ECLI:CZ:US:2015:3.US.3620.14.1
sp. zn. III. ÚS 3620/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Jay Hampla, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, ul. Generála Svobody 17, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2014 č. j. 11 To 280/2014-34 a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 9. 2014 č. j. 0 Nt 410/2014-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor obecné kriminality SKPV) usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. KRPH-29113-506/TČ-2012-050070 podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formou pokračování podle ustanovení §116 tr. zákoníku.
Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. 0 Nt 306/2014 podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. řádu stěžovatele vzal do vazby a tentýž soud usnesením ze dne 4. 6. 2014 č. j. 0 Nt 405/2014-10 rozhodl, že vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu pominul a že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě, neboť vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. řádu trvají.
Okresní soud v Náchodě poté v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 tr. řádu prodlužuje trvání vazby u stěžovatele o tři měsíce z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Okresního soudu v Náchodě podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání jeho jednání kvalifikuje zcela v rozporu se zákonem. Podle ustanovení §168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014, se předmětného zločinu dopustí ten, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, zatímco policejní orgán popisuje jeho jednání tak, že využíval dětských modelů s vědomím, že se jedná o osoby mladší 18 let, které si zjednal pro výrobu dětské pornografie prodávanou zájemcům ze zahraničí. Stěžovatel má za to, že z tohoto popisu jednání - ani z dosud zajištěných důkazů - nikterak nevyplývá, že by "zjednal dítě, aby ho bylo využito jiným k výrobě pornografického díla". Napadená usnesení tím byla vydána na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, které je nezákonné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak relevantní námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označených ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Patří se předeslat, že obecné soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost, jakož i rozsah (do vydání ústavní stížností napadeného usnesení soudu prvního stupně "byly vyslechnuty 52 oběti"), výnosy a mezinárodní rozměr.
Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je určující, že obecné soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu relevantních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, a to včetně otázky, jaká konkrétní výše trestu mu hrozí.
Obecné soudy též vzaly v potaz, že stěžovatel "byl soudně trestán pro stejnou trestnou činnost, i když před delší dobou", resp. že "nyní projednávané trestné činnosti se dopustil v době podmíněného propuštění z výkonu trestu pro jinou trestnou činnost, tedy ani výkon trestu na něj neměl dostatečně výchovný vliv", a "do výkonu tohoto trestu byl dodán na základě mezinárodního zatykače, když se pohyboval v cizině (v USA), kde má příbuzné, a je tedy i nadále nebezpečí, že by mohl uprchnout při propuštění na svobodu".
Ve vztahu ke stěžovatelově výtce týkající se nesprávné právní kvalifikace skutků vymezených policejním orgánem stojí za připomenutí, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007].
Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících uvalení vazby ve smyslu §67 tr. řádu, resp. její další trvání podle §72 odst. 1 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 tr. řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
Oproti tomu Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele a právní kvalifikace skutků, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. řádu).
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Dlužno zaznamenat, že Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 3682/14 ze dne 16. 12. 2014 podle téhož zákonného ustanovení odmítl ústavní stížnost spoluobviněného P. R. proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě, resp. zamítnutí následné instanční stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu