ECLI:CZ:US:2015:3.US.3622.14.1
sp. zn. III. ÚS 3622/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Junga, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Krkoškova 2, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2014 č. j. 79 Nc 1359/2009-182 a proti příkazu soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno - město k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 6. 2014 č. j. 030 EX 5490/09-342, za účasti Městského soudu v Brně a Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 11. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2014, Pavel Jung (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva dle čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí, vydaná v exekuční věci oprávněné České republiky - Městského soudu v Brně, zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud", případně "exekuční soud") sp. zn. 79 Nc 1359/2009, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 31. 7. 2006 se stěžovatel účastnil dražebního jednání Městského soudu v Brně. V rámci dražby usiloval o stavební parcelu č. X1, o níž se domníval, že se částečně nachází pod budovou č. p. X2 v k. ú. Přízřenice, kterou spoluvlastní. V dražbě pak, jak stěžovatel uvádí, "naprosto nesmyslně v rámci obavy, že někdo draží pozemek pod mým domem" vydražil pozemek parc. č. X1 za cenu ve výši 3 730 000 Kč, přičemž cena uvedená ve znaleckém osudku činila 589 950 Kč.
Následně poté, co si uvědomil svůj omyl, že vydražil jiný pozemek, než chtěl, stěžovatel neuhradil dražební cenu a bylo nařízeno druhé dražební jednání na den 9. 10. 2007, v němž byla nemovitost vydražena podáním ve výši 294 975 Kč.
Rozdíl mezi nejvyšším podáním (po započtení složené jistoty), které uskutečnil na jednání dne 31. 7. 2006, a podáním ze dne 9. 10. 2007, byl po stěžovateli jakožto obmeškaném vydražiteli ve smyslu ustanovení §336n o. s. ř. požadován usneseními městského soudu ze dne 25. 3. 2008 č. j. 27 E 3223/2000-490 a ze dne 28. 4. 2008 č. j. 27 E 3223/2000-490, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2009 č. j. 20 Co 535/2008-504. Ke splnění této povinnost byla na majetek stěžovatele jako povinného nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen Mgr. Jaroslav Homola, soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno-město (dále jen "soudní exekutor").
Dne 17. 6. 2014 příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 5490/09-342 soudní exekutor povinnému přikázal, aby mu uhradil dosud vzniklé náklady exekuce, sestávající z odměny exekutora ve výši 468 710 Kč, náhrady za hotové výdaje, ztrátu času a doručení písemností ve výši 11 979,90 Kč, a daně z přidané hodnoty ve výši 100 944,88 Kč. Při výpočtu odměny soudní exekutor vycházel z částky vymožené pro oprávněného ve výši 3 187 070,95 Kč.
Dne 3. 9. 2014 usnesením č. j. 79 Nc 1359/2009-182 exekuční soud k námitkám povinného příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 6. 2014 č. j. 030 EX 5490/09-342 potvrdil.
V odůvodnění exekuční soud uvedl, že při zkoumání příkazu k úhradě nákladů exekuce neshledal jakékoliv pochybení soudního exekutora, jelikož mu zcela objektivně odměna a náklady vznikly tak, jak jsou uvedeny v exekučním příkazu. Při posuzování výše odměny exekutora exekuční soud vycházel zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Exekuční řízení bylo zahájeno podáním návrhu dne 6. 5. 2009, dne 15. 5. 2009 bylo vydáno usnesení, kterým soud exekuci nařídil a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Soudní exekutor obdržel své pověření dne 25. 5. 2009 a ihned začal provádět šetření a úkony k zajištění majetku povinného, mj. ihned vyzval povinného k dobrovolnému uhrazení vymáhané pohledávky. V průběhu exekučního řízení trvajícího pět let provedl soudní exekutor celou řadu úkonů, šetření a rozhodnutí, a vydanými příkazy zajistil majetek povinného, ze kterého se mu podařilo vymoci částku 18 244,71 Kč. Jelikož zajištěný majetek nepostačoval k úhradě vymáhané pohledávky, přistoupil k dražbě nemovitosti povinného. Dražbu připravoval soudní exekutor opakovaně s odstupem dvou let, neboť první nařízené dražební jednání muselo být z důvodu odvolání povinného (které nebylo úspěšné) odročeno. Teprve v předvečer dražby povinný pod tlakem exekuce složil na účet soudního exekutora převážnou část vymáhané pohledávky, aby tak zabránil prodeji svých nemovitostí, ke kterému by nepochybně došlo. Úhradu částky 3 750 461,02 Kč den před dražbou dne 16. 6. 2014 po cca pěti letech od zahájení exekučního řízení nepokládal exekuční soud za dobrovolné plnění bez přispění činnosti exekutora, nýbrž za plnění pod tlakem exekuce. Pokud by nebylo nařízeno dražební jednání, dle názoru městského soudu by k uvedené úhradě ze strany povinného nedošlo. Odměna v exekučním příkaze byla správně vypočtena a byla i řádně odůvodněna; správně byly vypočteny a odůvodněny i hotové výdaje a náklady za znalecký posudek.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vyjádřil názor, že celá záležitost je "sama o sobě naprosto nespravedlivá a absurdní", když ve svém důsledku třetím osobám hradil dluhy společnosti AMON s. r. o., kterou vůbec neznal a nebyl s ní v žádném právním vztahu, to vše z důvodu omylu, který nedokázal právními prostředky odčinit. Namítl, že městský soud vymáhal své pohledávky prostřednictvím soukromého soudního exekutora, když sám disponuje aparátem a možnostmi na to, aby dále nezvyšoval náklady řízení a tím mu nezpůsoboval ještě větší újmu než tu, kterou musel nést.
Stěžovatel považuje za rozporné s dobrými mravy, že exekutor, který ničeho nevymohl, jako základ pro určení odměny vzal částku 3 187 070,95 Kč, namísto správné částky 18 244,71 Kč, kterou vymohl, neboť částku 3 793 176,90 Kč stěžovatel uhradil dobrovolně. Poukázal na nálezy Ústavního soudu týkající se odměňování exekutorů, a navazující na nález ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), dle něhož je neakceptovatelné, aby základ odměny exekutora byl shodný jak pro exekutory, kteří exekuci fakticky provedou, tak pro exekutory v situaci, kdy dluh uhradí dobrovolně sám povinný bez přímé účastni exekutora. Stěžovatel dále poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1697/14, dle něhož po zavedení lhůty pro dobrovolné splnění dluhu je ústavně konformní přiznání plné odměny exekutorovi, pokud nebylo v této lhůtě uhrazeno, a vyjádřil názor, že tento závěr dopadá i na jeho věc, neboť po nařízení exekuce jak soudní exekutor, tak i městský soud, nebrali v potaz skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně uhradil.
Stěžovatel vyjádřil domněnku, že soudní exekutor a městský soud, který byl v exekuci zároveň oprávněným, nevzali v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu a z ní plynoucí požadavek při výpočtu odměny exekutora zohlednit dobrovolnost splnění závazku povinného, čímž porušili základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Tím, že městský soud byl současně oprávněným, a zároveň i rozhodoval o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, došlo podle stěžovatele k porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, "jelikož oprávněný v této věci nemůže být zároveň nezávislým a nestranným soudem", jak vyžadují citované články Listiny a Úmluvy.
Stěžovatel shledává výši odměny exekutora rozpornou s judikaturou Ústavního soudu, principy spravedlnosti a dobrých mravů, a je toho názoru, že došlo k porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
IV.
Vyjádření účastníků a replika stěžovatele
Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 2. 7. 2015 k ústavní stížnosti uvedl, že nemovitosti, které byly draženy v rámci výkonu rozhodnutí, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 3223/2000, byly řádně označeny v dražební vyhlášce, se kterou se mohli všichni účastníci dražby předem seznámit. Při samotném dražebním jednání před soudem dne 31. 7. 2006 byli všichni účastníci a dražitelé seznámeni s předmětem dražby, který byl opětovně přesně identifikován, byl sdělen popis nemovitosti dle znaleckého posudku a bylo sděleno nejnižší podání, které činilo 294.975,- Kč. Bylo tak na stěžovateli, aby přistoupil k dražbě odpovědně a předem si prostudoval všechny rozhodné skutečnosti týkající se dražené nemovitosti. K tvrzenému omylu tak nebylo možno přihlížet, neboť soud musel postupovat dle ustanovení §336n odst. 1 o. s. ř. Pokud sám zákon ukládá povinnost obmeškanému vydražiteli nahradit náklady a škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, nelze postup soudu dle uvedeného ustanovení hodnotit jako absurdní a nespravedlivý. Usnesením ze dne 25. 3. 2008 bylo stěžovateli uloženo nahradit rozdíl na nezaplaceném nejvyšším podání ve výši 3.432.025,- Kč, a na tento závazek byla zároveň v souladu se zákonem započtena složená jistota 210.000,- Kč. Jak vyplývá z následného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2009 č. j. 20 Co 535/2008-504, stěžovatel jako obmeškaný vydražitel si byl vědom povinnosti, která mu vznikla jako důsledek nezaplacení nejvyššího podání. Výhrady měl pouze proti formulaci výroku exekučního titulu. Přesto stěžovatel pohledávku neuhradil, proto nezbylo, než přikročit k jejímu nucenému vymáhání.
Městský soud dále uvedl, že k námitce povinného, že pohledávka měla být vymáhána cestou výkonu rozhodnutí, se vyjadřoval již soudní exekutor ve svém podání ze dne 14. 7. 2014, jímž věc předložil soudu k rozhodnutí o námitkách. V průběhu exekuce bylo zvoleno sedm různých způsobů provedení exekuce, což by v případě soudního výkonu rozhodnutí odpovídalo zahájení sedmi samostatných řízení a v každém z těchto řízení by byl obmeškaný vydražitel povinen uhradit soudní poplatek ve smyslu položky č. 21 Sazebníku poplatků (5% z vymáhané částky, celkem tedy 35 % oproti odměně soudního exekutora ve výši 15% do 3.000.000,- Kč a 10% z částky přesahující 3.000.000,- Kč). Městský soud tak zvolil nejefektivnější a nejrychlejší cestu vymožení pohledávky prostřednictvím soudního exekutora, a tento postup je legální.
V námitkovém řízení pak městský soud vycházel z nálezů Ústavního soudu, zejména z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, dle kterého je nezbytné, aby odměna exekutora byla v příkazu k úhradě nákladů exekuce stanovena s přihlédnutím ke složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Při stanovení výše odměny exekutora je také třeba zohlednit, pokud povinný dlužník splní svou pohledávku po nařízení exekuce dobrovolně bez přímé exekuce, resp. ještě před jejím vynuceným provedením.
Exekuční řízení bylo v daném případě zahájeno podáním návrhu dne 6. 5. 2009, dne 15. 5. 2009 bylo vydáno usnesení, kterým soud exekuci nařídil a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homolu. Soudní exekutor obdržel své pověření dne 25. 5. 2009 a ihned začal provádět šetření a úkony k zajištění majetku povinného, mj. ihned vyzval povinného (stěžovatele) k dobrovolnému uhrazení vymáhané pohledávky. V průběhu exekučního řízení, trvajícího pět let, provedl exekutor celou řadu úkonů, šetření a rozhodnutí a vydanými příkazy zajistil majetek povinného, že kterého se mu podařilo vymoci částku 18.244,71 Kč (zajistil majetek exekučními příkazy prodejem movitých věci, postižením obchodního podílu povinného ve společnosti, srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, zřízením exekutorského zástavního práva a nakonec prodejem nemovitosti). Jelikož zajištěný majetek nepostačoval k úhradě vymáhané pohledávky, přistoupil k dražbě nemovitostí povinného. Provedení exekuce prodejem nemovitosti patří k nejnáročnějším způsobům vymáhání pohledávky. Dražbu připravoval exekutor opakovaně s odstupem dvou let, neboť první nařízené dražební jednání muselo být z důvodu odvolání povinného (které nebylo úspěšné) odročeno. Teprve v předvečer dražby povinný pod tlakem exekuce složil na účet exekutora převážnou část vymáhané pohledávky, aby tak zabránil prodeji svých nemovitostí, ke kterému by nepochybně došlo. O nemovitosti povinného byl zájem a do dražby bylo přihlášeno 6 dražitelů. Úhradu částky 3.750.461,02 Kč den před dražbou dne 16. 6. 2014 po cca pěti letech od zahájení exekučního řízení nepokládá exekuční soud za dobrovolné plnění bez přispění činnosti exekutora, nýbrž za plnění pod tlakem exekuce. Pokud by nebylo nařízeno dražební jednání, dle názoru exekučního soudu by k uvedené úhradě ze strany povinného nedošlo. K námitce povinného v námitkovém řízení, že chtěl vymáhanou pohledávku splácet po 15.000,- Kč měsíčně, je třeba uvést, že doba splácení vymáhané pohledávky cca 20 let je zcela nepřiměřená, když navíc v případě obavy z prodeje nemovitostí byl povinný schopen vymáhanou pohledávku uhradit prakticky celou v jediné splátce.
Odměna v exekučním příkaze byla dle názoru městského soudu správně vypočtena dle §6 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. a byla i řádně odůvodněna, neboť exekutor v příkaze uvedl i konkrétní výši vymoženého plnění, ze kterého je počítána (z částky 3.187.070,95 Kč). Správně byly vypočteny a odůvodněny i hotové výdaje a náklady za znalecký posudek. S ohledem na námitky povinného exekutor ve svém vyjádření přesně rozepsal veškerou korespondenci, která byla exekutorem zasílána s uvedením doby a ceny a tento rozpis povinný obdržel k rukám jeho právního zástupce. Z rozpisu je zřejmé, že exekutor účtoval o něco nižší částku, než na kterou měl nárok.
Na závěr svého vyjádření městský soud dodal, že v rámci postihu movitých věcí postihl soudní exekutor také osobní automobil SUZUKI SWIFT 1.3MZ, který, podle tvrzení stěžovatele v návrhu na částečné zastavení exekuce, sloužil zejména k přepravě nezletilého syna stěžovatele, který je zdravotně handicapován. S vyškrtnutím osobního vozu, sloužícího k přepravě postiženého syna oprávněný souhlasil a soudní exekutor bez dalšího usnesením ze dne 18. 6. 2014 ohledně tohoto osobního automobilu exekuci částečně zastavil.
Mgr. Jaroslav Homola, soudní exekutor, Exekutorský úřad Brno-město, ve vyjádření ze dne 13. 7. 2015 k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost pokládá za je zjevně neopodstatněnou. Shrnul procesní postup povinného a dále konstatoval, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému společně s výzvou k dobrovolnému plnění osobně doručeno již dne 26. 5. 2009. Usnesení o nařízení exekuce napadl povinný odvoláním, které Krajský soud v Brně shledal zcela nedůvodným. Následně se povinný návrhem, kterému soud nevyhověl, domáhal odkladu exekuce (č. j. 79 Nc 1359/2009-67). Usnesení o odmítnutí návrhu na odklad napadl povinný odvoláním, které bylo shledáno nedůvodným. Rozhodnutím 030 EX 5490/09-168 bylo nařízeno dražební jednání na 29. 5. 2012. Povinný citované rozhodnutí opět napadl odvoláním. Dražba musela být odročena. Pod sp. zn. 20 Co 505/2012 bylo usnesení soudního exekutora odvolacím soudem potvrzeno s tím, že odvolání povinného bylo i v tomto případě nedůvodné. V průběhu exekuce exekuční soud pod č. j. 79 Nc 1359/2009-109 zamítl jako nedůvodný rovněž návrh na zastavení exekuce podaný manželkou povinného. Stejně tak pod č. j. 79 Nc 1359/2009-130 zamítl návrh manželky povinného na odklad exekuce. Dne 2. 4. 2014 byla opakovaně nařízena dražba na termín 17. 6. 2014 (030 EX 5490/09-309). Dne 16. 6. 2014, tedy pouhý den před nařízeným dražebním jednáním, byla na účet soudního exekutora připsána částka 3 750 461,02 Kč.
Podle soudního exekutora z popsaného více než pětiletého průběhu řízení jasně vyplývá snaha povinného provedení exekuce zmařit podáváním návrhů, které exekuční i odvolací soud shledaly nedůvodnými. Takové chování nelze posuzovat jako dobrovolnou snahu o úhradu pohledávky, nýbrž právě naopak svědčí o snaze povinného vyhnout se splnění exekučním titulem uložené povinnosti do nejzazšího možného okamžiku - provedení dražby.
Podle soudního exekutora nesplní-li povinnost osoba, která k tomu byla soudem zavázána, je v souladu s běžně uznávanými morálními pravidly, aby hradila náklady vzniklé v souvislosti s vynucením této povinnosti namísto toho, aby následkem porušení právní povinnosti vznikaly státu další náklady. Povinný se v podstatě dovolává práva poškozovat věřitele neplněním povinnosti uložené soudem na náklady státu. Takovému požadavku nelze poskytnout v demokratickém právním státu soudní ochranu. Poukazuje-li povinný na to, že dluh měl být vymáhán v rámci výkonu rozhodnutí, je třeba povinného upozornit na skutečnost, že v průběhu exekuce bylo zvoleno sedm různých způsobů provedení exekuce (prodejem nemovitostí, prodejem movitých věcí, postižením obchodního podílu povinného ve společnosti, srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu a zřízením exekutorského zástavního práva), což by v případě soudního výkonu rozhodnutí odpovídalo zahájení sedmi samostatných řízení. V každém z nich by soudní poplatek ve smyslu položky č. 21 Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, činil 5 % z vymáhané částky, celkem tedy 35 % oproti odměně soudního exekutora ve výši 15 % z částky do 3 000 000 Kč a 10 % z částky přesahující 3 000 000 Kč.
K domněnce povinného, že je naprosto nepatřičné, aby soud jakožto státní orgán sám zapříčinil takový nárůst nákladů řízení, jako tomu bylo v tomto případě, soudní exekutor uvedl, že příčinou nárůstu nákladů nebyl postup soudu, nýbrž chování stěžovatele, který neplnil pravomocným soudním rozhodnutím uloženou povinnost, ačkoliv je i ze stížnosti zřejmé, že tomu nebránily žádné objektivní okolnosti, nýbrž šlo pouze o subjektivní rozhodnutí stěžovatele vyhnout se splnění povinnosti. Postup oprávněného byl jednoznačně zapříčiněn chováním povinného. Toto chování mělo za následek rovněž nárůst nákladů exekuce, které je povinný nucen nést.
Soudní exekutor dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2154/2013 ze dne 23. 9. 2013, ve kterém byl jednoznačně vysloven závěr, že za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze považovat jen takové plnění, k němuž došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce. V posuzované věci nabylo usnesení o nařízení exekuce právní moci dne 15. 10. 2010. Z tohoto pohledu je tvrzení povinného o dobrovolnosti provedené úhrady s citovaným rozhodnutím ve zjevném rozporu. Nelze-li o dobrovolném plnění hovořit již ve chvíli doručení usnesení o nařízení exekuce, tím spíše nelze mít za dobrovolné plnění provedené povinným téměř čtyři roky po právní moci usnesení o nařízení exekuce, v níž byla na den následující po provedené úhradě nařízena dražba, a to i přes snahu povinného provedení exekuce zmařit.
Termín úhrady ve vztahu k termínu nařízené dražby naopak svědčí o tom, že povinný hradil pod přímým tlakem exekuce, ve snaze zabránit prodeji nemovitostí v jeho vlastnictví.
Soudní exekutor k argumentaci nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 uvedl, že povinný opakovaně vychází z extenzivního výkladu, dle kterého je jakákoli úhrada provedená jeho vlastním jednáním dobrovolným plněním. Soudní exekutor je přesvědčen, že přímou účastí nelze rozumět pouze to, že soudní exekutor exekuci reálně provede, nýbrž to, že exekuci provede nebo přinutí dlužníka exekuční činností k tomu, aby pohledávku uhradil a tím se vyhnul negativním dopadům provedení exekuce. Dobrovolným plněním je třeba zejména rozumět plnění provedené ve lhůtě ve smyslu §46 odst. 6 ex. ř., tedy ve lhůtě k dobrovolnému plnění, která počíná plynout doručením výzvy. V posuzované věci bylo povinnému usnesení o nařízení exekuce společně s výzvou k dobrovolnému plnění doručeno dne 26. 5. 2009. Namísto dobrovolné úhrady v krátké lhůtě po doručení podal povinný odvolání a po dobu přesahující pěti let se snažil provedení exekuce aktivně zabránit výše popsaným jednáním.
K tvrzení povinného ohledně požadavků složitosti, namáhavosti a odpovědnosti exekuční činnosti, soudní exekutor uvedl, že složitost a namáhavost provedených úkonů zapříčinil svým jednáním povinný. Z hlediska nákladů, z hlediska právního i časového, představuje provedení exekuce prodejem nemovitých věcí nejkomplikovanější způsob ve smyslu §59 ex. ř. (s výjimkou postižení závodu, což je však způsob provedení exekuce, který bývá v praxi aplikován naprosto výjimečně). V posuzované věci byl celý proces, vrcholící provedením dražby po několikaletém vedení exekuce, doveden až do téměř poslední fáze. Úplné realizaci zabránila pouze ta skutečnost, že povinný uhradil převážnou část vymáhané pohledávky těsně před vlastním provedením dražby.
Soudní exekutor dále uvedl, že skutečné náklady vynaložené soudním exekutorem na řízení vedené po dobu několika let ve výše popsaném rozsahu, kdy byly učiněny veškeré procesní kroky k provedení dražby, je třeba důsledně odlišovat od hotových výdajů považovaných stěžovatelem naprosto mylně za veškeré náklady, které byl soudní exekutor v souvislosti s exekuční činnosti nucen v tomto řízení vynaložit.
Stěžovatel v replice ze dne 31. 8. 2015 k vyjádření Městského soudu v Brně k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že argument, dle něhož soudní exekutor zvolil sedm různých způsobů provedení exekuce, čemuž by odpovídala nutnost vynaložit sedm soudních poplatků, nepovažuje za patřičný. Exekutorovi se podařilo vymoci jen a pouze částku 18.244,71 Kč, i z toho je zřejmé, že drtivá většina jeho procesních úkonů byla zcela neúčelná a neúčelné by též bylo, pokud by soud volil stejný postup, tj. zahajoval samostatná řízení. Je zřejmé, že právě skutečnost, že byl v době zahájení řízení vlastníkem nemovitostí, byla cesta exekuce prodejem nemovitosti tou nejjednodušší, neboť cena nemovitostí převyšovala výši dluhu a nebylo tak nutné volit jakékoliv jiné způsoby provedení exekuce.
V replice ze dne 31. 8. 2015 k vyjádření soudního exekutora k ústavní stížnosti stěžovatel podotkl, že v průběhu exekučního řízení soudní exekutor nevymohl takřka nic (18.244,71 Kč ze 3.225.025,- Kč), a jeho úkony lze považovat za formalizované a bezúčelné. Všechny právní úkony stěžovatel jako povinný činil s jediným cílem odvrátit důsledky svého jednání. Primárním cílem nebylo ochránit svůj majetek, ale zvrátit povinnost k úhradě částky jako takové. Pokud činil i úkony, které k uvedenému cíli objektivně nemohly směřovat, pak šlo o podání proti takovým rozhodnutím soudů či exekutora, která skutečně považoval za nesprávná. Domnívá se, že veškerá podání byla činěna v jeho nejlepším zájmu a v žádném případě nešlo o zneužívání právních institutů k oddálení plnění.
Stěžovatel setrval na svém právním názoru prezentovaném v bodě 6. a 7. ústavní stížnosti, tj. na tom, že není vyloučeno snížení odměny exekutora, pokud splnění dluhu vykazuje znaky dobrovolnosti. Dle jeho přesvědčení nebylo podstatné ani to, že dluh uhradil v posledním možném okamžiku před nuceným provedením. Za rozporné s dobrými mravy považuje skutečnost, že ačkoliv exekutor ničeho nevymohl a na vymáhání vynaložil skutečně jen částku v řádu tisíců korun, si jako základ pro výpočet odměny namísto správné částky ve výši 18.244,71 Kč, které vymohl, určil částku 3.187,070,095 Kč, kterou však pro oprávněného vůbec nevymohl.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti shledal Ústavní soud v tvrzení stěžovatele, že odměna exekutora ve výši 468 710 Kč, stanovená příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 6. 2014, byla stanovena v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, principy spravedlnosti a dobrých mravů, neboť nezákonně a neústavně byl stanoven již samotný základ pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky ve smyslu §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., v důsledku čehož byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, zaručující základní právo na ochranu majetku. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, že jím v předvečer dražby na účet soudního exekutora uhrazenou převážnou část vymáhané pohledávky nelze považovat za dobrovolné plnění bez přispění činnosti exekutora, nýbrž za plnění pod tlakem exekuce, a že pokud by nebylo nařízeno dražební jednání, tak by dle názoru městského soudu k úhradě ze strany povinného nedošlo. Stěžovatel byl naopak toho názoru, že základem pro určení odměny za exekuci mohla být pouze exekutorem již dříve vymožená částka 18.244,71 Kč, přičemž jím uhrazenou částku 3.187,070,95 Kč nelze považovat za exekutorem vymožené plnění a tudíž ani započítat do základu pro výpočet odměny exekutora.
Obecné principy ve vztahu k odměně exekutora
Ústavní soud v několikrát již citovaném nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479, bod 29; 94/2007 Sb.; dostupný též, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) neakceptoval skutečnost, že do základu pro výpočet odměny exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Takový postup označil za postrádající "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment; v konečných důsledcích jde o zásah do základního práva povinného na ochranu majetku, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Jedním ze základních principů exekuce je princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky).
V usnesení ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1928/13 (body 10 až 12) Ústavní soud uvedl, že nikoliv ve všech případech, kdy byla vymáhaná částka povinným uhrazena soudnímu exekutorovi (příp. oprávněnému), musí být odměna snížena. V těchto případech je na obecném soudu (a ostatně i soudním exekutorovi), aby s ohledem na kritéria, jež plynou z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, uvážil, zda odměnu lze (je třeba) snížit, či nikoliv. Obecný soud podle Ústavního soudu daným způsobem postupoval, když se na základě námitek stěžovatele zabýval otázkou (míry) "dobrovolnosti" jím uskutečněných plnění, resp. z ní plynoucí složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti v dané věci, a zohlednil náročnost a složitost dané věci, jakož i otázku "dobrovolnosti" plnění, když vzal v úvahu, jaké úkony exekutorka učinila, jakož i to, že stěžovatel plnil pod tlakem již téměř rok probíhající exekuce. Za této situace se Ústavní soud necítil oprávněn do uvážení obecného soudu, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu nutno přistoupit k určitému snížení, zasahovat.
S podobným odůvodněním Ústavní soud rozhodoval usnesením ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1697/14, v jehož bodu 11 dále uvedl, že věc, týkající se odměny soudního exekutora, je svou povahou sporem nákladovým, ke kterým se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně s tím, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Aplikace obecných principů na projednávanou věc
Z výše uvedeného plyne, že pro posouzení zákonnosti a současně i ústavnosti napadeného příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 17 6. 2014 a na něj navazujícího usnesení městského soudu ze dne 3. 9. 2014, je rozhodující posouzení, zda úhradu částky 3 750 461,02 Kč povinným den před nařízenou dražbou a cca po pěti letech od zahájení exekučního řízení, lze za daných okolností považovat za dobrovolné plnění povinného bez přispění činnosti exekutora, či nikoliv.
Podle exekučního soudu úhradu částky 3 750 461,02 Kč povinným den před nařízenou dražbou jeho nemovitostí dne 16. 6. 2014, tj. po cca pěti letech od zahájení exekučního řízení, nelze považovat za dobrovolné plnění povinného bez přispění činnosti exekutora, ale naopak za plnění pod tlakem exekuce, které bylo oprávněně zahrnuto jako vymožené plnění do základu pro výpočet odměny exekutora podle §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. Pokud by nebylo nařízeno dražební jednání, k uvedené úhradě by dle názoru exekučního soudu ze strany povinného nedošlo. K dražbě nemovitostí povinného bylo přistoupeno bezodkladně poté, co vydanými exekučními příkazy se podařilo vymoci jen částku 18 244,71 Kč. Dražbu připravoval exekutor opakovaně s odstupem dvou let, neboť první nařízené dražební jednání muselo být z důvodu odvolání povinného (které nebylo úspěšné) odročeno. Odměna exekutora byla podle exekučního soudu soudním exekutorem v exekučním příkaze vypočtena ze správného základu a byla i řádně odůvodněna; správně byly vypočteny a odůvodněny i hotové výdaje a náklady za znalecký posudek.
Ústavní soud je toho názoru, že exekuční soud v exekuční věci stěžovatele postupoval ústavně relevantním způsobem, obdobným tomu, jež je uveden ve výše již zmíněné věci sp. zn. III. ÚS 1928/13. Exekuční soud se na základě námitek stěžovatele zabýval otázkou (míry) "dobrovolnosti" jím uskutečněného plnění, resp. složitostí, odpovědností a namáhavostí exekuční činnosti v dané věci, a zohlednil náročnost a složitost dané věci, přičemž vzal v úvahu, jaké úkony exekutor učinil, jakož i to, že stěžovatel plnil pod tlakem již téměř pět let probíhající exekuce.
Za této situace se Ústavní soud, stejně jako v citované věci, necítí oprávněn do uvážení obecného soudu zasahovat.
Důvody, pro které neshledal jakékoliv pochybení soudního exekutora při vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, městský soud dostatečně uvedl ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2014 č. j. 79 Nc 1359/2009-182, v němž podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudil a odůvodnil též otázku (míry) dobrovolnosti stěžovatelem poskytnutého plnění (srov. výše citované usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1928/13).
Jak vyplývá z nálezu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14, soudnímu exekutorovi nelze upírat právo na odměnu za provádění exekuční činnosti, jakož i na úhradu vynaložených nákladů exekuce, po přezkoumatelném zohlednění a vyhodnocení jeho činnosti v exekučním řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu