ECLI:CZ:US:2015:3.US.3607.14.1
sp. zn. III. ÚS 3607/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, (adresa pro doručování: Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 791/2014, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 2 To 37/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 39 T 8/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účinného ode dne 1. 1. 2010 ke zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku účinného ode dne 1. 1. 2010 [v bodech 9a), 9b), 9c) a 10) rozsudku] a odsoudil jej podle §211 odst. 6 tr. zákoníku účinného ode dne 1. 1. 2010 k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon trestu do věznice s ostrahou a podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Vrchní soud v Olomouci ve vztahu k výroku o vině pod bodem 10) a ve výroku o trestech uložených stěžovateli ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, a odvolání stěžovatele a státního zástupce (podané ve vztahu ke stěžovateli) podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného jednání dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Stěžovatel se podrobně vyjadřuje k širším souvislostem věci, a s poukazy na výpovědi konkretizovaných svědků zpochybňuje hodnocení provedených důkazů soudem prvého stupně, a skutkové závěry odvolacího soudu pak považuje za nepřezkoumatelné. Připomíná, že kontinuálně vysvětloval důvody, proč se ve skutkovém sledu dotčených dějů angažoval; připouští, že za úplatu pro Ing. Valouška (který se nabízel podnikatelům, jež se potřebovali "zbavit se firem") zprostředkoval strýce jako nabyvatele akcií a dále členy dozorčí rady, a to z okruhu známých a rodiny. Uvádí, že "neměl práci a potřeboval peníze, měl čas, auto a motiv v podobě vidiny budoucí práce a tak vozil strýce na jednání". Zcela nic protizákonného neshledal na administrativním zázemí První seriózní, a. s., v Brně, které pomáhal zajišťovat, a ani na předmětných obchodních aktivitách; neměl plný přístup k informacím a od nikoho se mu nedostalo poznatku, že by společnost nesplácela své závazky z úvěrů. Peníze, které v několika případech vyzvedl, předával statutárnímu orgánu. Vyslovuje přesvědčení, že (minimálně) nenaplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty §211 odst. 6 tr. zákoníku; vina se musí u každého prokazovat zvlášť, nelze ji předpokládat kolektivně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje (jen) v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jednotlivá skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.
Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatel do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak - z výše uvedených hledisek - relevantní argumentaci ani zde Ústavní soud neshledává. Není důvod k pochybnostem, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, jestliže bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu