ECLI:CZ:US:2015:3.US.358.14.1
sp. zn. III. ÚS 358/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ladislava Himla, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Policie České republiky Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV ze dne 21. 11. 2013, č. j. KRPE-61240-844/TČ-2013-170080, usnesení Policie České republiky Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV ze dne 21. 11. 2013, č. j. KRPE-61240-845/TČ-2013-170080, usnesení Policie České republiky Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV ze dne 21. 11. 2013, č. j. KRPE-61240-847/TČ-2013-170080, usnesení Policie České republiky Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV ze dne 21. 11. 2013, č. j. KRPE-61240-848/TČ-2013-170080, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 To 42/2013-40, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 To 43/2013-30, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 To 44/2013-35 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 To 45/2013-50, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaného práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadaných ústavní stížností se zjišťuje:
Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit účastí na výrobě a následné distribuci řezaného tabáku do volného daňového oběhu, aniž by byla přiznána a zaplacena spotřební daň. Trestnou činností měl stěžovatel společně s dalšími osobami zkrátit daň v celkové výši cca 72.936.585,- Kč.
Dne 21. 11. 2013 rozhodl policejní orgán v souladu s §79f ve spojení s §79a odst. 1 a §79b tr. řádu o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele a peněžních prostředků dodatečně došlých na tento účet, jakož i peněžních prostředků penzijního připojištění a investičního životního připojištění stěžovatele. Na základě §79f ve spojení s §79d odst. 1 tr. řádu policejní orgán rozhodl rovněž o zajištění nemovitostí náležejících do společného jmění manželů Ladislava Himla a Edity Himlové. Nemovitosti a peněžní prostředky stěžovatele byly zajištěny jako náhradní hodnoty ve smyslu §79f tr. řádu; samotný výnos z trestné činnosti nebylo dle vyjádření policejního orgánu možné přesně konkretizovat ani dohledat, proto se policejní orgán rozhodl zajistit dohledaný legální majetek obviněných jako náhradní hodnotu do výše způsobené škody. O zajištění uvedených majetkových hodnot policejní orgán rozhodl se souhlasem státního zástupce.
V reakci na rozhodnutí policejního orgánu se stěžovatel obrátil se stížnostmi na Krajský soud v Hradci Králové, který všechny jeho stížnosti zamítl jako nedůvodné ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k nezákonnému omezení jeho vlastnického práva, jakož i k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že ze zjištěných skutečností nebylo prokázáno, že by získal jakýkoliv majetkový prospěch z trestné činnosti, z níž byl obviněn. Tuto skutečnost dokládá tím, že v současnosti nedisponuje ani nedisponoval nepřiměřenými finančními prostředky. V zajištěné nemovitosti žije celá jeho rodina, která je dle stěžovatele v současné době zcela bez příjmů, a je tedy odkázána na zajištěné peněžní prostředky. Stěžovatel poukazuje na to, že policejní orgán nesdělil, v jakém rozsahu byly dosud zajištěny majetkové hodnoty jiných obviněných osob, a je tedy možné, že výše zajištěných hodnot přesáhla výši policejním orgánem tvrzeného výnosu. Zdůrazňuje, že není zcela zřejmé, v jaké výši škoda vznikla, přesto však došlo k paušálnímu zajištění všech majetkových hodnot stěžovatele, a to v rozporu se zásadou proporcionality.
Stěžovatel dále namítá, že se napadená usnesení stížnostního soudu nevyrovnala s argumentací, uplatněnou v jeho stížnostech proti rozhodnutím policejního orgánu.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti.
Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V souladu se svou dřívější judikaturou je Ústavní soud toho názoru, že dotčený majetek stěžovatele představuje majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle článku 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění nemovitostí a peněžních prostředků na účtu u banky jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy zhodnotit zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13).
Ústavní soud shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy.
Námitku stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že by stěžovatel získal majetkový prospěch z trestné činnosti, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Z preventivního a zatímního charakteru zajišťovacích institutů vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují použití těchto institutů, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Co do námitek stěžovatele k rozsahu zajištění Ústavní soud uvádí, že zajišťovaná náhradní hodnota ve smyslu §79f tr. řádu musí, byť jen z části, odpovídat majetkovým hodnotám uvedeným v tomto ustanovení (např. dosud zjištěnému prospěchu z trestné činnosti). To znamená, že náhradní hodnota nesmí být s těmito majetkovými hodnotami v nápadném nepoměru (srov. Šámal a kol. Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C. H. Beck, 2008, str. 662). Ústavní soud má za to, že takovýto nápadný nepoměr v uvedené věci zjevně dán není.
Lze ostatně dodat, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele. Bude povinností orgánů činných v trestním řízení zkoumat z vlastní iniciativy i nadále trvání podmínek pro zajištění majetku stěžovatele a v případě jejich odpadnutí zajištění zrušit nebo omezit. O takový postup může stěžovatel kdykoliv sám požádat (§79a odst. 4, §79d odst. 8 tr. řádu).
Důvodnou neshledal Ústavní soud ani stěžovatelovu námitku o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí stížnostního soudu. Způsob, jakým se stížnostní soud vypořádal se stěžovatelovými argumenty, lze pokládat za dostatečný, vyhovující požadavku transparentnosti a přesvědčivosti rozhodnutí.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu