ve jmenované funkci.
Stěžovatelka je dále - s odkazem na nálezy sp. zn. III. ÚS 2809/09 a I. ÚS 2502/09 -přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu je postižen nepřípustnou překvapivostí tím, že se soud odchýlil od závěru soudu nalézacího, že odvoláním z funkce nebyla nijak dotčena její práce kurátora, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnil a aniž by ji na možnost takového právního posouzení upozornil (a poskytl jí v tomto směru poučení dle ustanovení §118a o. s. ř.); v návaznosti na to stěžovatelka namítá, že se odvolací soud nezabýval náplní práce kurátora, přestože právě v této části mohla vykonávat sjednaný druh práce i po odvolání z pozice kastelána, a jiné pracovní zařazení ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zákoníku práce jí nemuselo být nabízeno. Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud odvolací soud určil odlišně od nalézacího soudu okruh rozhodných skutečností, měl jí dát možnost doplnit svá tvrzení a navrhnout k nim důkazy.
Ohledně nákladových výroků - s odvoláním na nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 - stěžovatelka namítá, že se soudy nezabývaly otázkou, zda přiznané náklady řízení žalovanému představovaly náklady jím účelně vynaložené.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Těžištěm projednávané ústavní stížnosti, jak je stěžovatelka vymezila, je otázka, zda s ní byl platně rozvázán pracovní poměr, pakliže byla odvolána z funkce kastelána, do níž nebyla jmenována, a posléze jí byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, přestože v části sjednaného druhu práce (kurátora) měl pracovní poměr trvat i po tomto odvolání.
Ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí opak, odvolací i dovolací soud se těmito otázkami náležitě zabývaly, a dospěly k závěrům, jež adekvátně odůvodnily, a to na základě argumentace, jež je očividně podústavně správná, a obstojí i z hledisek ústavněprávních; zejména na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu lze v úplnosti odkázat.
Postačí tedy jen připomenout, že povaze účinků zákona č. 362/2007 Sb. se věnoval dovolací soud nejen důsledně ale i vyčerpávajícím způsobem (viz str. 4 rozsudku), a k závěrům, ke kterým dospěl, nelze (nejen) z ústavněprávních pozic co vytknout; je dokonce zjevné, že tato stěžovatelkou otevřená otázka zakládá dokonce "učebnicový příklad" účinků tzv. nepravé retroaktivity, jak stěžovatelce dovolací soud přesvědčivě vysvětlil. Není co dodat, leda to, že stěžovatelka při svém nazírání nerozlišuje mezi vznikem právního vztahu (event. dřívějším právním úkonem) na straně jedné a jeho pozdějším obsahem na straně druhé.
Obecné soudy se taktéž zcela adekvátně zabývaly i otázkou, zda stěžovatelka nemohla u žalovaného (po odvolání z funkce vedoucí odboru správy státního hradu Bouzov, tedy z pozice kastelána) nadále pracovat jako kurátor sbírkových a mobiliárních fondů (srov. str. 6 rozsudku dovolacího soudu); závěr, že pracovní poměr nelze "štěpit" způsobem, o němž uvažoval soud prvního stupně (a jehož se stěžovatelka dovolává), resp. že k úvaze o takovém štěpení není prizmatem tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele (stanovené v §73 odst. 6 zákoníku práce, v rozhodném znění) žádný rozumný důvod, obstojí opět z hlediska věcné správnosti nepochybně, a není ani z ústavněprávních pozic jakkoli kritizovatelný - v tomto smyslu ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou relevantní argumentaci nepředkládá.
Podobně neobstojí ani stěžovatelčina (procesní) námitka, že nebyla řádně poučena dle ustanovení §118a o. s. ř. (ani v ústavní stížnosti ostatně stěžovatelka nenaznačuje, která konkrétní tvrzení a důkazy by v případě řádného poučení v odvolacím řízení předložila); ostatně i s touto stěžovatelčinou námitkou se již vypořádal bezezbytku dovolací soud (viz str. 7 rozsudku). Z obdobných důvodů pak nelze - ve smyslu tvrzeného ústavněprávního deficitu - označit rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí překvapivé; zde postačí připomenout, že odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů nalézacího soudu (jakož i stěžovatelkou rozporovaných intertemporálních účinků zákona č. 362/2007 Sb.), s nímž se rozešel pouze v otázce, zda stěžovatelka po odvolání z funkce kastelána mohla (měla) zastávat práci kurátora sbírkových a mobiliárních fondů. O "překvapivé" ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu označit nelze.
Přisvědčit stěžovatelce konečně není možné ani v tom, že by do projednávané věci dopadaly závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07; skutečnost, že odměna advokáta v případě právního zastoupení žalovaného představuje účelně vynaložené náklady řízení, se totiž podává z širšího kontextu souzené věci (resp. podoby předcházejících právních vztahů účastníků), v němž je nepřehlédnutelné, že v minulosti bylo rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného obecnými soudy posuzováno jako neplatné.
Je tedy namístě konstatovat, že se stěžovatelce zásah do jejích základních práv doložit nezdařilo.
Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti stěžovatelky jako návrhu zjevně neopodstatněného je tak odůvodněno. Ústavní soud proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Vzhledem k tomu výsledku řízení nelze vyhovět ani stěžovatelčinu návrhu, aby jí byla přiznána náhrada jeho nákladů (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); zvláštního výroku zde již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu